Žádný skutečný boj proti korupci v ČR neexistuje, říká znalec

V poslední době se objevila řada protikorupčních iniciativ. Mají podle vás význam, nebo to zase může být nástroj nějakého mocenského boje?

Už jsem trochu alergický, když někdo vystupuje se svým programem boje proti korupci. To je politický populismus - a souhlasím s tím, že to mnohdy může být zástěrka pro vlastní korupční jednání. Žádný skutečný boj proti korupci v ČR neexistuje - a už vůbec ne systematický. Je to ostatně vidět i v chaotickém přijímání právních předpisů, přičemž legislativní procesy trvají dlouho. Vždy říkám, že legislativu, pokud jde o trestní zákoník a trestní řád, máme dostatečnou na to, abychom s korupcí účinně bojovali. Jediné, co nám v novém trestním zákoníku chybí, je ustanovení o účinné lítosti, které bylo v původním trestním zákoně, ale do nového se nedostalo. Několikrát jsem to připomínkoval. Ptali jsme se ministra spravedlnosti i jeho náměstků, ale oni reagovali s tím, že v Evropské unii takový trestně právní paragraf nemají. Podle předchozího trestního zákona (§ 163 TZ), pokud pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně a neprodleně oznámení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci, nebyl trestně stíhán pro korupční delikt, ale byl v procesním postavení svědka. Že už takové ustanovení neexistuje, zřejmě nevěděli ani někteří zákonodárci, alespoň podle jejich chování a vyjadřování soudě.

Dnes tento prospěšný institut může nahradit institut spolupracujícího obviněného, respektive korunního svědka. Ale ten člověk je procesně přesto obviněný. Podle aktuální novely trestního řádu však bude moci soud upustit od jeho potrestání. Tak aspoň něco.

Pokud by v této republice probíhalo vždy důsledné stíhání všech pachatelů trestných činů bez ohledu na jeho společenské či politické a další postavení, bez ohledu na to, že je třeba vlivným sponzorem politické strany či kmotrem, hodně by to pomohlo nám všem. Kdyby nám skutečně přibývalo trestních stíhání a zejména pravomocných odsouzení pachatelů korupčních deliktů, byl by to signál, že se boj s korupcí a kriminalitou bere vážně. Nemá totiž žádný význam zpřísňovat účelově a populisticky trestní sazby u korupce, když soudy nevyužívají ani těch stávajících, respektive předchozích. Jsou to jen prázdná slova – a skutky chybí. Úřední osoby, tedy i ústavní činitelé musí být určitě stíháni přísněji. My však asi budeme vděční i za to, pokud vůbec někdo bude pravomocně odsouzen. Neustále se mluví o speciálních soudech, ale dokud nebudou specializovaní státní zástupci, je to zbytečné, protože kde není žalobce, není soudce.

Za přípravné řízení má hlavní odpovědnost státní zástupce, který je garantem této části trestního řízení - a nikoli policie, respektive policejní orgán. Státní zástupce musí vykonávat důsledný dozor nad vyšetřováním, může policisty „úkolovat“, dokonce může sám vyšetřovat. A podle zásady legality je povinen stíhat každý trestný čin, o kterém se dozví. A na konci vyšetřování, má-li pochybnosti, musí podat obžalobu, protože o vině či nevině může pouze a jen rozhodnout nezávislý soud. V tomto směru orgány přípravného řízení svou funkci příliš neplní. Ono je jednodušší věc odložit než se zatěžovat dozorem nad vyšetřováním a pak se ještě dohadovat u soudu. A pokud je podezřelý vlivnou osobou, pak takové důsledné trestní stíhání přináší problémy s nadřízenými, psychické stresy a tak dále – a naopak odložení věci či zastavení trestního stíhání může přinést vděk a ocenění, například ve služebním postupu. Jak jsem zmínil, novela trestního řádu dává možnost u spolupracujícího obviněného upustit od potrestání. Pokud tento pomůže odhalit mnohem závažnější trestné činy, respektive zločiny, než spáchal sám, je to určitě správné - a výrazně to napomáhá k odhalení a usvědčení gaunerů třeba ze sféry organizovaného zločinu, neb obvinění budou k aktivní spolupráci motivováni. I o tom bych vám mohl povídat hodiny…

V poslední době se také hodně rozmáhají úniky odposlechů. Ta věc má několik rozměrů – případné narušení vyšetřování, vpád do soukromí, zavádění velkého bratra a omezení občanských svobod či zneužívání v politickém či ekonomickém boji- kdy to někdo pustí do médií a použije proti soupeřům. Nemůže být i případ Janoušek pouze soubojem různých ekonomických skupin o vliv?

Je to tak. Odposlechy na základě nařízení soudce musí probíhat přísně podle trestního řádu. Trestní řád máme dobrý – i když by si konečně už zasloužil rekodifikaci – a ne desítky novel, které spíše dezorientují. Pokud je trestní řád dodržován, nemělo by být zveřejňováno nic, kromě případů, které tam jsou uvedeny. Zdůrazňuji, že k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je oprávněn pouze soud. Odposlechy pak běží šifrovaně, takže k jejich dešifrování jsou nutné speciální přístroje, které jsou v ČR jen dva - a má ve vybavení pouze policejní prezidium a Bezpečnostní informační služba. Z probíhajícího odposlechu tedy nikdo jiný, ani specialista nadnárodní telekomunikační firmy, nic použitelného nezjistí. Problém tedy může nastat až v okamžiku, kdy je obsah rozhovoru pomocí dešifrovacího zařízení přepsán a je v rukou policistů či pracovníků BIS. Tam pak může být slabina, když s korupcí se setkáváme takřka na každém kroku. Odposlechy jsou samozřejmě zneužitelné mj. v politickém boji, při prosazování osobních zájmů, zejména ekonomických, vlivových, tedy i nátlakových.

Vždy, když slyším, že někdo zveřejňuje nějaké odposlechy, hned mě napadne, že jejich obsah určitě není úplný, tedy, že „autor“ , popřípadě manipulátor, z toho vybírá jen to, co se mu hodí - a že ve skutečnosti jde o skryté vydírání, o mstu, vyřizování účtů, boj o moc, či o něco jiného. Pochybuji o tom, že by to bylo z čisté pohnutky ve snaze učinit svět, anebo aspoň Českou republiku, lepším.

Paradoxně než státní orgány mají lepší technické vybavení různé bezpečnostní, sledovací a další agentury, které mohou odposlechnout hovor směrovým mikrofonem z jiného místa či prostorovým odposlechem v kanceláři, doma či v autě a tak dále. I tady jde o trestný čin, ale ještě jsem ho neviděl stíhat. Jinak odposlechy v rámci trestního řízení jsou vynikajícím důkazním prostředkem, zejména pro vyšetřování zvlášť závažných zločinů vražd a hlavně zločinu organizovaného. Zpravidla ale fungují tehdy, dokud se dotyčný nedozví, že je podezřelým – a tedy, že může být i odposloucháván. Bohužel se to mnohdy dozví z médií, což je samozřejmě špatně. To by měl vědět jenom konkrétní státní zástupce a policejní orgán - a nikdo další. Souhlasím s tím, že jde o zásadní zásah do ústavou daných práv a svobod, a proto o tomto zásadním narušení rozhoduje soud. Odposlechy by měly být pouze v nezbytných případech a jen, pokud přinášejí důkazy o závažných zločinech. I proto by měl soudce při rozhodování o prodloužení odposlechu pečlivě zkoumat, zda byl dosavadní odposlech úspěšný. Jinak by odposlech prodloužit neměl.

Bavili jsme se o boji proti korupci z hlediska trestního práva. Ale to je spíše až řešení z hlediska následku, nikoli příčin. Není problémem to, že existuje velká byrokratická nepřehlednost v různých dotačních programech, existují spousty formulářů a vyzná se v tom jenom pár lid? Nebo, že dnes, pokud chce obec postavit čističku či něco jiného, nemá prostředky, aby to postavila ze svého rozpočtu a musí zažádat o dotaci a pak to zase může být o známostech, že jim ji přiklepne někdo, kdo je ze stejné politické strany? A jestli to také není o tom, že v obrovském množství zakázek přidělovaných veřejnoprávními korporacemi a v tom obrovském množství přerozdělovaných prostředků se nějaká ta zlodějina lépe neschová?

Opět máte pravdu. Každá osoba, které svěřujete finanční prostředky a další majetek, musí podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti, přejímací protokol a tak dále - a když předává svěřený majetek zpět, musí ho znovu a přesně vyúčtovat. A mezitím se o majetek starat s péčí řádného hospodáře. Problém dotací u nás je v tom, že tok přidělovaných peněz je nekontrolovaný a probíhá tak, že je i nekontrolovatelný. U veřejných zakázek můžeme mít skoro vždy podezření o tom, že část peněz končí například u toho, kdo o nich rozhodoval. A někdy mohou pokračovat i do ústředních pokladen politických stran. Tam, kde někdo nedokáže peníze vyúčtovat, nebo naprosto evidentně předražuje, je podezření z trestného činu – a mělo by být ihned zahájeno trestní stíhání, a to i takzvaných podílníků. Jak jsem uvedl, v trestním zákoníku je trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku –a existuje i v nedbalostní formě zavinění. Pro případy, kdy nelze prokázat úmyslnou zpronevěru či podobné jednání, lze prokázat minimálně tento delikt. V ČR stále modernizujeme trestní kodexy, mimo jiné i přejímáním transpozičních ustanovení, ale prakticky je vůbec nevyužíváme. To platí například i o trestných činech proti životnímu prostředí.

Nepřipadá vám, že u soudů padají příliš nízké rozsudky? Měly by se pak zvýšit tresty v zákoně, nebo zpřísnit aplikace?

Spíše si myslím, že by se měla zpřísnit aplikace. Vždy jsem říkal, že trestní zákoník by se měl zpřísňovat tehdy, pokud soudům k trestání nestačí horní hranice trestní sazby. Bohužel se ale nevyužívá celého rozpětí trestních sazeb, zejména u trestů odnětí svobody. Ukládané tresty zejména za zvlášť závažné zločiny u nás považuji za mírné. Ale to není jenom problém soudců, ale i státních zástupců. Státní zástupce by měl v nejzávažnějších případech navrhnout přísný trest – a v případě, že ho neprosadí, měl by se jeho uložení důsledně domáhat u soudu odvolacího. Já vím, že je to práce navíc, znám to z vlastní praxe, ale důsledná práce mi i v tomto směru přinášela úspěchy. Přísné a zejména co nejrychleji ukládané tresty působí jako prevence a odstrašuje potenciální pachatele. A samozřejmě i postižení pokud možno všech pachatelů. Ale o tom mluvím stále dokola.

Zásadní problém ale vidím v aktuálním masivním „čištění věznic“, kdy je propuštěn snad skoro každý, kdo absolvuje polovinu svého trestu, u těch nejzávažnějších zločinů pak může být propuštěn po odpykání dvou třetin trestu. Už mnoho let potkávám na ulici odsouzené, kteří v mých kauzách dostali tresty i přes dvacet let. Na plénu Senátu jsem opakovaně říkal, že buď máme v ČR nejlepší resocializační systém na světě, anebo prostě jen cíleně snižujeme počet odsouzených v našich kriminálech. Samozřejmě, že správná je ta druhá varianta. Věznice by se měly „čistit“ tak, že by se měli propustit pachatelé těch nejméně závažných trestných činů, respektive přečinů – a ostatní by se měli ven na svobodu dostat pouze výjimečně, a to pokud si to skutečně zaslouží.

Dnes, když někdo dostane 15 let za vraždu, lidé říkají, že dostal málo, ale měli by si uvědomit, že ve skutečnosti dostal jen 10 let, protože po dvou třetinách ho pustí. Opět bych vám tady mohl uvést desítky různých, ale hlavně hrůzných, případů, u kterých bych uvítal i přísnější výjimečné tresty, ale odsouzení už pobíhají po svobodě – a možná páchají další trestnou činnost.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.