„Rusové budou všechny reakce a všechna opatření Severoatlantické aliance bedlivě sledovat a budou z toho dovozovat vlastní závěry, jak je Západ schopen nejen ekonomicky, ale i vojensky reagovat na to, co se na Krymu stalo,“ upozornil bezpečnostní expert. V rozhovoru pro ParlamentníListy. cz také vyjmenoval, jaké závažné dopady bude mít anexe Krymu na mezinárodní politiku.
Myslíte si, že už se Západ smířil s tím, že situace na Krymu je v podstatě nevratná, nebo je to věc, kterou nelze tak jednoduše přejít, protože i podle ruského historika Andreje Zubova šlo ze strany Ruska o naprosto bezprecedentní krok po druhé světové válce?
Obávám se, i když souhlasím s výrokem, že jde o téměř bezprecedentní krok, že otázka Krymu je vyřešena. Myslím si, že Rusko není tak naivní, nečeká, že kromě Kyrgyzstánu se rozšíří řady států, které tuto vojenskou anexi uznají. Ale já v současné době nevidím vůbec žádnou politiku Západu, která by mohla donutit Rusy, aby se Krymu vzdali. Je třeba konstatovat, že Rusové dlouho říkali: Jsou nějaké hranice, ale máme své národní zájmy a ty budeme hájit. Pokud jde o Krym, Rusové jednoznačně ukázali, kde stojí jejich národní zájem, to znamená ovládání Krymu vojensky, což jim zajišťuje přístup jak do Černého, tak do Středozemního moře.
Ale je třeba připomenout, že i když Putin svou politikou dlouhodobě destabilizoval Ukrajinu, vojenská anexe Krymu podle mého soudu nebyla dlouhodobě plánovaná. Spíš to byla reakce na to, co se dělo v Kyjevě, na to, jak Rusko, jak Putin vnímal ohrožení svého zájmu na Krymu. Když Janukovyč padl, bylo asi obtížné předvídat, kdo a jakým směrem v Kyjevě uchopí vládu, a Putin se chtěl zřejmě vyhnout problému, proto riskoval vojenskou anexi Krymu. Usnadnila mu to přítomnost vojáků Černomořské flotily, kteří podle smluv mohli legálně pobývat na území Krymu. Vzhledem k tomu bylo vojenský plán anexe Krymu obtížné zjistit zpravodajskými prostředky. I kdyby to Američané zjistili, stejně by s tím podle mého názoru nic neudělali.
Psali jsme:
A může Západ v této chvíli vůbec ještě něco zásadního dělat?
Tohle je realita, se kterou se potýkáme. Všechno, co se děje ze strany Západu, to znamená koordinace postupů Evropské unie a Spojených států, je říkat Putinovi: dál ne, jihovýchodní Ukrajina, Moldávie ne. Zdá se mi, že vytahování Pobaltí, nebo jak někdo z jeho poradců řekl, že by Rusové zabrali i Finsko, je strašení a vyvolávání studenoválečnických nálad v situaci, kde myslím ještě nejsme. Já se stále domnívám, že není v zájmu Rusů se vojensky dál angažovat, samozřejmě za určitých předpokladů. To znamená, když se nebude NATO dál tlačit na hranice Ukrajiny - a také to dnes ani není na pořadu dne. Líbit se nám to nemusí, mně se to také nelíbí, ale musíme být realisté, svět je pořád o těch národních zájmech a velké země své národní zájmy prostě budou prosazovat. A v případě Krymu za každou cenu, což Putin předvedl poměrně jednoznačně.
Fotogalerie: - U soudu s Martinem Bartákem
Nemůže to mít nebezpečné důsledky pro mezinárodní politiku?
To, že to může mít další nebezpečné dopady, je nepochybné. Budeme-li chtít někdy jednat s Pákistánem, severní Koreou a dalšími zeměmi, které mají jaderné zbraně nebo k nim směřují, jakože s nimi jednáme, a nabídneme jim za to mezinárodně garantovanou bezpečnost, všechny tyto země budou samozřejmě poukazovat na to, že Rusko včetně Spojených států a Velké Británie také garantovaly mezinárodně uznané hranice a bezpečnost Ukrajiny výměnou za to, že se vzdají jaderných zbraní a že to stejně Rusové nedodrželi. To je velmi nebezpečný precedens nebo příklad do budoucna. To zcela jistě. Včetně toho, že někteří lumpové ve světě, nechci je jmenovat, ale svět není nádherná oáza, mohou poukazovat na to, že se sporná otázka hranic někde vyřešila silou vojensky, proč oni by také nemohli. Status quo v 21. století byl touto akcí poznamenán a může to mít dopady na další vývoj ve světě. O tom není mnoho pochybností.
Psali jsme:
Je možné, že se Rusko po rozkolu se Západem přikloní k Číně, ať už vojensky, nebo ekonomicky?
Aby to neznělo, že jde o volbu mezi Západem a Čínou. Tak to určitě nestojí, Rusko se snaží svoji politiku vyváženě koncipovat. Tady jde podle mého soudu o to, jaký charakter by případné ekonomické sankce měly mít. Bude-li, a já si to nemyslím, Rusko postaveno před problém, komu bude vyvážet plyn a ropu, bude se pochopitelně ohlížet někde jinde. I Rusko by ze sankcí mělo ztráty, které by rádo kompenzovalo. Čína je ochotným spotřebitelem nerostných surovin včetně zemního plynu, jak její ekonomika čím dál víc expanduje a potřebuje čím dál víc těchto surovin, takže je nepochybně možným kupcem. Třeba v Africe to má Čína „zmáknuté“, protože jí je úplně jedno, kdo stojí v čele státu, jestli nějaký lump nebo člověk, který si s lidskými právy a obdobnými věcmi nedělá hlavu. Takže při jednání mezi africkými vůdci a čínskými představiteli tuto fázi rychle překonají a jdou k tomu byznysu.
U Ruska nastane trochu problém, že i Čína musí vyvažovat svoje zájmy v celém světě s ohledem na Rusko, nejsem odborník na čínsko-ruské vztahy, ale poslední vyjádření čínského prezidenta bylo velmi neutrální a lze z něj obtížně dedukovat, že by se Čína v tuto chvíli velmi rychle a ochotně stala náhradním odběratelem. I když situace tak daleko není, protože sankce ještě nejsou v takové podobě. Ale pokud by k nim došlo, Rusko by nepochybně propad exportu na Západ nějak vyvažovalo, protože by se nemohlo dívat, že by jeden z jejich největších příjmů byl zásadně omezen. Čínsko-ruská spolupráce samozřejmě probíhá už dlouho, ač to má a bude mít nějaké limity s ohledem na sporná území, která mezi Ruskem a Čínou existují.
Vladimir Putin je...Anketa
Mezi politiky se objevují obavy, že když ruský medvěd ochutnal jedno lákavé sousto – Krym, zda nedostane chuť na další oblasti, které považuje za věc svého národního zájmu. Je to tak nepravděpodobné?
Myslím, že Rusko nebude dál vojensky postupovat. Teď bych to dokonce vylučoval, protože nástroje, které budou Rusové uplatňovat na Ukrajině, budou politické, diplomatické, ekonomické včetně destabilizace, včetně poukazování na to, že v Kyjevě je vláda fašistů, banderovců, čímž získávají poměrně obrovskou podporu doma. Protože když Rusovi řeknete fašista, banderovec, je jeho reakce jednoznačná. Reminiscence druhé světové války, fašistického Německa a jeho satelitů, v lidech žije velmi silně a není důvod se tomu divit. Přesto myslím, že se zatím vojenských kroků nemusíme obávat. Ale samozřejmě to bude také záviset na tom, jaká opatření ze strany Evropy a Spojených států budou realizována. Pokud to budou přiměřená opatření v rámci NATO, za což bych nepovažoval nějaké obrovské vojenské manévry NATO v Pobaltí, tak by se situace mohla relativně zklidnit. Klíčem k dalšímu vývoji je stabilita Ukrajiny ve všech oblastech. Je ovšem otázka, jak té stability dosáhnout, neboť finanční prostředky Evropské unie jsou zřejmě mnohem menší, než by Ukrajina potřebovala. A návratnost půjček, které se Ukrajině poskytnou, je také diskutabilní. Ono je to podle mého soudu opravdu složité, všechno bude záležet na umu diplomacie, schopnosti jednotné politiky, která Rusům jednoznačně ukáže, že další vojenské eskapády nemůže použít. Na druhé straně by se to nemělo přehnat tím, že se Rusko bude cítit vážně ohroženo Severoatlantickou aliancí. Je třeba vnímat to, že Rusové stále považují NATO spíš za ohrožení než přítele, než partnera, a také asi z toho pramení některé jejich kroky. Je obtížné se vžít do role Rusů, uvidíme, kam se celá věc zvrtne.
Může současná rusko-ukrajinská krize přispět ke změně politiky USA vůči Evropě?
Já jen věřím, že dojde k nějakému oživení vztahů mezi Evropou a Spojenými státy, kdy Spojené státy přestanou vnímat Evropu jako něco jednou provždy vyřešeného a v pohodě. Na druhé straně ti Rusové z jejich pohledu museli ukázat, tady už ne, tady je konec, tady už je to naše. Nemusí se nám to líbit, ale taková je realita dnešního světa.
V poslední době zaznívaly hlasy, které zpochybňovaly smysl existence Severoatlantické aliance. Nepřispěje okupace a následné připojení Krymu k Rusku k obhajobě NATO?
O smyslu NATO se hovoří jistě už dlouho. A ukážu na příklad České republiky, kdy v zásadě říkáme, dobře, stal se problém, přidejme Armádě České republiky nějaké finanční prostředky, aby naše armáda byla součástí toho, co vytváří sílu Severoatlantické aliance. Ale jako odpověď politiků slyšíme ne, je třeba mít víc pracovních míst. Já rozumím, že všechno musí mít nějakou proporci. Ale na jednu stranu říkat, že se obáváme emancipace Ruska v zahraniční politice, vnímání Ruska sama sebe jako silné země, a na druhou stranu odmítat armádě něco přidat, protože jsme v NATO a ono to nějak zařídí, mi skutečně nepřijde jako ideální postoj k celému problému.
Všechny členské země by měly nějakým způsobem rozumně zohledňovat vnímání bezpečnosti také tím, že budou posilovat každou jednu z těch osmadvaceti nohou, které NATO má. A že se nebudeme tvářit, že jsme se vystrašili, ale že to tady vždycky zachrání Američani. Vždyť jen čtyři země NATO dávají ta požadovaná dvě procenta HDP a jedna ze zemí, která se cítí ohrožena – Lotyšsko, dává jen 0,8 procenta. Myslím, že Severoatlantická aliance by měla mít pozornost politiků i vzhledem k tomu, co se stalo na Ukrajině. Je třeba se o NATO starat, je třeba o alianci pečovat, protože by se skutečně mohla stát organizací sedící v novém, budovaném sídle v Bruselu, ale její reálná síla by byla malá. A Rusové budou všechny reakce a všechna opatření Severoatlantické aliance bedlivě sledovat a budou z toho dovozovat vlastní závěry, jak je Západ schopen nejen ekonomicky, ale i vojensky reagovat na to, co se na Krymu stalo.
Psali jsme:
Takže byste doporučoval nejen Česku, ale všem členským zemím NATO, aby posilovaly vojenskou moc?
Určitě. Je třeba si uvědomit, že vývoj světa neskončil, že boj o národní zájmy, o jejich hájení, tady stále je. Ponechání NATO v takové bezútěšné situaci, kdy čtyřiadvacet států zdaleka neplní své závazky, není zcela nepochybně tou rozumnou a adekvátní odpovědí na to, co se stalo. Tím samozřejmě nemyslím, že je třeba vyvolat nové kolo zbrojení, to vůbec ne, ale je třeba říci: Ano, něco se stalo, my to bereme vážně. A když říkáme, že to bereme vážně, tak také v praxi dokazujme, že to bereme vážně. Ale jak si někdo může dělat obavy z toho, že my řekneme, že to bereme vážně, když v zásadě nic neuděláme? Nemyslím, že tím dokazujeme, že to, co říkáme, také vážně myslíme. To neznamená, že je třeba zadusit ekonomický rozvoj v České republice, ale nemůžeme říci, armádě nic nedáme, protože oni tam stejně jen kradou. To je také hrozné říkat, protože armáda nekrade, krade se na Ministerstvu obrany, což je ta část, která armádu řídí. To není dobrá cesta.
Může se v České republice vzhledem k posledním událostem na Ukrajině změnit postoj k radaru, pokud by Spojené státy znovu projevily zájem o vybudování protiraketové obrany v Česku?
Víme, že Rusové proti radaru vehementně vystupovali. Je otázka, jestli se to znova vůbec dá resuscitovat, já jsem teď ty reálné plány protiraketové obrany USA nesledoval. Odpovím trochu jinak. Před zhruba čtrnácti dny jsme tu měli mezinárodní konferenci k 15. výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, kterou se protínala stále otázka, co udělat pro to, aby Spojené státy v Evropě zůstaly, abychom se mohli spolehnout, že se Spojené státy v Evropě angažují. Já na to říkám: To je ideální, nepostavme tady radar, nekupme si americká letadla, ale švédská, dejme postavit Temelín Rusům…
My sice na jednu stranu přemýšlíme, jak tady Američany udržet, ale v řadě praktických kroků naší zahraniční politiky děláme naprostý opak. A jestli je pravda, já jsem ten návrh neviděl, že nám Američané nabídli pronájem stíhaček F-16 stejné kvality jako jsou gripeny, za cenu o šest miliard nižší a my jsme to odmítli, dokonce to na Ministerstvu obrany ani nemohou najít, tak to je přesně ukázka toho, jak si skutečně přejeme, aby Spojené státy hájily své zájmy v České republice.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Libuše Frantová
