„Těším se na štědrovečerní večeři, k níž se sejde celá rodina a po níž se rozdávají dárky a zpívají koledy,“ tak snil bývalý politický vězeň Jiří Wolf o Vánocích v žaláři Valdice roku 1980. Realita svátků v komunistických žalářích byla ale často mnohokrát drsnější než fikce z brutálních hororů. Právě Wolf umožnil ParlamentnímListům.cz zveřejnit úryvky z jeho oficiálně nikdy nevydané knihy Noc Kouzel. Nicméně o Vánocích za mřížemi a ostnatým drátem vyprávěli i další političtí vězni.
Svědectví ze smutné knihy
Tady zpívají opilí bachaři poněkud jiné, zvrhlé koledy. Nejdříve otevřou celu, v rukách drží pendreky a pěkně sborově, falešně a se smíchem ječí na celé kolo: „Nesem ti, zmrde, novinu, že tě seřežem. Pěkně pendrekem a taky pěstí, až se zesereš. Řádně do tlamy, do tý sviňský huby, hezky do kušny, do tý sviňský držky, až krev poteče.“ Po dozpívání koledy popřejí hladovému a promrzlému vězni veselé Vánoce a jdou ho seřezat.
Také dnes vzpomínám na své první Vánoce ve vazbě roku 1978. Jsou vždy smutné. Ráno na Štědrý den jsem si namaloval tužkou na zeď své cely vánoční stromeček a pod něj spoustu dárků pro mého malého synka a celou rodinu. Bachaři na můj stromeček přišli a nadělili mi za něj tři dny „díry“ na samovazbě a zákaz přijetí potravinového balíčku na dobu dvou měsíců. Pro mě zase nebyl ten druhý trest ani tak moc zlý, neboť jsem žádné balíčky nedostával, arci, sotvaže mi byl povolen, okamžitě následoval zákaz! A potom, později, když nás se Zuzanou rozvedli, nebylo od koho přijmout dopis. Ani moje sestra Miládka psát už nesměla. Všechny dopisy jí vraceli. Své první Vánoce ve vězení jsem strávil na studené samotce.
Vánoce o samotě
Výše uvedené úryvky jsou z knihy Jiřího Wolfa Noc kouzel, která vyšla pouze v samizdatu roku 1989 a pak již nikdy. Podle autora je z ní v tomto článku poprvé veřejně citováno. Ten seděl v komunistických žalářích téměř deset let a málem tam zemřel. Když v roce 1984 na jeho případ upozornila Amnesty International, zdravotní péče a podmínky se zlepšily. „Veškeré Vánoce a jiné svátky jsem prožíval na samovazbách. Problém je v tom, že spoustu kázeňských lístků, které nám bachaři psali, na konci výkonu trestu alibisticky zlikvidovali, aby nebylo vidět, že sadisticky porušovali zákon. Aby toho nebylo moc. Podobné to měl i Petr Cibulka,“ sdělil Wolf ParlamentnímListům.cz.
Ve vězení v Minkovicích byl dost agresivní bachař Josef Vondruška, donedávna ještě poslanec za KSČM. „Vedu s ním teď proces a ukazuje se, že to nakonec vyhraje. Protože jde prý o tvrzení proti tvrzení. Příští rok soud pokračuje. Dokonce prohlásil, že na mě podá trestní oznámení za křivé obvinění. To mi hlava nebere, že sadista vyhrožuje své oběti a nikdo s tím nic nedělá,“ dodal rozhořčený Wolf. Ostatně jeho slova potvrzuje i další politický vězeň Vladimír Hučín.
Psali jsme:
Lhali mu o smrti rodičů
Hučín byl čtyřikrát komunisty odsouzen a ve vězeních, mimo jiné i v Minkovicích, strávil skoro čtyři roky. „Většinou jsem měl tu smůlu, že jsem byl o Vánocích ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Ostravě a mohu říct, že třeba roku 1983 se chovali obzvlášť brutálně. Dokonce mi naznačovali, že mi zemřel jeden z rodičů. Šlo o psychický teror a strategii. Soucit neměli. Jinak ve vězeních jsem byl neustále kázeňsky řešen a o Vánocích si na mě vždy dost zgustli. To bylo tvrdé,“ popsal s tím, že byl nicméně na takové útrapy připraven, protože už po roce 1971 věděl, co ho asi čeká.
Už předtím doma procházel jakýmsi kursem tvrdosti. „Měl jsem velkou oporu v mámě, která věděla, co bude. O tu jsem se mohl v ukrývání zbraní, munice i dokumentů opřít. Vždy se dokázala při domovních prohlídkách chovat mimořádně statečně a odpoutávala pozornost. Táta v roce 1976, kdy mě poprvé zatkli, dostal infarkt a byl na tom dost blbě. V roce 1986 velmi těžce onemocněl a už se mě nedočkal. Byl jsem ve vězení a zrovna před Vánoci mi přišel dopis, že je to s ním špatný. Pak v únoru zemřel a nemohl jsem na pohřeb. Pamatuji si, jak si mě vzal právě Vondruška do prádla a seřezal mě zrovna v den, kdy mi oznámili, že táta zemřel,“ vylíčil s tím, že třetí odboj ještě zdaleka neskončil a dle materiálů, které má BIS k dispozici, by šlo KSČM již dávno zakázat.
Třináctkrát jiné svátky
To zanedlouho dvaaosmdesátiletý František Zahrádka, jenž převáděl uprchlíky přes Šumavu do Bavorska a sbíral informace pro americkou kontrarozvědku, má ještě starší zážitky. Za komunistů seděl třináct let. Zatčen byl v roce 1949 a propuštěn roku 1962. Jeho povídání o svátcích je dost smutnou galerií různých komunistických žalářů a pracovních lágrů. „Bory, tábor Nikolaj, likvidační tábor elko s věží smrti, tábor Vojna na Příbramsku, tábor Bytíz a pak Pankrác,“ vyjmenoval.
„Bylo to dost různé. Ve věznici na Borech jsme drali peří. První Vánoce roku 1949 jsme tam dostali na Štědrý den brambory a kousek sekaný. Večer začali někteří bouchat do mříží, že chtějí večeři. Bachaři se jim ale vysmáli, že si měli nechat kus tý sekaný, protože to byla i večeře. V pracovních táborech to až tak zlé nebylo. V Příbrami na uranových dolech jsem dělal elektrikáře. O svátcích jsme si vyžádali mimořádnou směnu na různé opravy a díky příbramským civilistům, co nám přinesli vánočku, kousky smaženého kapra a bramborový salát, jsme Vánoce oslavili celkem pěkně,“ zavzpomínal Zahrádka. Nicméně i on má zkušenosti, že na svátky klidu a míru byli strážci a bachaři drsnější než kdy jindy. Osobní prohlídky střídaly mimořádné nástupy, aby vězni dostali zabrat. Tato svědectví je nutno si stále znovu připomínat, aby zrůdnosti komunismu nebyly zapomenuty.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
autor: Jan Rychetský
