Co pro vás osobně znamená slovo vlast?
V širším slova smyslu vnímám osobně tento pojem jako rodnou zemi. Z toho užšího hlediska tento pojem pro mne znamená rodiče, sourozence, manželku, děti, vnoučata, příbuzné i přátele. Ti všichni přece stojí za to, aby se jich člověk zastal, aby je ochránil, aby za ně bojoval. Případně i položil život.
Pro jiné ale tohle slovo nic neznamená?
Vím, že jsou Češi, Moravané a Slezané, pro něž je pojem vlast naprosto cizí. Jsou to lidé s mentalitou poddaných, za které řeší problémy někdo jiný. Ano, hodně lidí je líných poznávat pravdu. Mnozí jsou závistiví, s neúctou k lidem, kteří se obětovali za vyšší principy mravní. Na rozdíl od mnoha současných politiků a publicistů, bojujících často jen žvaněním, skuteční čeští hrdinové bojovali svými činy. Než zajetí a spolupráci s německým nepřítelem, volili často raději dobrovolnou smrt. Nikdo netouží po smrti, ale vlastenectví staví některé hodnoty výše než svůj život. Jejich oběť přinesla českému národu šanci, morální odkaz. A důkaz, že argumenty o opovržlivém názoru o údajné zbabělosti Čechů, vždy se vychytrale vyhýbajících boji, jsou lživé.
Psali jsme:
To je smutné. Proč to podle vás tito lidé, tito vlastenci tehdy dělali?
Tito lidé se řádili jednoduchou zásadou: Jde-li o spravedlivou věc, není žádný boj, žádná oběť zbytečná. Nejednou jsem se setkal s případem, kdy z mírumilovných lidí či dokonce z dřívějších pacifistů se stávali odhodlaní dělníci odboje. Ani v nejtěžších chvílích se neptali- co za to! Podaná ruka byla zákonem, dané slovo platilo. Byli to lidé, kterým byla pomoc bližnímu v nouzi či spolupráce vždy bratrskou samozřejmostí. Nestyďme se proto i my být vlastenci- ve jménu odkazu našich předků!
Blíží se 70. výročí největší akce protiněmecké a protimaďarské resistence v celé Evropě, útoku československých parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Myslíte si, že je tento významný okamžik 2. světové války u nás dostatečně připomínám?
Ne. Mnohé archivní materiály, dokumentující českou národní identitu i českou státnost v tomto období našich novodobých dějin, minulý režim v nejrůznější míře utajoval nebo zkresloval a relevantní materiály většinou uzavřel v archivech bezpečnostních složek. Po roce 1990, v období nových nadějí, se však začaly objevovat jiné neblahé úkazy. Začal jsem nabývat dojmu, že místo vyváženého a nestranného přezkoumání novodobé historie se v části médií začíná objevovat dezinformační kampaň. První ji podlehli někteří politici a publicisté, často pseudohumanisté, neúnavně hlásící toleranci ke všemu a ke každému. K otázkám druhého ale i třetího odboje zaujali – a někteří dosud zaujímají, až sebemrskačský postoj. Dokonce se u nich stále objevují tendence označovat všechny Čechy, celý český národ jako konglomerát různých nectností.
V čem se to konkrétně projevuje?
Svědčí o tom mnohé politické omlouvání některých našich ústavních činitelů, články a prohlášení politologů a publicistů. Svědčí o tom i nejedno filmové a televizní dílo. Ve filmu Jiřího Stracha a scenáristů Josefa a Lucie Konášových dokonce její autoři zobrazili naše české parašutisty bezmála jako vyčkávající parazity, kteří jen zneužili a pak přivedli na smrt své hostitele. Velitele všech parašutistů v Čechách i na Moravě Alfréda Bartoše účelově zobrazili jako nezodpovědného dobrodruha. Podle historika Vojtěcha Šusteka je tento film pokračováním nacistické a později také komunistické propagandy, které měly obě společný cíl, co nejvíce zesměšnit a zkarikovat český domácí odboj. Strachův film se podle něj veze na vlně populismu, která se poslední dobou šíří Evropou a která omlouvá německé zlo a relativizuje hrdinství lidí, co stáli proti němu. Souhlasím s ním, v tomhle případě tvůrci nepřišli s ničím novým, jen přidali marxistický negativismus z přelomu 50. a 60. let. Stačí srovnat toto dílo s nejhorším pamfletem české historie na toto dílo, komunistického autora Františka Ťopíka Údolí výstrahy, jehož autora dokonce ještě i za minulého režimu žalovali u soudu. Zvláště v dnešní době to jsou všechno znepokojující tendence.
Co to podle vás znamená?
Stát, který si neumí vážit svých hrdinů, tím dává najevo, že neumí ochránit ani sám sebe. Je poníženým národem. Je alarmující, že neznalost českých dějin je patrná nejen u dospělých, ale hlavně u většiny studentů českých základních i středních škol. Vlastně se jim nelze ani moc divit. Mnohé rodiče a bohužel i učitele zmátl chaos vyvolaný neustálým přepisováním, novou neologizací a deformací dějin, takže to řeší klasickým strkáním hlavy do písku. Často přitom jde jen o povrchně pojaté evropanství, co definitivně ničí chuť se českými dějinami zaobírat a co usiluje, aby celý náš český národ zanikl v tavícím kotlíku kosmopolitismu apolitické korektnosti. Nevědět je omluvitelné, nechtíc vědět je ale neomluvitelné.
Co bude dál? Co Čechy v budoucnu čeká?
Jestliže jsou naše děti vedeny našimi politiky k tomu, aby věřily, že celá česká minulost je jen jeden jediný velký omyl a jejich předkové jeden Švejk větší jak druhý, pak nebudou vnímat, natož milovat tento stát. Takže se naskýtá otázka: bude pro tento stát, kromě nájemných žoldnéřů, po tom všem znevažování českého odboje, ještě někdy někdo v budoucnu ochoten přinést oběť? Jestliže ne, tak je tento stát, tento národ, předurčen dříve či později k zániku! Skuteční hrdinové se dnes málokdy dočkají zaslouženého uznání. Zemřelý historik Zdeněk Jelínek, český patriot a vlastenec říkal, že Češi jsou někdy líní poznávat pravdu! Lehce, až příliš lehce se nechají oklamat mediálními kejklíři a tím přijímají falešný pohled na minulost. Jsme snad národ, který se nechá postupně a svým způsobem dobrovolně vyhladit asimilací? Jsme vůbec poučitelní?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Blahuš
_profil_top.jpg)
