Jedná se o krok v justici velmi nestandardní, avšak tímto počinem již nedošlo k nápravě stavu, když na původní nesprávnou protokolaci se přímo odvolává předsedkyně senátu v celkem 106 bodech odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Pochybnosti přitom vykazuje už samotné vyhlášení tohoto rozsudku. Prvních několik rozporů redakce přinesla v dubnu. Nyní se budeme věnovat dalším.
Děláme v podstatě jediné: konfrontujeme soudní, písemný rozsudek s doslovnými vyjádřeními, která byla během procesu ke slyšení. Ačkoli to možná působí paradoxně, jedna a jedna v tomto případě rozhodně nedávají dvě.
Jako první otevíráme rozsudek shora uvedené soudkyně Říhové, kde se píše: „Obžalovaný Trokan nikdy netvrdil, že by za zprostředkování prodeje obrazu Mukačevo nebo jakéhokoli jiného obrazu daroval poškozenému (Mgr. Kudrnovi, pozn. redakce) více než jeden obraz. (…) Nepřesvědčivá byla v tomto ohledu i vyjádření obžalovaných, a především obžalovaného Trokana, který svou verzi o darování před soudem několikrát zopakoval, ale při hlavním líčení dne 11. 4. 2019 se v přítomnosti poškozeného Kudrny omezil pouze na vyjádření, že trvá na tom, co před soudem uvedl k oběma obrazům dříve, a údajnému darování obrazů se dále nevěnoval.“
V původní protokolaci vyhotovené soudem bylo ze dne 11. 4. 2019 vyjádření obžalovaného Trokana opravdu zaprotokolováno pouze ve znění: „Trvám na tom, co jsem zde řekl.“ A nic více. Avšak takováto protokolace neodpovídá zvukovému záznamu z hlavního líčení, což bylo obžalovanými namítáno. Krajský soud posléze vyhotovil doslovnou protokolaci, ve které ze dne 11. 4. 2019, tedy ze dne výslechu poškozeného Kudrny v psané podobě, je k nalezení tato důkazní věta: „Já prostě trvám na tom, co jsem řekl. Pan Kudrna ode mě nikdy nic nekoupil a Ptáčci a Zahradní pavilon.“ Tato smyslu pozbývající sentence není omyl. Také ji nechápete? Klíčem k celé záhadě bude autentické vyjádření, tedy zvukový záznam slov obžalovaného Trokana. Vyjádření obžalovaného, jak je zaznamenáno v původní, ale také v následně soudem opravené doslovné protokolaci, totiž v dané podobě nikdy nezaznělo.
Chcete, aby sněmovna vyslovila nedůvěru vládě Andreje Babiše?Anketa
V písemném rozsudku vypovídá svědkyně Marie Pospíšilová. S obrazy na prodej k ní v minulosti začal chodit i obžalovaný Trokan, o němž prý zprvu nevěděla, že je s (nepravomocně odsouzenou, pozn. red.) paní Vaňkovou nějak propojen. Co je psáno, to je dáno, říkáte si? V doslovné protokolaci hlavního líčení z listopadu 2018 je však následující pasáž. Znovu hovoří doktorka Pospíšilová. „Ono napřed vlastně ke mně chodila pouze paní jako dlouhou dobu a potom určitým, jako po určitém čase začal chodit i on, jako že to nosí svoje obrazy ze své sbírky, ale jako že se znají, že jsou přátelé.“ Dotaz v soudní síni? „Vyjadřovali se nějak k sobě vzájemně? Jaký vztah mezi nimi měl být, zmiňovali něco takového?“ Odpověď? „Ne. Na mě to dělalo dojem, že jsou přátelé, že se znají delší dobu a že jsou přátelé prostě.“
Obdobná situace se v rozsudku objevuje u obrazu „Námořník Albatros“, o kterém rozsudek tvrdí, že dílo měl obžalovanému Fröhlichovi vrátit doktor Neubert a při vrácení sdělit, že se má jednat o padělek. Když si však poslechneme výpověď svědka Neuberta ze zvukového záznamu, tak Neubert vypověděl, že při vracení díla k němu nebyly žádné papíry, nebyla žádná negativní expertiza, která by dílo znevěrohodňovala. „Neměl na to žádné papíry, žádnou expertizu negativní, která by obraz znevěrohodňovala.“
Naopak až komickým se pak jeví hodnocení skutkového stavu soudem směrem k obrazu Františka Hudečka „Hlava“, u kterého soud obžalovanému Trokanovi vyčítá, že nejdříve měl uvést, že obraz koupil od dr. Houšky, a později se měl vyjádřit, že dílo koupil od paní Lokvencové, a tedy měl obžalovaný podle soudu evidentně lhát. Kde je problém tentokrát? V tom, že soud sám spletl dva různé obrazy Františka Hudečka: „Hlava I“ a „Hlava 1946“, když první koupil obžalovaný od doktora Houšky, druhý od paní Lokvencové.
Další částí rozsudku navážeme na otce nepravomocně odsouzeného Jaroslava Fröhlicha. Ze soudem provedených důkazů prý nevyplývá, že by Jaroslav Fröhlich starší vlastnil větší množství děl autorů české moderny. Měl vlastnit výhradně obrazy malíře a grafika Pravoslava Kotíka. Jenomže z řady výslechů i výpovědí vyplývá, že svědci ve věci vypovídali zcela opačně. Pokud bychom konfrontovali slova svědků doktorky Orlíkové, doktora Neuberta, doktora Procházky, doktorky Pospíšilové nebo svědka Hanela, z jejich vyjádření naopak vyplynulo, že věděli o rozsáhlé a pestré sbírce různých autorů české moderny rodiny Jaroslava Fröhlicha. Svědek Hanel doslova řekl, že věděl, že otec a syn Fröhlichovi jezdí po celé Evropě, aby nakupovali umělecká díla. Na dotaz, zdali se rozhodovali ke koupi děl na základě pravosti, řekl, že ano, že „nakupovali pravé a originální obrazy“. Doktorka Orlíková při své výpovědi dodala, že věděla, že „pan Fröhlich je syn známého sběratele, který má obrovskou sbírku“. Doktor Neubert vypověděl, že rodina Fröhlichů byla sběratelská rodina a v případě děl, která měli, se jednalo vesměs o kvalitní autory. Jasným důkazem jsou pak také doložené soudní dokumenty z rozvodu rodičů obžalovaného, kde předmětem majetkového vyrovnání manželů je právě množství obrazů české a slovenské moderny.
Pochybení soudkyně Říhové při vyhotovování protokolace o hlavním líčení bylo shledáno opodstatněným také Ministerstvem spravedlnosti. Z podkladů, jež má redakce k dispozici, vyplývá, že v průběhu řízení došlo k pochybením v protokolaci i při vyhotovování rozsudku. Podle slov předsedy senátu Krajského soudu v Praze Jiřího Wažika, který je současně tiskovým mluvčím trestního úseku, však soudkyně Říhová „za svým rozhodnutím pochopitelně i v dílčích částech stojí“ a žádné rozpory, jimž se věnujeme, nespatřuje.
Kauza nyní směřuje k senátu soudce Radka Hartmanna u Vrchního soudu v Praze.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
