„Je to všechno jenom podvod,“ oznamuje vítězoslavně starší paní Marie, krmící hejna holubů na náměstí Republiky v Plzni, jen kousek od opraveného chrámu svatého Bartoloměje. „Západ nás chtěl jako odbytiště a my jsme mu cinkáním ohromně pomohli,“ rozumuje dále. „Rozkradlo se tu, co se dalo, ožebračili nás, udělali z nás svoji méněcennou kolonii, dobrou jen jako odbytiště věcí druhého a třetího řádu,“ rozohnila se Marie, prý Pecková, ale kdo ví. „Znělo to ze začátku hezky, ale jak to hezky začalo, tak to nehezky končilo. To je ten dnešek,“ mávne rukou prý bývalá zdravotní sestra. Teď jsme podle ní jen „společnost vlků samotářů“.

Pan Vratislav má na to smířlivější pohled. „To byly krásné řeči, Havlova láska, ale skutek stejně utek. Jaká pak občanská společnost! Jenom jsme se nevypořádali s komunisty. Ale ono to ani nešlo, když Marián Čalfa pomáhal a radil Havlovi. Komunisti si rybník nevypustili, řada z nich nádherně překabátila a stala se podnikateli, kteří pak přes Občanské fórum nalezli do odéesky a jsou tam dosud.“

Když se zapomene na vzpomínky

Podle tohoto statného muže zapomínáme na odkaz listopadových událostí v Němci obsazené Praze a studenty, „… kteří šli opravdu do toho a nebáli se. Za dvacet let poté a teď už vůbec máme pro strach uděláno – jsme posraní až za ušima, aby nám náhodou někdo neřekl ty ty ty. A to třeba bývalý vojenský prokurátor nebo soudruh z okresního či krajského výboru!“