„Je to všechno jenom podvod,“ oznamuje vítězoslavně starší paní Marie, krmící hejna holubů na náměstí Republiky v Plzni, jen kousek od opraveného chrámu svatého Bartoloměje. „Západ nás chtěl jako odbytiště a my jsme mu cinkáním ohromně pomohli,“ rozumuje dále. „Rozkradlo se tu, co se dalo, ožebračili nás, udělali z nás svoji méněcennou kolonii, dobrou jen jako odbytiště věcí druhého a třetího řádu,“ rozohnila se Marie, prý Pecková, ale kdo ví. „Znělo to ze začátku hezky, ale jak to hezky začalo, tak to nehezky končilo. To je ten dnešek,“ mávne rukou prý bývalá zdravotní sestra. Teď jsme podle ní jen „společnost vlků samotářů“.
Pan Vratislav má na to smířlivější pohled. „To byly krásné řeči, Havlova láska, ale skutek stejně utek. Jaká pak občanská společnost! Jenom jsme se nevypořádali s komunisty. Ale ono to ani nešlo, když Marián Čalfa pomáhal a radil Havlovi. Komunisti si rybník nevypustili, řada z nich nádherně překabátila a stala se podnikateli, kteří pak přes Občanské fórum nalezli do odéesky a jsou tam dosud.“
Když se zapomene na vzpomínky
Podle tohoto statného muže zapomínáme na odkaz listopadových událostí v Němci obsazené Praze a studenty, „… kteří šli opravdu do toho a nebáli se. Za dvacet let poté a teď už vůbec máme pro strach uděláno – jsme posraní až za ušima, aby nám náhodou někdo neřekl ty ty ty. A to třeba bývalý vojenský prokurátor nebo soudruh z okresního či krajského výboru!“
Psali jsme:
„Studenti to v Praze lidem ukázali. Bohužel naposledy pořádně vystoupili v osmašedesátém a v devětaosmdesátém už byli pimprlátky na niti, za kterou tahal úplně někdo jiný,“ konstatuje pan Jaroslav, údajně prý bývalý dělník, škodovák v hutích. „Nakonec to koupili Rusové a stejně jako jejich bratři na Západě to tady přivedli do krachu. Kapitalismus je holt stejný, byť je na východě nebo západě,“ školil.
Mladí nezájem. Staří zase jsou nostalgici
Mladí lidé o otázky neměli zájem, děvčata prý ze Západočeské univerzity se dobře bavila a chichotala, ale neměla kloudného slova. Tady jsme tedy neuspěli.
Když tohle viděly dvě starší dámy, které byly „na táčkách“, tedy se sešly na kávičce v jednom z plzeňských průchodů, tam, kde kdysi v divadle Čas se scházeli Karel Gott, Walda Matuška i Miroslav Horníček a kde je dnes jakési taneční a pohybové studio, nadávaly na dobu, politiku i počasí. „O lidi tady už dávno nejde,“ rozumovala paní Alžběta. „Jde jim jenom o sebe. Za komunistů, když se někdo příliš povyšoval, tak dostal přes prsty. Co se dělo tam někde v zákulisí, to bylo tabu, ale dneska se tím lidi chlubí.“ A kolegyně jí přizvukovala: „Dneska se píše o tom, jak miliardáři vydělávají miliony jako housky na krámě, ale o běžný smrtelníky se nezajímají, ti jsou jim ukradený. Jenom aby na ně vydělávali. Jako otrokáři,“ konstatovala nevraživě.
Dámy také nadávaly na ceny – ta energie, potraviny, které už podle nich nejsou, co bývaly. A kritizovaly onu údajně „neviditelnou ruku trhu“, kterou „… zavedl Klaus, který má ještě tu drzost, aby ve svých letech pomýšlel na úřad prezidenta…“
… na Sibiř!
Ale najdou se lidé, kteří položí kytičku jako vzpomínku nebo zapálí svíčku. Ti zase ale nejsou tak výřeční, ba naopak, mnohdy až bojácně se rozhlédnou a zase v tichosti jdou dále. „Jak můžou ještě Parlamentky existovat,“ odplivne si dredatý chlapec. „Už vás měli všechny dávno pozavírat a eskortovat na Sibiř,“ prohlásil pomstychtivě, a přitom si neuvědomil, že právě toto plánovalo i fašistické Německo se Slovany. A že nakonec sám Solženicyn se na Západ díval poněkud přes prsty. Ale tohle je prý jen a pouze sovětská a nyní ruská propaganda.
V Plzni. Foto: Václav Fiala
„Mladým je hej, ale oni si neuvědomují, že tady budou žít. Za dvacet třicet let. To nám už může být jedno,“ konstatuje poněkud pateticky pan Zdeněk. „Radši ani nevědět, co bude, protože to nebude nic příjemného a hezkého. Jenže oni jsou optimisté a vychovaní v hojnosti, kde kolektiv je sprosté slovo a jde o to, aby si každý hrál na sebe. A pak po nich neštěkne ani pes…“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
