Poslanci se na plénu ve čtvrtek 24. 5. 2018 zabývali mimořádně zařazeným bodem schůze s názvem „Projednání důsledků závazků a migračních rizik, které vyplývají z podpisu Marrákešského protokolu ministrem vnitra vlády České republiky“. Tento problém byl k jednání pléna zařazen na návrh místopředsedy Sněmovny Tomia Okamury (SPD). Jednání celé Sněmovny dopoledne předcházelo mimořádné zasedání sněmovního výboru pro evropské záležitosti (VEZ). ParlamentníListy.cz o něm informovaly jako jediné médium v ČR. Právě na jednání tohoto výboru se zrodil koncept nového řešení neblahých důsledků migrační krize, který si ve čtvrtek večer vzala za svůj celá Sněmovna.
Během projednávání Marrákešské deklarace v evropském výboru čelili zástupci Ministerstva vnitra (MV) otázkám na téma, jak zrychlit vyhošťování nelegálních migrantů. Poslanec Pavel Plzák (ANO) se ministra vnitra tázal, zda by bylo možné poskytování rozvojové pomoci ze státního rozpočtu ČR podmínit uzavřením readmisních dohod. Tedy smluv, které upravují proceduru vyhošťování a návratu ilegálních migrantů do země jejich původu. Zástupkyně odboru migrační a azylové politiky MV poslancům vysvětlila, že takové smlouvy dávno existují. A to jak na úrovni celosvětové úmluvy, tak i na dvoustranné bázi. ČR je podle jejích informací má uzavřené téměř se všemi zeměmi Afriky a Asie, z nichž do Evropy přichází migranti. „Problém ale je, že tyto státy při zpětném přijímání svých občanů, kteří nelegálně vstoupili do Evropy, prostě nespolupracují“, přiznala úřednice MV. Dělají „mrtvé brouky“, čímž proces vyhošťování nelegálních migrantů komplikují a zdržují.
V reakci na tuto informaci navrhl poslanec Jiří Kobza (SPD) revoluční řešení tohoto problému. Do návrhu usnesení výboru, předloženého předtím předsedou Ondřejem Benešíkem, navrhl doplnit nový bod, kterým by výbor požádal vládu, aby vyplácení peněz z programů oficiální rozvojové pomoci podmínila spoluprací příjemce při navracení migrantů. Proti tomuto návrhu se přímo na jednání výboru ostře ohradili zástupci Ministerstva zahraničních věcí. S tím, že zejména pro africké státy je tato věc velmi citlivá. I přes jejich odpor však velká většina výboru tento bod do usnesení podpořila. Proti se postavili pouze zástupci TOP 09 a STAN.
Co jim dlužíme?
Delegace českého ministerstva zahraničí se poslance snažila odradit od schválení části usnesení navržené poslancem Kobzou vysvětlováním, že pro africké partnery to bude nepřijatelné, protože oni mají pocit, že jim Evropané hodně dluží a mají co splácet. Tento pocit vyvěrá zčásti z toho, že Evropané několik století v rámci koloniální správy drancovali nerostné bohatství afrických a asijských států. A mnoho lidí z těchto kontinentů navíc zavlekli do otroctví. To ovšem platí pouze pro bývalé koloniální mocnosti. Shodou okolností zakládající státy Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), které bylo prvním předchůdcem dnešní EU. Konkrétně Francii, Velkou Británii, Belgii, Holandsko, Itálii a Německo. Žádnou „historickou vinu“ na drancování Afriky a Asie však v žádném případě nenese ČR ani její právní předchůdce Československo. To naopak v době, kdy ještě mělo vlastní průmysl, dodávalo africkým a asijským zemí řadu výrobků, které jim pomohly se technologicky dostat z úrovně středověku, na níž se nacházely v době koloniální správy. A většina těchto dodávek byla realizována za velmi výhodných podmínek. Dnešní terminologií by je bylo možné označit za skutečnou rozvojovou pomoc.
Povinné dary dle Evropské rady
Druhým důvodem, který ve vládách afrických a asijských zemí vyvolává „legitimní očekávání“ povinného přísunu evropských peněz, je závazek plynoucí z Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 (Agenda 2030). Respektive přijetí tohoto závazku Evropskou radou. Agenda 2030 je rozvojový plán vypracovaný na půdě OSN. Schválen byl Valným shromážděním OSN. Jako takový není pro členské státy právně závazný. K tomu, aby se z něj stal mezinárodně vymahatelný závazek by musel být schválen Radou bezpečnosti OSN, která má podle Charty OSN jako jediný mezinárodní orgán pravomoc v zájmu udržení světového míru ukládat členským státům nějaké povinnosti. Druhou možností je sjednání mezinárodní úmluvy. Jako jsou třeba Ženevské konvence o pravidlech vedení války a zacházení s civilisty a válečnými uprchlíky. Pro státy, které je podepsaly a ratifikovaly, jsou právně závazné. Za jejich porušování mohou být postihovány státy – formou embarga uvaleného Radou bezpečnosti OSN. Pro válečné zločiny však mohou být souzeni i jednotliví občané zemí. Například před Mezinárodním trestním soudem v Haagu.
Agenda 2030
V rámci rezoluce Valného shromáždění OSN, kterým byla vyhlášena Agenda 2030, byl stanoven plán finanční pomoci rozvojovým zemím. Vyspělé státy by podle něj měly každoročně posílat na rozvojovou pomoc chudým zemím 0,7 % hrubého národního důchodu (HND). Vzhledem k tomu, že rezoluce Valného shromáždění nejsou na rozdíl od rezolucí Rady bezpečnosti OSN závazné, tak by pouze na jejich základě africké a asijské státy těžko něco mohly očekávat. V roce 2005 však Evropská rada (summit šéfů států a vlád EU) jednomyslně odhlasovala, že zavazuje členské státy k tomu, aby zvýšily rozvojovou pomoc na úroveň stanovenou Agendou 2030. Za ČR tehdy v Radě hlasoval premiér Jiří Paroubek (ČSSD). V roce 2015 Evropská komise jménem EU sjednala v etiopské Addis Abebě s rozvojovými zeměmi dohodu Financování pro rozvoj. V ní EU a její členské státy zavázala ke každoročnímu poskytování rozvojové pomoci chudým zemím v částce odpovídající právě oněch 0,7 % HND. Touto dohodou sjednanou Komisí se z dobrovolné pomoci stal závazek platit rozvojovým zemím oficiální rozvojovou pomoc (ODA). Pro srovnání rozpočet EU nyní činí 1,23 % HND. Za ČR tento záměr Komisi posvětili v Radě pro všeobecné záležitosti bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) a Evropské radě bývalý premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD).
Dáváme miliardy
Podle statistiky OECD dala v roce 2016 EU a její členské státy na rozvojovou pomoc 75,5 miliardy eur (1,88 bilionu Kč). Pro srovnání státní rozpočet ČR měl ve stejném roce výdaje ve výši 1,25 bilionu Kč. V přepočtu činily výdaje EU a jejích členských států 0,51 % HND.
Česká republika v roce 2016 vynaložila na rozvojovou pomoc 6,4 miliardy Kč. Z této částky šlo 4,6 miliardy na projekty realizované společně v rámci EU a agentur OSN. Na dvoustranné projekty realizované přímo v rozvojových zemích ČR v roce 2016 vynaložila 1,7 miliardy Kč. Bez zajímavosti není ani údaj, který na svých stránkách zveřejnilo ministerstvo zahraničních věcí, podle něhož v rámci ODA proteklo přes nevládní neziskové organizace ze státního rozpočtu více než 259 milionů Kč.
Do kapes papalášů
Mnoho let je předmětem kritiky tzv. „nízká efektivnost“ rozvojové pomoci. Jde o eufemismus pro rozsáhlé rozkrádání, defraudace a korupci. Je veřejným tajemstvím, že ke skutečně potřebným lidem v Africe či Asii se dostane jen malá část rozvojové pomoci. Velká část peněz naopak končí v kapsách afrických politiků a zkorumpovaných vládních úředníků. Z rozkrádání a korupce byla obviněna dokonce i řada činitelů dceřinných organizací OSN.
Jenže právě to, že nemalá část těchto peněz končí v kapsách politiků a státních úředníků zemí, které jsou zdrojem migrantů, tvoří dost „silný klacek“ na tyto představitele, aby více spolupracovali při readmisi migrantů. Podmínění vyplácení peněz z rozvojové pomoci spoluprací státních orgánů příjemce při navracení nelegálních migrantů může být z tohoto pohledu geniálně účinným tahem. Rozhodně v případě zemí jako ČR a sousedních států Visegradské čtyřky.
Usnesení VEZ se stalo základem i pro přelomové usnesení celé Sněmovny. Přímo na plénu je podpořili napříč politickým spektrem zástupci všech politických stran. Část usnesení, které zavazuje vládu k podmínění vyplácení peněz z rozvojové pomoci spoluprací příjemců při readmisi migrantů, podpořili poslanci všech klubů s výjimkou ČSSD, Pirátů a STAN.
Hlasování po jménech o tomto přelomovém usnesení Sněmovny:
https://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=67733
Dobrý obchod
Samostatné hlasování o této části usnesení si vynutil pirátský poslanec Mikuláš Peksa. Ve zdůvodnění svého požadavku uvedl, že mu „připadá krajně nevhodné podmiňovat rozvojovou pomoc nějakým plněním z druhé strany. Pak se to nestává pomocí, ale je to prostě obchod“.
V tom má poslanec Peksa samozřejmě pravdu. Jde o obchod. A pro ČR o dobrý obchod. Získat za peníze, které musíme posílat do rozvojových zemí na základě rozhodnutí Rady EU protihodnotu ve formě spolupráce tamních orgánů při vyhošťování nelegálních migrantů – k čemuž se dotyčné země už dříve zavázaly mezinárodními smlouvami – je pro ČR velmi výhodné.
Ostatně rozvojová pomoc byla a je obchod vždy. A většinou ani ne takto výhodný pro obě strany. Velmi svérázně k ní přistupují supervelmoci jako USA nebo Rusko. Do výdajů na rozvojovou pomoc si započítávají i dodávky zbraní, které „udržují v chodu“ války, které jsou zdrojem nemalé části migrace. Včetně dlouholetých občanských válek. Do rozvojových zemí často dodávají na své poměry zastaralé zbraně, kterých se v armádních skladech potřebují zbavit. Proto aby americká nebo ruská armáda mohla od obřích firem vojenskoprůmyslového komplexu nakoupit nové modernější a dražší zbraně. Bez zajímavosti není ani to, že zbrojařské firmy v těchto zemích nemalou měrou financují volební kampaně. Je to prostě „dobrý obchod“.
Z kolonie kolonizátorem
Jako starý kolonizátor se v rozvojových zemích chová i dnes pravděpodobně ekonomicky nejsilnější supervelmoc Čína. Smlouvy o stavbě infrastruktury v rozvojových zemích, které jsou placeny z peněz čínského státního rozpočtu, jsou podepisovány současně s těžařskými koncesemi pro čínské firmy. Číňané si navíc na stavby ani nenajímají místní lidi, ale vozí si na ně zaměstnance z Číny. Tak drsně nepostupovali ani Britové a Francouzi v dobách své největší koloniální slávy.
Jenže ani západoevropské země nedělají v rozvojových zemích žádnou charitu. Projekty na výstavbu elektrifikačních sítí, které platí německý spolkový rozpočet prostě, vždy realizuje Siemens. Vodohospodářské projekty v rozvojových zemích, které financuje francouzská vláda, zase staví firma Suez nebo Veolia.
Kupme si bezpečí
Náš průmysl už bohužel není po transformaci z konce dvacátého století schopen dodávat průmyslové celky. České firmy v rozvojových zemích ani nemají žádné těžařské koncese, které by nám zkorumpovaní úředníci mohli zrušit. Máme tedy jedinečnou možnost udělat jiný druh výhodného obchodu. Koupit si bezpečí pro své občany. Za peníze z rozvojové pomoci si zajistit rychlejší vyhošťování nelegálních migrantů. I to je dobrý obchod.
Na příkladu zemí, které se nechaly migranty zaplavit, můžeme vidět, jak je prakticky nemožné se jich rychle zbavit. I když je v příslušném azylovém řízení rozhodnuto, že podle zákona nemají v zemi co dělat a že jde o ilegální migranty. Jejich nelegální pobyt v zemi stojí veřejné rozpočty obrovské peníze. Další nemalé – zatím oficiálně nikde nevyčíslené – ztráty představují škody, které nelegální migranti páchají při krádežích, loupežích, znásilněních a vraždách.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
