Poprvé se o celé své kariéře, lidech, se kterými se během ní potkával, rozepsal Jan Petránek nyní v knize Na co jsem si ještě vzpomněl. Kniha vyšla na konci minulého roku a v těchto dnech by se měl na pultech knihkupectví pro velký čtenářský zájem objevit její dotisk. Bývalý rozhlasák vypráví velmi poutavě o své životní dráze, práci, politickém i mediálním zákulisí i úvahách, které ho v souvislosti s událostmi, jež prožil, potkaly. ParlamentníListy.cz vybraly za všechny popsané pasáže část, ve které vzpomíná Petránek na rok 1968.

Rok 1968 – nejšťastnější rok mého života

"Ohlížím se za celým životem a zjišťuju, že snad nejšťastnějším rokem byl pro mne přece jen rok 1968 – až do toho 21. srpna. Lidi se na sebe usmívali, zdálo se, že přichází naděje. Ne ledajaká, ale veliká. A přitom tak přirozená, jako když vychází slunce. Debatovalo se všude, sice s proměnlivou tolerancí, ale upřímně a vzrušeně, mnohde hodně vášnivě. Po večerech byly nabité sály v celé Praze, v Národním domě na Žižkově, v 'Nároďáku' na Vinohradech, na Kulaťáku v Dejvicích v sále Domu armády. Na spoustě míst. Stejné to bylo i mimo Prahu. Lidi se skládali na zlatý národní poklad. Myšlenka Národ sobě už nebyla jen nad oponou v Národním divadle, ale překvapivě rychle se objevila v myšlení všech normálních lidí. Říkal jsem si to s jakýmsi tichým vnitřním úžasem. Neobrozuje se sama morální duše celé společnosti? U nás jsme velkou většinou sice ateisté, ale křesťanská morálka je lidskou tváří svědomí. Kéž by to bylo provždy, nebo aspoň nadlouho vydrželo,“ vzpomněl na přelomový a také jemu osudový rok Petránek ve své knize.

Jak připomněl, pozoruhodné bylo v tomto období rychlé padání šupin z očí mnohých, dosud lhostejných lidí, především spousty levičáků a ideově lhostejných papírových komunistů. Hlavně však prý šlo o "demokratické komunisty“.