Novinářská legenda Petránek ve svých pamětech vzpomíná na rok 1968 v Československém rozhlase. Na kolaboranty i hrdiny

04.02.2015 17:17

Setkával se osobně s vládními představiteli asijských zemí, ale třeba i s prvním ruským kosmonautem i kosmonautkou. Pracoval nejprve jako zpravodaj Československého rozhlasu v Indii, kvůli čemuž se učil hindštinu i dévanágarské písmo. Poté, co odmítl donášet informace ze setkání vlivných osob, na která byl zván, byl "převelen" do Moskvy. I tam potkal řadu zajímavých osobností a nahlédl do toho, jak se skutečně v tehdejším Sovětském svazu žilo. Nakonec ho ale potkal strmý pád…

Novinářská legenda Petránek ve svých pamětech vzpomíná na rok 1968 v Československém rozhlase. Na kolaboranty i hrdiny
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jan Petránek

Poprvé se o celé své kariéře, lidech, se kterými se během ní potkával, rozepsal Jan Petránek nyní v knize Na co jsem si ještě vzpomněl. Kniha vyšla na konci minulého roku a v těchto dnech by se měl na pultech knihkupectví pro velký čtenářský zájem objevit její dotisk. Bývalý rozhlasák vypráví velmi poutavě o své životní dráze, práci, politickém i mediálním zákulisí i úvahách, které ho v souvislosti s událostmi, jež prožil, potkaly. ParlamentníListy.cz vybraly za všechny popsané pasáže část, ve které vzpomíná Petránek na rok 1968.

Rok 1968 – nejšťastnější rok mého života

"Ohlížím se za celým životem a zjišťuju, že snad nejšťastnějším rokem byl pro mne přece jen rok 1968 – až do toho 21. srpna. Lidi se na sebe usmívali, zdálo se, že přichází naděje. Ne ledajaká, ale veliká. A přitom tak přirozená, jako když vychází slunce. Debatovalo se všude, sice s proměnlivou tolerancí, ale upřímně a vzrušeně, mnohde hodně vášnivě. Po večerech byly nabité sály v celé Praze, v Národním domě na Žižkově, v 'Nároďáku' na Vinohradech, na Kulaťáku v Dejvicích v sále Domu armády. Na spoustě míst. Stejné to bylo i mimo Prahu. Lidi se skládali na zlatý národní poklad. Myšlenka Národ sobě už nebyla jen nad oponou v Národním divadle, ale překvapivě rychle se objevila v myšlení všech normálních lidí. Říkal jsem si to s jakýmsi tichým vnitřním úžasem. Neobrozuje se sama morální duše celé společnosti? U nás jsme velkou většinou sice ateisté, ale křesťanská morálka je lidskou tváří svědomí. Kéž by to bylo provždy, nebo aspoň nadlouho vydrželo,“ vzpomněl na přelomový a také jemu osudový rok Petránek ve své knize.

Jak připomněl, pozoruhodné bylo v tomto období rychlé padání šupin z očí mnohých, dosud lhostejných lidí, především spousty levičáků a ideově lhostejných papírových komunistů. Hlavně však prý šlo o "demokratické komunisty“.

Nebýt nenapravitelně ideologicky znetvořeného uzurpátorského myšlení Velkého bratra...

"Vím, že teď mnohé čtenáře rozčílím, ale prosím o poctivé a solidní zamyšlení. Termínem demokratický komunista míním ty, kteří byli v partaji hlavně v domnění, že její sociální program je míněn vážně a ten že je nejdůležitější. Ostatní, včetně svobodného myšlení, s právem postavit se uzurpátorskému demokratickému centralismu, že přijde potom, až na to bude čas. Nu a v roce 1968 za pražského jara ten čas právě přišel. Odpusťte mi tedy nebo alespoň pochopte tenhle názor, pokud vám nesedí. Ale šedesátý osmý rok byl pro mne výrazným lakmusovým papírkem, kdy dubčekovská upřímnost otevírala v dějinách naprosto ojedinělou možnost společenského usmíření, včetně odpuštění utopických omylů a jejich dlouhodobého zneužití mocnými,“ uvádí Jan Petránek ve svých pamětech, které vydalo nakladatelství Radioservis v cyklu Osudy Českého rozhlasu. Připomíná, že v Rusku pro ty poslední omyly mají dokonce trefný termín: "Vlasť prederžavšije." Tedy tlustá čára za včerejškem se mohla stát startovní čárou pro novou dobu. "Nebýt ovšem nenapravitelně ideologicky znetvořeného uzurpátorského myšlení Velkého bratra,“ poznamenává Petránek.

Vstávej – jsou tu Rusové. S tanky a letadly

Tehdy po krátké práci v Anglii se do Prahy vrátil s chřipkou. Podobně, jako když se před časem vracel z Vietnamu. Jak Petránek říká, chtěl se tedy aspoň den, dva vyležet v Jizerských horách na chalupě, kde už byla jeho manželka Ludmila i s jejich dvěma syny.

"Jednadvacátého srpna mě ale nevzbudila, aby mi dala další aspirin, ale aby mi řekla: Vstávej, jsou tu Rusové. S tanky a letadly. V minutě jsem pochopil, že se Československu a mně osobně propadly pod nohama dlouhé budoucí dějiny. Sednul jsem do embéčka, dal Ludmile velkou letmou pusu a jel do Prahy. Po prvním kilometru jsem zjistil, že mám skoro prázdnou nádrž. Dojel jsem ještě do Josefova Dolu do Tanvaldu, kde mne u pumpy poznali po hlase a dali mi plnou nádrž. Ovšem jak mi kladli na srdce: Ale řekněte v rozhlase, že pro okupanty nebude ani kapka benzinu, řekli. Díky, milí Tanvaldští, na takové gesto se nikdy nezapomíná. Ani bezmála po padesáti letech,“ popisuje dál události srpna roku 1968 Jan Petránek.

Pod Sychrovem, kousek za Turnovem, blokovaly silnici na Prahu dva maďarské obrněné vozy. Petránkův vůz zastavil husarský typ nadporučíka s bohatýrským knírem. "Řval jsem na něj rusky: Co tady chcete? Vy přece máte být pod Turnovem, ve směru na Malou Skálu, copak neumíte číst v mapách? Blufoval jsem, ale co jiného jsem měl dělat? Nakonec obrněné vozy cestu uvolnily,“ vzpomíná Petránek.

"Jsme s vámi, buďte s námi!"

Do Prahy z Josefova Dolu s ním jela také sousedka Jája Albertová, švagrová herečky Jaroslavy Adamové. "Jsme staří přátelé, jejich rodina má chalupu kousek od naší a v Praze jsme desetiletí bydleli ve stejném domě. Jájina si cestou několikrát zabrečela při poslechu pražského rozhlasu. Slova: 'Jsme s vámi, buďte s námi!' měla sílu. Velkou sílu. Já byl při svém vzteku nadšen, že se Rusům ještě nepodařilo naše vysílání umlčet. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Strategicky bylo jasné, že přece musí mít nejvyšší zájem vysílání co nejdříve vypnout. Pospíchal jsem do Prahy, abych se k vysílání proti okupantům připojil co nejdřív. Ale přiznám se, měl jsem jen malou naději, že se mi to podaří. Poslouchal jsem rádio napjatě a se strachem, že už za chvíli uslyším někoho z quislingovskými názory. Bál jsem se, abych nepoznal hlas někoho známého, komu jsem dosud věřil a kdo začne říkat, že zvítězila mezinárodní solidarita bratrských socialistických zemí. To se nedělo, a tak jsem se postupně uklidňoval. Drž nervy na uzdě, nezcvokni se, až uslyšíš nějakého gaunera, jak říká, že kontrarevoluce v Československu neprošla a celý národ děkuje za bratrskou pomoc sovětským a jiným přátelům, říkal jsem si,“ uvádí v pamětech Jan Petránek.

Pořád však byly slyšet hlasy jemu důvěrně známé. A odhodlané. Tedy hlasy kolegů, kteří nemínili nechat si vyrvat mikrofon z rukou, svobodomluvný mikrofon okupantskou silou, jak tento ostřílený novinářský matador uvádí.

Osm slov: Všichni chovanci zdejšího blázince nadšeně vítají cizí armády

"Jája Albrechtová, sedící vedle mne, náhle zahýkala smíchy. Přibrzdil jsem a zastavil. Začal jsem se smát taky – na zídce pod plotem zahrady psychiatrické léčebny v Kosmonosech, okolo níž jsme projížděli, byl skvostný plakát věnovaný okupantům: 'Všichni chovanci zdejšího blázince nadšeně vítají cizí armády.' Těch osm slov působilo jako balzám. Auta, co jela za mnou, zastavila též a zazněl i z nich smích,“ zavzpomínal. Po dalším úseku, který zbýval na cestě do Prahy, přece jen do hlavního města dorazil. 

V prvních hodinách se objevili i v rozhlase zrádci

"K pražskému rozhlasu jsem přijížděl od Flory po Vinohradské třídě. Kousek od rozhlasu hořel tank. Kolem nebylo možné projet. Na náměstí Míru jsem zaparkoval na trávníku u chrámu svaté Ludmily a Balbínkou běžel dolů k rádiu. Před vraty do autoprovozu mě ale chytil vrátný a zatáhl mne dovnitř. Hlavní vchod do budovy byl totiž v rukou Rusů, ale přes autoprovoz se dalo projít do studia ve sklepě, odkud se vysílalo, aniž by ho okupanti objevili. A to už se přitom stačili najít zrádci, kteří je informovali o mnohém, jako jistý Luboš Šimek, který okupanty vodil po celé budově a vysvětloval jim, kde co je. Včetně takzvané galerie, což bylo hlavní spojařské centrum. Ale ještě v noci naši rozhlasoví technici stačili vše důležité odtud přepnout a vytvořit záložní centrum, takže když Sověti galerii 22. srpna dopoledne přece jen obsadili a vypnuli, hlídali už jen opuštěnou stáj. Naštěstí takových zvrácených charakterů jako byl Šimek nebylo zas tolik. Kupodivu. Ochotné slouhy okupačního režimu museli husákovci po pádu dubčekovských příznivců hledat tedy dlouho – vlastně až do jara 1970,“ konstatoval Petránek. A pokračoval v popisu toho, co vše se 21. srpna a krátce poté v rozhlasu dělo. 

Bál jsem se, že se ocitnu i s rodinou na Sibiři, přiznává Petránek

"Z utajeného studia se hlásili k nezávislosti a svobodě republiky Sláva Volný, Jindra Sobíšková (dnes Klímová), Čestmír Suchý. U mikrofonu prestiže a cti národa se střídali stále další. Byla tu Věra Šťovíčková, jejíž jasný a nezaměnitelný hlas byl nyní snad až o kvartu nižší a kovový. Ale rozhodný. Uvědomoval jsem si, jak nesmírně důležité pro celou českou veřejnost je, že slyší hlasy, které dobře znají. Myslel jsem na to, aby zněly klidně a solidně bez hysterie, věcně a nebojácně. Znal jsem totiž dobře soudobé Rusko. A veřejnost věděla, že jsem býval zpravodajem v Moskvě. Proto jsem se důsledně hlásil jménem a občas připomněl, že jsem bývalý moskevský zpravodaj. Nechtěl jsem dopustit, že by mě někdo mohl zařadit na okupantskou stranu. Ale také jsem nepočítal s tím, že z okupačních drápů snadno vyváznu. TASS přitom spěšně vydal už hned v září 1968 publikaci o údajné kontrarevoluci u nás. Brožura mě proklela tak nenávistně, že jsem se bál, že se ocitnu na Sibiři i s celou rodinou. Dokonce jsem si myslel, že to je dost pravděpodobné. Věděl jsem totiž, jak si Sověti počínali v Maďarsku o dvanáct let dřív, kdy byla Dunaj pak rudá maďarskou krví,“ přiznává Petránek.

I proto by podle něj měl být každý 21. srpen u nás svátkem svobody rozhlasového a televizního vysílání a také svátkem techniků těchto institucí. Jen díky nim se dalo vzdorně a se ctí vysílat. I když si je Jan Petránek schopen po tolika letech vzpomenout jen na některé, jsou pro něj navždy symbolem.

Dodatečná omluva Jevtušenkovi

„Jednoho okupačního dne si mne přes rozhlasovou centrálu našel ruský hlas. Ptal se, zda si vzpomínám na krátkou návštěvu v Bratsku na Angaře, na jazzový večer. ‚Ano, vzpomínám si,‘ řekl jsem. A ruský hlas na druhém konci drátu řekl: ‚Jsme tu, abychom tu umístili rušičky vysílání. Určitou dobu to můžu ještě zdržet.‘ Víc mně známý  z Bratska neřekl a zavěsil. Bylo to povznášející poselství solidarity ze směru, odkud bych to málo čekal. Ten člověk dost riskoval. V tu chvíli jsem pak na dálku odpustil básníkovi Jevtušenkovi, jak se ke mně zachoval o šest let dřív v době, kdy jsem působil jako zpravodaj v Sovětském svazu. Mohl jsem totiž ocenit jeho aktuální verše, které obletěly v té době svět. Uváděly, že: ‘Tanky drtící Prahu, jsou tanky drtící Pravdu',“ připomněl Petránek během svého vzpomínání nejen na rok 1968.

Zdůraznil však ještě jeden fakt, který není známý téměř vůbec. Nastal krátce po návratu našich politiků, unesených do Moskvy „k jednání“. „Zatelefonoval předseda vlády Oldřich Černík. V místnosti, kam byl přepojen, byla právě redakční porada. Asi dvacet nás rozumovalo o tom, co budeme dělat po moskevské kapitulaci našich představitelů. Vzal jsem telefon, řekl, že volá předseda vlády a opakoval nahlas, co řekl. ‚Děkuji za všechny, zachránili jste nám život.‘ Jednoznačně prohlásil, že kdyby Československý rozhlas zmlkl hned po vojenském přepadení naší země, byl by osud unesené „delegace“ a celé naší republiky mnohem drastičtější,“ vzpomíná Jan Petránek ve své knize.

Jak dodává, Černíkovo ocenění chápali jako poděkování všech našich představitelů, nejen předsedy vlády. Mělo nepopiratelnou hodnotu. „Takovou, že se v dějinné rovnici dá vytknout před závorku vše, co se následně dělo jak s odvážlivci, kteří nepustili z rukou svobodný mikrofon, tak s mnoha desetitisíci skvělých lidí této země, jejichž osud se krutě změnil,“ poznamenal dál zkušený novinář.

Lidé odcházeli z republiky ještě dřív, než spadla klec. I Petránek měl nabídky k emigraci

Vzpomíná i na to, kolik přátel se tehdy s ním pak přicházelo rozloučit před odchodem z vlasti. Ti lidé odcházeli z republiky dřív, než spadla klec – pro budoucnost svých dětí, nebo aby mohli za hranicemi pokračovat v kvalifikované práci, když jim to doma režim znemožnil.

„Nepřestávám myslet na mnohé přátele, které jsem odchodem ztratil. Já přitom v letech 1969 a 1970 dostal dost nabídek ze světa na emigraci. Nejvíc jsem si cenil pozvání Kalifornské univerzity v Berkeley, abych přijel do San Franciska učit dějiny Evropy. Jiná slavná, pro změnu švédská univerzita, mně nabízela také práci přednášejícího nejméně na tři roky, včetně domku pro mne i celou rodinu. Za všechny nabídky jsem ale ze srdce poděkoval s tím, že emigrovat nechci. S hlubokým porozuměním jsem chápal ty, co překračovali hranici, aby šli vstříc svobodě, měli na to svaté právo. Ale já nemám duši pro život jinde než v Čechách. Vždy jsem chtěl poznávat svět a do té doby se mi to dařilo. Jedině v Čechách jsem ale doma,“ vysvětluje i nyní s odstupem několika desetiletí svůj postoj Petránek. Tím se nad jeho dalším osudem stáhla mračna.

Byl jsem varován, že zřejmě přijde zákeřná odveta, přiznal Petránek

Počátkem roku si ho k sobě zavolal tehdejší šéf zpravodajství Jiří Kmoch. Věděl, že Petránek nechce emigrovat, ale byl přesvědčen, že jeho ruské promluvy k sovětským okupantům a zvláště k vojákům, budou důvodem k jisté a zřejmě i zákeřné odvetě.

„Ještě se na mne spolu s kolegou snažili naléhat, abych přehodnotil svůj postoj k emigraci, abych nepodceňoval nebezpečí, které mi hrozilo. Dali mi pak letenku s tím, ať letím, kam chci. Zdůvodňovali to Dubčekem, který vzkazoval, že máme v rádiu pracovat normálně, dokud to jen půjde,“ napsal ve svých vzpomínkách dál Petránek. Kolegové mu slíbili, že řeknou, že odletěl do Indie posoudit, zda by se tam nemělo znovu obnovit místo asijského zpravodaje. Případně že totéž jel udělat i do Japonska. „Bral jsem to s povděkem. A slíbil jsem, že se vrátím, jen co udělám přednáškové turné o tom, co se tu stalo a co nás čeká,“ přiznává.

Kolaboranti už projevili svoji bezpáteřnost

Ale po návratu zpět do Československa bylo už jasné, že se v rozhlase po krůčcích situace měnila. „Mnozí kolaboranti se už nestyděli projevit svoji bezpáteřnost, a tak řada solidních lidí raději sama odcházela. Moje poslední reportáž pak nakonec byla ta o přistání Apolla 11 na Měsíci. Symbolicky se celému lidstvu otevíral vesmír v době, kdy naše země byla stále systematičtěji svírána obručemi sovětského despotismu. Zatímco světový čas se zrychloval, u nás se zpomalil – na dalších dvacet let, na celou jednu generaci,“ napsal novinářský matador Petránek, který získal za celoživotní dílo Novinářskou křepelku.

Přiznal, že rozloučení s rozhlasem vnímal skoro jako rozloučení se životem. „Jak jinak se člověk loučí se svou láskou? Musel jsem odejít. Ze svobody slova zbyla v rádiu jen mlhavá předpověď počasí a hlášení času. K vládě nad rozhlasovými vlnami se nakonec přece jen prodrali estébáci. Ve zpravodajství začal kádrovat lidi neobyčejně slizký Josef Skála a jeho podlézavý poskok Dolejš..,“ popisuje své poslední postřehy z roku 1969 předtím, než musel práci opustit, Petránek. A tušil, že ho nebudou čekat lehké roky.

Nikde ho nechtěli přijmout, ani v pohřební službě

Zhruba na padesáti místech, kde hledal novou práci, ho nevzali. Udělal si tedy řidičák na náklaďák. „Jezdil jsem s jedním ve Vokovicích na stavbě, ale jen týden. Pak přišel muž, co mě přijímal a řekl mi, ať si hledám něco jiného. Byl by prý nucen mi dávat takovou práci, abych si nevydělal ani na slanou vodu. Na odchodnou mi pak nabízel dokonce pár stovek ze svého. Ty jsem si samozřejmě nevzal. Nečekanou nabídku jsem pak při marném hledání dostal z pražské Kovoslužby. Spletli si mne totiž s geologem stejného jména. Ale když se na to za pár měsíců přišlo, musel jsem odejít také. Při hledání jakékoli práce přitom ani snahy mých přátel nebyly úspěšné,“ konstatoval Petránek.

Když to užuž prý vypadalo, že bude moci nastoupit alespoň do pohřební služby jako garážmistr, tak ani to nakonec nevyšlo, i přesto, že tam sháněli někoho dlouhý čas a nikdo tam zájem jít neměl.

A tak skončil na 18 let v kotelně – spolu s dvěma historiky a filozofem

„Vše skončilo až poté, co mi jeden můj bývalý kolega, kterému komunistická vrchnost dovolila mýt okna výkladních skříní, poradil, abych to zkusil v Mitasce – to byla pneumatikárna na Praze 10. Ta zaměstnala každého. V kotelně tak působilo několik historiků a filozof. Zaměstnala pak i mne. V Mitasce jsem byl pak neuvěřitelných 18 let. Bylo mi přitom jen 40 roků, když jsem tam začal dráhu topiče,“ uvádí také Petránek. Jisté je z jeho vyprávění však i to, že nepříjemnosti, které potkaly jeho, se nevyhnuly ani celé rodině.    

Jak ParlamentnímListům.cz Jan Petránek nedávno v rozhovoru přiznal, bylo mu velmi líto, že kvůli jeho škraloupu dopláceli na vše synové. Zavřela se jim cesta ke studiím. „Omlouval jsem se jim za to, ale oni mi říkali, že nemusím, že jsou na mě hrdí. A jak se ukázalo, i když jim situace neumožnila lehkou cestu ke vzdělání, cestu v životě i v úspěšných pracovních kariérách si nakonec stejně našli,“ uzavírá Jan Petránek. 

Nikdy nekolaboroval

Petránek patří k nejrespektovanějším novinářům u nás. Od počátku padesátých let působil v Československém rozhlasu jako zahraniční zpravodaj v Indii a v Sovětském svazu. Je vzdělaný i vtipný, má přehled i nadhled,  denně sleduje desítky televizích stanic z celého světa (i když jeho jedinou láskou zůstávají rozhlasové vlny). Ví se o něm, že nikdy nekolaboroval s režimem. Poté, co odmítl v Indii dělat Rusům zvěda, přišel o post zahraničního zpravodaje v Indii. Když se nepoddal a zazlobil pak i v Moskvě, příslušníci KGB mu vyrazili čtyři zuby a vyštvali ho ze země. Jak uvádí i ve své knize, v srpnu 1968 vyzýval z rozhlasu sovětské vojáky, ať neposlouchají své velitele, a zpíval hanlivou písničku o Stalinovi... 

Na sklonku loňského roku mu nakladatelství Radioservis v cyklu Osudy Českého rozhlasu Vltava vydalo knihu pamětí nazvanou: Na co jsem si ještě vzpomněl. V nich podává čtenářům průřez svým životem, včetně vzpomínání na svou rodinu, na politické události i na to, proč nakonec přes svou úspěšně nastartovanou kariéru skončil na dlouhá léta v kotelně. Jan Petránek podepsal Chartu 77 a přeložil ji do angličtiny.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Dominiku Haškovi jde politika jako mně hokej.“ Gólmanovi se vrací, co říkal o Zemanovi a Babišovi

11:52 „Dominiku Haškovi jde politika jako mně hokej.“ Gólmanovi se vrací, co říkal o Zemanovi a Babišovi

ANKETA Vystoupení hokejové legendy Dominika Haška na pražské protivládní demonstraci vzbudilo nadšen…