Bývalý vrcholný komunistický funkcionář Miroslav Štěpán po téměř čtyřiadvaceti letech vydává klíčové svědectví o listopadových událostech v roce 1989, Václavu Havlovi, disidentech a Chartě 77 či konkrétních jednotlivostech bývalého režimu.
V knize „Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu“ sděluje řadu informací, o jejichž autentičnosti se vedly debaty a sám přiznává, že disponoval mnoha důvěrnými informacemi o tom, že demonstrace 17. listopadu v Praze se uskutečnila za notné podpory části StB i některých komunistických funkcionářů.
Havel při výslechu ochotně vypovídal o svých blízkých
Štěpán ale ve své knize, která vychází formou rozhovoru s novinářem týdeníku Reflex Petrem Holcem, mluví i o Miroslavu Šloufovi, jehož jméno se v souvislosti s děním ve SPOZ poslední dobou v médiích skloňuje téměř denně.
Bývalý disident a pozdější prezident Václav Havel nebyl podle Miroslava Štěpána k výkonu významných funkcí vůbec způsobilý. „Četl jsem Havlovy výslechy z let 1968–69, kdy cestoval do USA přes Paříž a Mnichov, kde se o něj staral Pavel Tigrid. Vyslýchala ho SNB v Trutnově, a když jsem četl přepis toho, úplně dobře jsem si Havla nezapsal. Nepřipadalo mi, že před vyšetřovateli nějak chytře taktizuje, ale spíš že podává spoustu informací o Tigridovi a dalších. Nikdy jsem si prostě nemyslel, že zrovna Havel je ten, kdo by u nás měl jednou mít něco většího na starost,“ píše v knize bývalý komunistický pohlavár.
„Havel u nás nesváděl nějaké těžké boje, dokonce ani v kriminále, jak jsem zjistil i od jeho někdejších vězeňských vychovatelů. Když jsem sám seděl na Borech, měl jsem tam stejného vychovatele jako Havel nebo Václav Benda,“ prozrazuje dále Štěpán.
Fotogalerie: - Sametová hospoda
Charta 77 byla spíš sekta se spoustou blouznivců
Podle něho udělal tehdejší režim velkou chybu, když Havlova díla tvrdě zakazoval, jen se tím vyprovokoval zájem a poptávka. „Myslím, že jeho dílům mohla být dána přiměřená zelená, stejně jako dílům jiných lidí. Jsem totiž přesvědčen, že stejně nejsou tak světoborná, že by se z nich celý národ dojímal,“ hodnotí.
Psali jsme:
Neméně zajímavý je Štěpánův pohled na disent a chartisty. „Dodnes jsme také neprovedli hlubší analýzu lidí kolem Charty 77, což byla spíš sekta než nějaké větší hnutí oslovující širší veřejnost. Pokud totiž z této komunity vycházely nějaké věci k hlubšímu zamyšlení, a že tam takové jistě byly, pocházely většinou ze skupiny bývalých členů KSČ, vyloučených po roce 1968. To oni byli ti hlavní psavci této skupiny! Pak ale k Chartě patřila i skupinka blouznivců, jako byli lidé kolem hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Ti se z jakéhokoli veřejného angažmá vyloučili sami,“ uvádí v knize Miroslav Štěpán.
17. listopad jako akce řízená StB
„Myslíte, že existoval plán, jak má sedmnáctý listopad dopadnout?“ tázal se Štěpána v knize novinář Petr Holec. A komunista reagoval souhlasně: „Jsem o tom plně přesvědčený! Ukazuje to i způsob zabezpečení průvodu. Tedy zaprvé - že měl oficiální politickou podporu, zadruhé byl jasný zákaz použití síly, samozřejmě pokud nedojde k mimořádným událostem, a za třetí se nemá konat žádná další navazující akce v centru města, tedy v památkové rezervaci v Praze 1.“
Že ale šlo o řízenou akci, podle Miroslava Štěpána dokazuje i to, že v čele průvodu šli lidé jako poručík pražské StB Zifčák, tedy „mrtvý“ student Růžička, a další lidé z vyšších bezpečnostních složek, kteří ovšem na akci nebyli v uniformách.
Psali jsme:
Největší chyba komunistického režimu
Bývalý šéf Městského výboru KSČ v Praze zmínil i nejzásadnější chybu celého tehdejšího režimu. „Jsem přesvědčen o tom, že v určitých fázích mohl socialismus, nebo chcete-li obecně komunismus, který se ale nikdy nekonal, přebírat určité věci, které dobře fungují v kapitalismu. Základní chybou bylo ono rovnostářství, které lidem říkalo: Nic neděláš, a máš se dobře; děláš hodně, a máš se stejně. To bylo opravdu zoufalé sdělení, asi nejhorší chyba,“ píše v publikaci Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu.
Najdeme tam několik vět také o Miroslavu Šloufovi, bývalém členovi KSČ. O něm Štěpán říká, že ho svým způsobem objevil on. „Mirek Šlouf nastupoval po mém působení v SSM jako předseda městského výboru SSM v Praze 3, předtím působil jako předseda SSM na pražské Vysoké škole ekonomické, kde zaučoval Martina Ulčáka. Šlouf je samostatná kapitola, je organizačně velmi schopný. Už zamlada, kdy jsme ještě nevěděli, že bude nějaká sociální demokracie, jsme ho považovali za sociálního demokrata. Byl komunikativní a dokázal vytvářet dobré kontakty. Na svazáka dával lidi víc dohromady, než je rozděloval,“ uvedl Miroslav Štěpán.
Fotogalerie: - Komunismus včera a dnes
Psali jsme:
Co ještě v knize najdete:
- Na co byste se Havla zeptal, kdybyste se dnes mohli sejít? Na to, proč osmnáctého prosince 1988, při třicátém výročí založení Divadla Na zábradlí, řekl Alexandru Dubčekovi, že se mnou v divadle mluvil, když jsme tam spolu vůbec nemluvili. Vím určitě, že to Dubčekovi v telefonu řekl, protože jejich hovor byl odposlechnut, a já si ještě ověřoval, že nejde o podvrh. Havel tehdy Dubčekovi řekl: „Sašo, teď jsem se v divadle sešel se Štěpánem, právě jsme skončili. Jsem moc a moc spokojený, diskutovali jsme různá témata a všechno je jinak." Samozřejmě jsem dobře věděl, proč to udělal, nejsem zase tak přihlouplý. Zejména československá disidentská opozice totiž stále otálela s aktivitou, zatímco všude kolem už se něco dělo. Třeba v Polsku měla Solidarita deset milionů členů! A u nás pořád skoro nic, chartistů byla necelá tisícovka. No a jejich podpora zvenku také něco stála, nebyla zadarmo; spousta disidentů u nás nic nedělala, a určitě neumírali hlady! A tito sponzoři, kteří lidi jako Havel připravovali na budoucí převzetí moci, řekli československé opozici, ať taky něco konečně udělá. Proto Havel zavolal Dubčekovi a řekl mu, že to prolomil u Štěpána. Teď to jistě bude znít poněkud neskromně, ale pro něj by to byl velký úspěch, kdyby to prolomil právě u mě, komplikovaného a nepříjemného chlápka, o kterém nikdo moc nevěděl, co si má myslet. Splnil by tím svůj úkol!
- Havel prostě často mentoroval, to je pravda. Byť já sám věřím, že například bezprostředně po listopadu 1989 jsme mravů potřebovali víc. Když jsem tehdy mluvil o disidentech, nemyslel jsem osobně Havla. Ale mnohé jiné, kteří bývali často ožralí, a ani jejich osobní život neoplýval nějakou zvláštní morálkou. Ale také jsem četl knížku Terezy Boučkové Indiánský běh, což je dcera spisovatele a dramatika Pavla Kohouta. Ona v ní rozebírá mravy nejen Václava Havla, i když v knize nejsou jména. Až na konci jsou takové zkratky, přezdívky. A Tereza Boučková v knize píše, že její matka měla dobrý vztah, abych tak řekl, s Václavem Havlem. A že když onemocněla rakovinou, to byl Havel už prezidentem, obrátila se na něj s žádostí o pomoc. A on jí jen řekl, že má jiné starosti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
