Má být Hana Lipovská odvolána z Rady ČT?Anketa
Rozhovor mezi pronajímatelem a zájemcem obvykle vypadá takto.
„Dva tabáky?“ sypou se dotazy a smlouvání.
„Za týden?“
„Za den!“
„Zbláznil ses?“
„Tak jo, tři dny a dost. A víc nedám!“
Takto se odehrává malý byznys ve volné měně, v sypaném tabáku různých značek a gramáži, který je základní platební jednotkou českých věznic.
Smluvní prostor je nadále ve vlastnictví pronajímatele, ač jinak se obchoduje pouze z ruky do ruky. Dát předem pár tabáků zavání komplikacemi a značnými nevýhodami. Hlavně tím, že nesplněním dodávky nějaké protihodnoty (masa, drogy atd.) je třeba začít dluh vymáhat. A to se neobejde bez násilí.
Mít každé tři dny 2 tabáky je podle našeho zdroje skutečná výhra. Znamená to totiž slušné kriminální bohatství.
Konkrétně jde o dvacet tabáků měsíčně. „Ani pracující muklové nemají tolik. Po osekání 5.500,- Kč platu jim zbyde tak 600,- Kč na nákup v kantýně, což činí přibližně pět tabáků za měsíc!" uvádí náš zdroj. Řadou věznic samozřejmě prošel také on.
Jak dále vysvětluje, jeden tabák znamená třeba pět snídaní navíc od kouřícího spoluvězně. Nebo pět přídavků od pracujících. Dá se získat spousta pečiva, které dokáže nacpat hladového vězně. A pár miligramů zředěné drogy, která udělá víkend nádherně barvitým. Pakliže by někdo věřil slovům o nedostupnosti drog v českých věznicích, je prý víc než naivní. „Drogy jsou všude," vysvětluje.
Co se specifického prostoru týká, je třeba nastražit uši a nebrat hned první nabídky. „Na přijímáku se na neznalou pampelišku vrhnou chytráci, kteří chtějí vydělat. Dávají tabák na měsíc a poté nekompromisně vyžadují svůj prostor. Jakmile mukl postoupí v hierarchii a stane se menším nebezpečím pro společnost, začne docházet na pracoviště. Venkovní pracoviště zásadně změní cenu pronájmu. Stačí pronajímat jednou denně za dva tabáky. Prostor si navíc mukl obsluhuje sám a zajišťuje nedostupnost. Časem se ovšem prostor stane netěsným," uvádí dále náš zdroj.
Nyní k tomu podstatnému. Sice jsme opakovaně psali o specifickém prostoru, ovšem doposud jsme ho nekonkretizovali. Kdo se nechytá, nyní jistě pochopí.
Vězeňské toalety se totiž staly burzovním místem a nečekaně také centrem vězeňského obchodu. Pronajímatel svého prostoru tam stojí v předklonu, rozkročený a se staženými trenýrkami. Pevně se drží svých půlek, které pokud možno široce roztahuje. Nájemce sleduje zakoupený prostor jako finanční úřad daňové poplatníky a snaží se do něj zasunout docela objemný sáček s bílým práškem.
„Dobrý, ani to nebolí…“ konstatuje pronajímatel.
„Umim, ne?“ zní odpověď.
Po takové scéně prý mnozí muklové rezignovali na pronájmy. Bylo třeba v případě kontroly u sebe držet půlky a vystrčit zadek na bachaře tak, aby nic neviděl. To vyžadovalo správné polknutí a dobré svěrače. A tak mnozí dál jedli okradená jídla, kupovali si v kantýně jen hygienu a pracovali na pracovištích tak, že nepřenášeli žádné prášky do věznic v útrobách svých organizmů. "Ale každý je jiný a kouřit se někdy docela chce," uzavírá náš zdroj v prvním díle série.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
