Sověti si mě zavolali na ambasádu a předali mi tyto informace. Pamětník listopadu '89 promluvil

Jan Šolta připomněl, že tehdejší společnost roku 1989 byla relativně stabilizovaná, normalizovaná. V zemi byly miliony komunistů (každý osmý Čechoslovák byl členem KSČ) a vše tedy ovlivňovala komunistická strana. Jenomže něco se chystalo, i když si to mnozí odmítali připustit…

Fotogalerie: - Diskuze o 17. listopadu

Diskuse na téma 17. listopad 1989 – První krok do ...

„Gustav Husák měl být vyměněn Michailem Gorbačovem už v roce 1987, když tu byl na návštěvě. My jsme si zde své místodržící totiž nedosazovali, ti byli určováni v Kremlu. V tom roce ‘87 v dubnu tu tedy byl skutečně Gorbačov vyměnit Husáka za Jakeše. Jen bylo hloupé to udělat hned po jeho odjezdu, tak se tomu chtěl dát nějaký odstup. Husák přitom tehdy prohlašoval to, čeho si byl vědomý: Opozice se nebojíme. Těch pár chartistů máme 24 hodin pod kontrolou. Obrodu máme přečtenou. Co však neumíme, je rozehnat statisíce svíčkových bab. A chybí nám také argumenty proti tvrzení ochránců životního prostředí. Je třeba dodat, že režim se navíc opíral o dva de facto základní pilíře moci – důvěru, které vedení Československa dával Kreml a přítomnost Sovětské armády v ČSSR,“ popsal Jan Šolta na akci pořádané nadací Železná opona, Evropským hnutím v České republice a Informační kanceláří Evropského parlamentu v Evropském domě, zaměřenou na 25. výročí 17. listopadu 1989.

Zamyšlení, proč vše bylo tak rychlé?

I on, stejně jako řada jiných pamětníků, co se svými příspěvky vystoupili (např. Jan Kavan, Oskar Krejčí, Zdeněk Zbořil, Emil Voráček atd.) nabídl přítomným v sále svůj osobní dílčí pohled na tyto události. Především se pokusil odhalit to, proč se podle jeho mínění nakonec vše odehrálo tak rychle.

„V úterý 21. listopadu 1989 jsem byl telefonicky vyzván, abych se dostavil na velvyslanectví Sovětského svazu v Bubenči. Přišel jsem tam po 13. hodině poprvé v životě. Jejich rada mně vestoje pak přednesl oficiální stanovisko ruské vlády k situaci v Československu po 17. listopadu. To stanovisko obsahovalo nejen rozhodný a věcný názor na aktuální vývoj událostí, ale též upřímnou omluvu a lítost za četné přehmaty a příkoří, kterých se sovětská strana za celé období od války v Československu dopustila,“ uvedl Šolta na počátku svého vyprávění.

Jak dodal, byla mu též předložena nabídka řešení na přechod k novým, zcela rovnoprávným vztahům mezi oběma státy. „V dané chvíli jsem považoval za nejdůležitější několik bodů, které jsem si zapsal. A rád je připomenu. Za prvé sovětská vláda oznamovala, že je silně znepokojena aktuálním vývojem v Československu a byla nucena konstatovat, že československé vedení neplní dříve dojednané smlouvy, dohody a závazky. Proto se sovětská vláda necítila být povinována nadále podporovat stávající československé vedení. Jmenovitě šlo o soudruhy Milouše Jakeše, Gustava Husáka a Ladislava Adamce. Zvláštní bylo, že toto poslední jméno několikrát opakovali s tím, že ani on nedisponuje již jejich důvěrou. Byli taktéž jmenováni všichni členové předsednictva ÚV KSČ. Tím nám vlastně dali najevo, že nemají zájem o jejich další setrvání ve funkcích. Ztratili důvěru z jejich strany,“ pokračoval dál Jan Šolta.

Pokud nedojde k drancování, zásahu se občané bát nemusejí, dušovala se sovětská vláda

Stanovisko sovětské vlády tím však nekončilo. Dále mu prý bylo sděleno, že pokud oprávněné pokojné demonstrace československých občanů v ulicích měst volají po demokracii a nápravě chyb, a nedopustí se při těchto demonstracích účastníci excesů, drancování, nepřerostou ve vandalismus, rabování či lynčování politických odpůrců, potom sovětská vláda prohlásila, že garantuje všemi prostředky, že proti těmto demonstrantům nezasáhne. „Ani československá armáda, ani československá bezpečnost. Že na to jsou mechanismy, kterými disponuje, aby tomu zabránila jinak. Další z bodů, který mi zůstal v paměti a považuju ho za důležitý, je ten, v kterém zaznělo, že stávající československé vedení není schopné tuto novou situaci řešit a nelze s ním ani jednat. Proto prý dala sovětská vláda na vědomí, že je připravena podpořit a uznat každou vládu v ČSSR, která získá podporu ve vlastním národě a demokratickým způsobem se vládnutí ujme. Důležité bylo i to, že bude později stvrzena v demokratických volbách,“ konstatoval Šolta to,co mu bylo sděleno v oněch památných dnech listopadu 1989.

Zaznělo však i to, že sovětská vláda by prý uvítala, pokud by k těmto zásadním, hlavně personálním změnám, po kterých volali demonstrující, došlo nejlépe co nejdříve. Ideálně do konce měsíce (listopadu).

Sověti poukazovali na brzké odtržení Slovenska. Bylo to prý v zájmu dalších mocností

Podle všeho návštěva Šolty na sovětské ambasádě nebyla nejkratší, poněvadž důsledně vyjmenovává i další fakta, a požadavky, které mu byly předloženy. „Bylo mně řečeno, že sovětská vláda disponuje seriózními poznatky, že na Slovensku sílí hnutí, které má odlišný názor na budoucí vývoj v Československu a že toto hnutí na Slovensku preferuje odlišnou, vlastní cestu. V blízké době lze prý proto očekávat, že politický vývoj v Českolovensku se bude v obou zemích lišit a bude rozdílný. A sovětská vláda prý tuto oprávněnou snahu o odlišnou orientaci v budoucnu chápe. Dokonce prý byla v souladu i s jinými mocnostmi. Proto oznámila, že nebude Slovensku v jeho snahách bránit – spíše naopak. Praze tak nezbyde jiná možnost, než aby tuto realitu vzala na vědomí,“ vzpomínal Jan Šolta.

Doplnil, že se na území ambasády dozvěděl i to, že SSSR má zájem na rozvoji dalších vzájemných vztahů, které budou rovnoprávné a budou založeny na rozdíl od těch aktuálních, které jsou silně poznamenány negativními jevy, na zcela nových, kvalitativně odlišných zásadách a vzájemné výhodnosti.

Šolta neví, zda byl jediný, kdo tyto informace dostal. Předal je i Havlovi

„Sovětská vláda věřila, že realizace zásadních personálních změn napomůže zdárnému vývoji do budoucna. Nechci tvrdit, že jsem byl první nebo jediný, který vzápětí tuto informaci přinesl do Občanského fóra, a nemohu vyloučit, že i jiní těmito informacemi disponovali – ovšem nevím o tom a nikdy se mi s tím ani nikdo později nesvěřil. Když jsem je říkal Václavu Havlovi, tak mi na to odpověděl: Nás nezajímá, co dělá sovětská vláda, nás zajímá, co udělá československá vláda,“ prozradil dál Šolta během svého vystoupení na diskusi k událostem, od nichž uplyne v nejbližších dnech čtvrt století.

A na ambasádě tehdejšího SSSR ještě zůstal. „Vyslechl jsem si tam výtky Sovětů směrem k vedení KSČ, že velkou překážku vidí i v tom, že tehdejší vláda nechtěla rehabilitovat bývalé komunisty a nedostatečně zvládala dialog s veřejností. Zajímavé bylo, že za celou dobu toho rozhovoru ani jednou nezaznělo jméno Alexandra Dubčeka. Přitom zavrhnutí dosavadního vedení KSČ, v kterém se objevovaly dokonce i výrazy, jako je třeba je všechny vymést, padalo na celé vedení – včetně osoby Ladislava Adamce. Nakonec jako jediný možný kandidát na vedoucího činitele strany byl od Sovětů uznán Karel Urbánek. Zejména proto, že byl krátce ve svých funkcích a v kritické době byl v Rumunsku (v době potlačení demonstrace 17.11.),“ popsal Jan Šolta.

V KSČ nebyla opozice, tam nebyli ani lidé, co by se mohli ujmout nového vedení

Podle něj Sověti očekávali, že v KSČ propukne puč nebo že se vedení alespoň obohatí novými a nezatíženými vůdci. „Michail Gorbačov přímo viděl takový prototyp v osobě Antonína Váni. To byl vedoucí tajemník okresního výboru v Teplicích. Nebál se totiž a otevřeně tam diskutoval s demonstranty, když tehdy protestovali za kvalitu životního prostředí. Musím říci, že jsem toto jméno do té doby nikdy neslyšel. Je třeba dodat, že v hierarchisticky uspořádané KSČ prakticky žádné názorové platformy nebo opozice neexistovaly, proto nebylo najednou rychle o koho se v té případné reformě opřít,“ pokračoval dál ve vzpomínání na rok 1989 Šolta.

Jak dodal, Ladislav Adamec (předseda vlády ČSSR) byl ale od počátku již bez jakýchkoli perspektiv. Existovala prý dokonce dohoda, o které se dozvěděl z ruské strany Šolta až po deseti letech, že již 14 dnů před 17. listopadem byla dohoda, z které vyplývalo, že Adamec nebude v žádném případě ten, kdo dostane po nastolených změnách trůn. „On sám to však pochopil až po návštěvě Moskvy, což bylo zhruba měsíc poté, co byla ta dohoda vlastně uzavřena. Sám jsem proto ale Michaelu Kocábovi a Michalu Horáčkovi říkal už 22. listopadu, že Adamec, se kterým oni počítali, je mrtvý muž bez politické budoucnosti. Tehdy mi nevěřili. Tak jsem je nasměřoval na toho radu na sovětské ambasádě, s kterým jsem hovořil - ať si to taky nechají vysvětlit. Ambasáda měla v té době ale přísný zákaz jakkoli do dění vstupovat, pouze situaci monitorovala. Dohlíželi na to i čtyři zástupci vedoucích oddělení z Moskvy (zpravodajci), kteří se mimo jiné poté setkali s Havlem v bytě Josky Skalnika,“ řekl dále Jan Šolta o událostech před 25 lety.

Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.

Ještě před vypuknutím "sametu" dorazilo do Prahy mnoho důstojníků KGB

Připomněl též to, že v srpnu 1989 byl do Československa vyslán speciální generál PGU, což byla zpravodajská správa KGB. A to prý dokonce i proti vůli tehdejšího velvyslance, který zde tu situaci analyzoval.

„Ambasáda totiž neměla důvěru Kremlu, proto sem byli vysláni speciální lidi z Moskvy těsně před událostmi v listopadu. Podle jejich mínění, které se ke mně pak dostalo, nebylo nikdy v minulosti (od r. 1968) tolik cizích lidí na ambasádě, jako v tomto čase. Že nastal definitivní konec komunistického režimu jsem pochopil, když jsem zjistil, že Sověti nelpí na tom, aby komunisté obsadili funkci ministra vnitra. Žádali pouze to, aby ministrem obrany byl československý generál. Že jinak nás nepustí jako Československo na jednání Varšavské smlouvy. Jak vím, vedení KSČ bylo s tímto stanoviskem velvyslance seznámeno. Bohužel, upadlo do apatie a snažilo se zajistit si pouze osobní vlastní bezpečnost a beztrestnost. Například místopředseda vlády Jaromír Obzina se tyto informace dozvěděl o dvě hodiny dříve než já, seděl prý dokonce na stejné židli a když vše vyslechl, rozplakal se. Sólista Adamec si stále dělal plané naděje na politické přežití a možná tím ostatní, co se na něj vázali, ztratili drahocenný čas a náskok,“ popsal Šolta své postřehy.

Jak uvedl, tak podle Milouše Jakeše byla KSČ paralyzována nejvíce zradou Gorbačova (tak to vedení KSČ vnímalo), kterou nečekala, navíc ještě to, že přijde ze dne na den. Přitom bylo jasné, že mimo Prahu existoval dostatek sil k zásahu jak v armádě, tak i bezpečnosti.

„Ale jít do toho bez podpory Moskvy, de facto proti zájmům Moskvy, nedávalo žádný smysl. Staré vedení bylo ale ještě stále podporováno venkovem. To bohužel ale nevědělo, že to vedení už ztratilo podporu Kremlu. Sověti si byli plně jisti poslušností české armády i bezpečnosti. Navíc říkali, že by nikdy nedopustili, aby se u nás stalo něco takového, jako se odehrálo na Náměstí Nebeského klidu v Číně. Pro KSČ bylo neštěstím, že nepochopila hloubku a sílu převratu, stejně jako důvody konce lásky Moskvy,“ shrnul Šolta s tím, že by se dalo na toto téma mluvit ještě dlouho.

Bylo jen otázkou, kdo tu moc, co najednou ležela na ulici, zvedne

„Ale v podstatě lze říct hlavně to, že jak padly dva hlavní pilíře podpory, na kterých režim stál, hlava KSČ a předsednictvo rychle pochopily svůj konec a stáhly se. Moc pak ležela už 22. listopadu doslova na ulici. Bylo jen otázkou, kdo ji zvedne. Schopným a připraveným a dobře informovaným (včas nebo dokonce před tím, než se události daly do pohybu) štěstí vždycky přeje,“ uzavřel Šolta.

Seriál rozhovorů ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989

Kdo je Jan Šolta?

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde na koleji bydlel s Hubertem Bystřičanem a seznámil se zde také s Janem Palachem. Během své profesní kariéry vystřídal několik zaměstnání a po roce 1989 se pohyboval převážně na vysokých školách, kde učil předměty spojené s ekonomií, politologií a mezinárodními vztahy.