„My, historici, se stále vyvíjíme. Nikdy nejsme schopni postihnout celou historii,“ posteskl si na samý úvod profesor Rychlík.
Měla by mít Česká republika na Evropské radě i nadále právo veta?Anketa
Rusofobie je v kurzu
„S panem doktorem Voráčkem nás pojí dlouholeté přátelství. Je dobré, že se autoři knihy vystříhali jakékoliv stupidní rusofobie, která bohužel kolem nás je. A to mne jako slavistu, člověka, který se zabývá nejen Ruskem, ale také Ruskem, mrzí, že se lidé snaží Rusku vysmívat, hledat jen to negativní. Protože ve vztahu mezi jakýmikoliv národy a především těmi, které jsou zeměpisně blízko, jsou období, kdy jsou vztahy dobré, a zas období, kdy jsou vztahy diplomaticky řečeno méně dobré, jako tomu bohužel jsme svědky dnes. A když jsou vztahy méně dobré, zase můžeme doufat, že se to časem obrátí a budou lepší,“ konstatoval optimističtěji Rychlík.
„Víme, že přístup do ruských archivů není právě nejsnazší a bohužel i archivní materiály, které například byly zpřístupněny v devadesátých letech, tak se dnes už zase zavírají.“
Nic není jednoduché…
„Chápu, že když kniha měla původně 1400 stran a bylo třeba ji seškrtat, aby měla tuším 850 nebo 900, tak by asi neunesla další rozšíření. Co by tam mělo být také zmíněno... vidím určitou mezeru zvláště v počátečním období,“ pokračoval profesor Rychlík. „Musíme si uvědomit, že vztahy mladého československého státu a Ruska v roce 1918 a zvláště pak v roce 1919, to primárně nejsou vztahy k sovětské vládě v Petrohradě a pak v Moskvě. Pokud se na věc podíváme nezaujatě, vidíme, že v Rusku tehdy existovaly dvě vlády, byla vlastně dvě Ruska. Ani jedna nemá nezpochybnitelnou legitimitu, ale objektivně řečeno, nulovou legalitu a legitimitu má vláda komisařů v Petrohradě, která se dostala k moci převratem, nikdo ji neuznával a ovládala malou část Ruska.“ Všeruská vláda, která byla ustavena mimochodem s pomocí legionářů v Ufě a pak v Omsku, byla vládou, která měla určitou legitimitu, protože podle Rychlíka vzešla z voleb ústavodárného Národního shromáždění.
Tato vláda, ještě před tím, než došlo k vojenskému převratu v Omsku, kdy se k moci dostává skupina ruských generálů v čele s admirálem Kolčakem, tak nepochybně legitimitu měla a tato vláda, jako první ze spojeneckých vlád, uznává nezávislost československého státu. „Dříve než Francie či Velká Británie. O tom se málo ví,“ zdůraznil Jan Rychlík. „Dokonce dříve než Spojené státy, které byly velice rezervované. Tato ruská vláda uznává odbočku české národní rady v Moskvě. Mimochodem, v moskevském státním archivu je několik desítek kartonů korespondence mezi odbočkou československé národní rady v Rusku a vládou v Omsku. Je k tomu dokonce vydaná publikace. Já jsem se v devadesátých letech snažil, jestli by se nenašly nějaké zdroje, aby se to ofotografovalo, protože je to velice důležité... Ale peníze se nenašly a bohužel vzhledem k současné situaci už to asi nebude,“ posteskl si dále profesor a dodal, že ruští kolegové vydali před dvěma lety dva svazky dokumentů o československých legiích v Rusku.
Tajnosti tajných
„Tato vláda vyslala do Prahy svého diplomatického zástupce Farského, který ji zastupoval. Pak už neměl diplomatický status a živil se jako překladatel a v roce 1945 ho zatkla Smerš a jeho osud byl tragický. Oficiální verze byla, že při výslechu vyskočil z okna. Nu, víme, jak tajné služby nejen Sovětského svazu, ale jakéhokoliv státu občas zacházejí s vyšetřovanými,“ významně zamrkal profesor na četné auditorium.
„Byl tu zmíněn Sergej Alexandrovskij. Pracoval jako advokát v Moskvě v roce 1941, protože věk mu nedovoloval sloužit v armádě, tak vstoupil jako dobrovolník do moskevské domobrany. Upadl do německého zajetí, odkud utekl, byl partyzánem a když přešla fronta, byl zatčen, naprosto absurdně obviněn, že byl německým špionem a v srpnu 1945 byl zastřelen bez soudu komandem NKVD. V padesátých letech byl rehabilitován. Je to vynikající osobnost, která by si jistě zasloužila monografii.“
Psali jsme:
Pomoc v mezích zákona i smluv, aneb představy a realita
„Rád bych také zmínil otázku, kterou již třiaosmdesát let řeší naši historici, a tím je otázka sovětské pomoci v roce 1938. Tedy otázka možné obrany Československa,“ pokračoval profesor Rychlík. „Kolega Voráček ve své publikaci konstatuje, že Sovětský svaz byl připraven splnit svoje spojenecké závazky tak, jak vyplývaly z československo-sovětské smlouvy z 16. května 1935. Edvard Beneš nechtěl, aby Československo bylo zataženo do sovětsko-polského sporu. Ve smlouvě se říká, že Sovětský svaz splní své závazky, pokud tak učiní Francie na základě československo-francouzské smlouvy, anebo pokud by šlo o pomoc podle paktu Společenství národů, to znamená napadením státem, který byl označen za agresora. S tím se ovšem za stávající situace nedalo počítat.“
Bylo dogma v období socialismu, že Sovětský svaz byl ochoten přijít na pomoc i mimo tento závazek. „K tomu bych chtěl říci, že neexistuje žádný dokument v našich archivech a nepochybně neexistuje ani v ruských archivech, protože kdyby existoval, byl by již dávno publikován. To se opírá o jeden rozhovor, který se ale konal až po Mnichovu mezi Alexandrovským a Klementem Gottwaldem. Ovšem po Mnichovu si mohl už Alexandrovský říkat, co chtěl, a nevíme, jestli to byl jeho názor nebo měl nějakou směrnici z Moskvy,“ zklamal možná některé přítomné Rychlík.
Ideologie? Pche! Geopolitika!!!
Rychlík pokračoval: „To ovšem není kritika Sovětského svazu, který se choval stejně jako dnes Rusko nebo jakákoliv jiná velmoc. A velmoci se vždy chovají tak, že chrání své zájmy, to je prostě legitimní a nikdy tomu nebylo jinak. Ideologie hraje totiž v mezinárodních vztazích minimální úlohu. Geopolitika hraje zásadní úlohu. Sovětský svaz se prostě snažil získat zpět svá území, o která ruská říše přišla v důsledku v podstatě prohrané první světové války Brestlitevského a především pak Rižského míru v roce 1920.“
„Třetí otázka je problém únorového převratu, kde jsou dva názory. Karel Kaplan, který je nestorem, doyenem historiků socialistického období, vycházel z toho, co mu řekl Alexej Čepička, tedy Gottwaldův zeť, že Stalin nabízel vojenský zásah, ale Gottwald to odmítl. Je možné, že Gottwald něco takového svému zeti řekl, aby se postavil do lepšího světla, ale jak se ukazuje, žádné materiály toho nepotvrzují.“
V roce 1998 byla v Praze velká mezinárodní konference. „Tam byli rovněž ruští kolegové, kteří přijeli s řadou materiálů, ale ani v nich nic nebylo. Ve hře byla pouze demonstrace síly, která měla být provedena například přesunem jednotek ze sovětské zóny v Rakousku do sovětské zóny v Německu. Demonstrace síly, to je také politika, ale já se ztotožňuji s tím, že otevřený zásah nebyl tehdy ve hře a že Stalin o něco takového nestál. Situace byla dostatečně napjatá, nebylo třeba ji dále vyostřovat a ve vztahu k Západu bylo naopak třeba ukázat, že toto je vnitřní záležitost Československa.
Je tu samozřejmě často diskutovaná otázka, do jaké míry se mohlo Československo vymknout ze sovětské kontroly. Můj názor je takový, že do roku 1946 taková možnost tady byla. My totiž dnes víme, že zásadní rozhodnutí se přijímala ad hoc Stalinem a jeho blízkými, a většinou ne v Kremlu, a v nočních hodinách.“ Stalin podle Rychlíka ještě tehdy nevěděl, zda je nutno, aby vedle jasné vojenské a politické závislosti, kterou nikdo nezpochybňoval, byla ještě závislost ideologická. „Protože po každé válce je jasné, že co si kdo obsadí, to bude mít. To platí už z dob starých Sumerů a Babylonu.“
Jak se Finsko (ne)stalo naším vzorem
„Nebylo ale jasné, zda je třeba, aby v těchto zemích byl takový režim, jako byl v Sovětském svazu. Ve volbách v roce 1946, kdy komunisté na Slovensku prohráli a zvítězila Demokratická strana, kterou pak čeští národní socialisté svou krátkozrakou politikou torpédovali, tak byla ještě určitá možnost. Dobrým příkladem je tehdejší situace ve Finsku. Měl jsem totiž kdysi jednoho doktoranda z Finska, který studoval paralelu vývoje Finska v roce 1945 až 1948 s Československem ve stejných letech,“ pokračoval profesor Jan Rychlík. „Na základě studia finských materiálů v ruských archivech konstatoval, že Stalin zvažoval, že nastolování toho, čemu pak komunisté říkali diktatura proletariátu, nemusí být absolutně nutné. Tam, kde byl dostatečný protitlak, jako třeba ve Finsku, tak tam k tomu nedošlo. Když se v dubnu 1948 tamní komunisté, ostatně velice slabí, pokusili o převrat, tak je policie zpacifikovala a nestalo se nic.“
„Tady v roce 1947 jsou českoslovenští komunisté kritizováni, což je paradox, jugoslávskými komunisty, že jsou příliš měkcí, příliš zburžoaznělí, že jen počítají, kolik mají hlasů v parlamentě, místo aby se připravovali na socialistickou revoluci. Ždanov jasně Slánskému říkal, že žádné národní komunismy nejsou. Ano, z taktických důvodů je to možné, aby byly různé, ale je to jen otázka taktiky. Na konci musí být diktatura proletariátu a režim, jako je v Sovětském svazu. A naši komunisté jako vždy, když se na ně duplo z Moskvy, tak se samozřejmě podřídili a dopadlo to, jak víme…“ uzavřel diskusní příspěvek odborník na slovanské vztahy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
