Washington si láme hlavu s tím, jak se vypořádat s ruským zapojením v Sýrii. Z analýz vyplývá, že USA toto „nutné zlo“ chápou, protože se jinak nehnou v boji proti IS. Zároveň však mají strach z toho, že Putin v regionu získá dlouhodobě velmi silnou pozici a že udrží u moci Asada. Nuže, jak shrnout postoje obou stran? Jak vlastně ruské angažmá vypadá, kolik mužů a kolik techniky obnáší? A do jaké míry je John Kerry limitován tím, že spoustě lidí v americkém Kongresu Rusko prostě za každou cenu „smrdí“? Může to Putin vzít na sebe všechno sám, nebo se při pomoci Sýrii neobejde bez spojenců?

Faktem je, že Obamova administrativa je na rozcestí – na jedné straně by přinejmenším někteří její členové uvítali konec Daeše, protože si prostě uvědomují, že je to čiré zlo s dlouhými chapadly, na straně druhé se tak ale nesmí stát při ztrátě tváře a na straně třetí se tak už vůbec nesmí stát způsobem, z něhož by Rusko vyšlo jako skutečný, nebo jen mediální vítěz. A zbrojní lobby by naopak ráda válčila dál a protože zatím žádný z těchto směrů nad ostatními nepřevážil, zaznívá z Washingtonu barvitý vícehlas. V Bílém domě si ale jsou určitě vědomi toho, že Rusko v zásadě nejede „na vlastní triko“, ale má stále silnější podporu evropských i některých arabských zemí, takže stranou fakticky zůstávají spíše USA. Ale pokud se budou chtít otevřeně přidat, tak by tím současně musely přiznat, že všechny jejich války na Blízkém východě vyústily v katastrofu a lidé, kteří je „promýšleli“, nepřemýšleli, a je dnes už skoro jedno, jestli z lenosti, omamného pocitu nadřazenosti, nebo protože toho prostě nebyli schopni. Takový obrat bude hodně složitý, a tak se politika USA otáčí „rychlostí“ zaoceánského parníku… Potíž je z jejich hlediska i to, že odmítat nabízený společný boj proti Daeši nemohou nijak dlouho, protože by to vypadalo přinejmenším hloupě. Ještě chvíli mohou vymýšlet obezličky typu „ruský vstup do Sýrie válku proti Daeši zkomplikuje a protáhne“, ale pokud nebudou chtít ztratit uprchlíky zaplavenou Evropu na dobu delší, než je nezbytně nutné, budou muset skoncovat s využíváním islamistických teroristických organizací k prosazování svých zájmů – nebo přesněji zájmů toho „1 procenta tam nahoře“, protože kvůli zájmům prostých amerických občanů se války určitě nevedou. Sázky jsou tedy vysoko a mírovému nobelistovi Obamovi hrozí, že po přelomové „mírové“ smlouvě s Íránem nakonec do dějin beztak vejde jako prezident, který nepomohl zastavit humanitární katastrofu, a navíc dopustil zpřetrhání pevných vazeb USA na Evropu.