„Naši předkové se museli chovat velmi zodpovědně. Platilo to nejen vůči jejich rodině a jejich hospodářství. Ale také k této zemi. Proto se vždycky proti nepřátelům stavěli se zbraní v ruce. A byli ochotni prolévat svou krev proto, aby tuto zemi chránili,“ zdůraznil na besedě ve Cvikově spisovatel a historik Vlastimil Vondruška. „Když po mnoha generacích obnovili samostatnost, tak to udělali i pro nás. Máme povinnost to nepromrhat a naši zemi předat našim dětem a vnukům. A také naši víru, náš jazyk a tradice,“ zdůraznil.
Nepovoleně vzdálen od posádky mířil do archivů
Do cvikovského kulturního centra Sever dorazil v úterý suverénně nejčtenější spisovatel místní knihovny Vlastimil Vondruška. Několik desítek lidí se ho dočkalo až s hodinovým zpožděním. Roztržitý Vondruška totiž vyjel na úplně jiné místo České republiky, kde má ovšem pořad až ve čtvrtek... Nicméně všichni počkali a čtenářská beseda zdárně proběhla.
Na úvod vysvětlil, že k literární tvorbě se dostal náhodou. Vyprávění začal u své základní vojenské služby, kterou trávil u silničně-stavebního praporu. „Tehdy už nebylo tolik politicky nespolehlivých, takže v té době se tyto jednotky rekrutovaly z kriminálníků, absolutních debilů a posluchačů filozofické fakulty. Aby bylo jasno, já jsem tam byl jako posluchač filozofické fakulty,“ pobavil sál. Díky „neuvěřitelnému nepořádku však trávil hodně času nepovoleně vzdálen od posádky“. „Jediné nebezpečí bylo, že vás chytí lítačka v hospodě. Už jsem byl tehdy tak ponořen do své práce, že jsem utíkal nikoliv do hospod, ale do archivů. Tam to bylo bezpečné. V nich jsem narazil na soudní protokoly renesančních měst, které mě nesmírně zaujaly,“ objasnil.
Dnes jsou kritikou uznávána hlavně díla deviantní
Po vojně začal pracovat v Československé akademii věd, ale i psát pro časopis Signál. „Mým cílem bylo kultivovat policajty. A to tím, že tam budu psát o historii. Aby mi to vyprávění přijali, muselo vycházet z nějakého konkrétního případu. Začal jsem je sestavovat ze svých výpisků z archivů,“ sdělil Vondruška. Později tam i z donucení psal pod pseudonymem Jan Alenský. Zlom nastal, když si šéfredaktor vymyslel, že udělají monotematická čísla a první se bude věnovat trasologii, což je kriminalistická metoda zjišťování stop. Konkrétně šlo o stopy krve. „Předvolal si mě a oznámil mi, že mám do pátku přinést sloupek o trasologii v renesanci. Říkal jsem mu, aby se nezlobil, že renesance sofistikované kriminalistické metody neznala, laboratoře neměly. Takže nemám žádný pramen, jak něco takového připravit,“ vyprávěl. Ale šéfredaktor mu odvětil, že to zvládne, neb potíže se mají překonávat. „Tehdy jsem překročil pomyslnou hranici mezi publicistikou – kdy lidé popisují na základě existujících pramenů příběh, který se skutečně stal – a mezi beletrií – kdy znáte reálie a procedurální postupy, ale příběh je vymyšlen,“ upozornil.
Jako mnoho umělců se nevyhnul umělecké kritice. A to jak historické, které velmi dlouho trvalo, než přijala baroko, tak té současné. „Pokud se podíváte na to, jaká díla jsou povětšinou uznávána, jsou to v podstatě díla deviantní. O pedofilech, o znásilňování, o transsexuálech, všude tečou potoky krve, všechno musí být strašně depresivní a dopadnout špatně. Samozřejmě jsou i toto témata, o kterých se má psát. Ale dnes se staví na piedestal, že je to vrchol umění. Což popírá původní smysl, proč umění vzniklo, tedy dávat lidem naději a víru,“ konstatoval.
Pivo se za středověku žralo
Řeč se stočila – jak v Čechách jinak – i k pivu. A to k tomu středověkému, které bylo zcela jiné než to dnešní. „Pokud byste ochutnali středověké pivo, s největší pravděpodobností nepoznáte, že to pivo je. Vařilo se jinak než dnes. Za přístupu vzduchu, používalo se svrchní kvašení, nefiltrovalo se, nečistilo. Mělo mnohem větší obsah sladu, až do husitských válek se většina piv netmelila. Chutě se tam dodávaly různými bylinkami a kořeními. Takže byla široká škála chutí, byla piva hořká až kyselá, ale i sladká,“ vysvětlil. Pivo bylo kašovité. „Proto se středověké pivo nepilo z číší, ale konzumovalo se z misek. Někdy i lžicí,“ upozornil. Vzpomínku na toto pivo máme dodnes v českém jazyce. „Pokud budete pít hodně vína jste pijan. Pokud budete konzumovat hodně piva, jste ožralové. Slovo ožralý je od toho, že se pivo žere,“ ozřejmil.
Jaká byla středověká spravedlnost? „Liší se od té současné. Na rozdíl ode dneška zákony chránily jen ty poctivé a spravedlivé,“ upozornil. „Obecně výkon středověké spravedlnosti v sobě nesl étos milosrdenství a křesťanství. Pokud někdo spáchal zločin, automaticky se vyřazoval ze společenství poctivých a spravedlivých a ztrácel právo být chráněn panovníkovými zákony. Protože zákon chránil ty, kdo je respektují. To je logické. Nikdo přeci nezabije, neznásilní, neoloupí omylem anebo náhodou. To vždycky uděláte vědomě a pak si musíte nést následky. Leč nad zákony světskými stojí zákony Boží. Ty říkají, že i hříšníkovi může být odpuštěno, pokud se napraví. Soudce vždy musel zvažovat, jestli je naděje, že se ten zločinec napraví,“ vysvětlil spisovatel.
Šibenice se stavěly na viditelných místech
„Pokud byla naděje, že se napraví, ale dobrovolně – ne jako dneska, kdy jsou zavření do kriminálu, kde se válí u plazmy, hrajou fotbal, peněz mají více než leckteří důchodci, a když je pustí, zase někoho zabijou, protože je jim tam líp a rádi se tam vracejí. Tak to ne. Zločinec se musel napravit sám. Pokud se napravil, měl dostat šanci vrátit se mezi poctivé a spravedlivé. Pokud však soudce seznal, že je to parchant, který by zase loupil a vraždil, byla jeho jednoznačná povinnost poslat ho na hrdelní trest. Soudce by totiž nesl spoluzodpovědnost za to, kdyby ten zločinec v budoucnu něco provedl,“ řekl Vondruška.
Trest smrti nebyl pro středověk nejvyšší formou trestu. „Ta nemůže být na zemi, ale až nahoře. Tam bude rozhodnuto, kdo bude zatracen a kdo spasen. Trest smrti proto brali jako profilaci, kterou se společnost zbavovala těch, kteří by mohli poctivým a spravedlivým fatálně ubližovat. A pokud by to soudce náhodou popletl, tam nahoře se to srovnalo,“ upozornil na středověký pohled Vondruška. Trest smrti měl i funkci marketingovou. „Středověk si potrpěl na jednoduché viditelné symboly. Proto se šibenice stavěly u cest, které vedly k městským branám, nebo na viditelných místech. Aby každý, kdo do města přijede, oběšence viděl. Aby bylo jasné, že tohle město má hrdelní právo a uplatňuje ho. Takže se chovej slušně, nebo dopadneš podobně. A ono to opravdu fungovalo. Ve středověkém městě bylo nesrovnatelně bezpečněji než dnes. Dokonce i před pěti lety,“ sdělil.
Předkové byli pragmatičtí a nestavěli si pro život vzdušné zámky
Středověkému člověku hrozila ve srovnání s námi velká nebezpečí – krajem mohli projít nepřátelé, neúrody, požáry, povodně, černý mor. „Neustále se rvali o holou existenci. Navzdory tomu si uměli pomáhat, odpouštět. Uměli se smát, bavit, měli svůj život rádi. A byli optimisté,“ povšiml si historik. „Pokud se dnes podívám do médií, tak mám pocit, že jsme těsně před apokalypsou. Přitom proboha co nám hrozí? Hladomory nejsou, černý mor není, přitom pořád někdo fňuká a je nespokojený. Žně mají výrobci antidepresiv, psychologové, psychiatři, antikonfliktní týmy. V jedné statistice jsem objevil, že na jednoho pokrývače je dnes 20 psychologů a psychiatrů. To už je něco špatně,“ domnívá se. „Příliš jsme zpanštěli a zapomněli na to, jaké jsou elementární hodnoty pozemského života. Naši předkové byli pragmatičtí, nemohli si stavět pro život vzdušné zámky. Usilovali o to, co jim bylo dostupné. Poddaný se nikdy netrápil tím, že nikdy nebude panovníkem. Všichni žili pro několik věcí – uživit sebe a svoji rodinu. Mít partnera, s kterým si budu jakžtakž rozumět a mít s ním děti. Protože v potomcích pokračuje kontinuita rodu. Což nesmírně cítili a vnímali. Mít děti byl základní závazek pro jejich pozemský život,“ zdůraznil. „Pokud se to povedlo, pak se snažili udržet majetek, případně ho rozhojnit a svým dětem předat. Což jsou cíle splnitelné,“ myslí si.
„Většina našich předků žila spokojeně proto, že naplňovali smysl své pozemské existence. Byli spokojeni s tím, co měli, co dokázali udržet. V tom hledali smysl života. Když umírali, byli smířeni se světem a Bohem. Dnes jsme vytvořili takovou divnou pseudoteorii, že si díky zákonům každý může dovolit všechno. Nemusíte toho moc umět, stát se o vás postará. Což je špatně. Člověk musí být sebekritický k tomu, co umí. Zákon z nikoho neudělá Karla Gotta, Einsteina nebo Lendla. Na všechno musíte mít talent, podmínky, štěstí. To všechno patří k životu. Krása světa je ve variabilitě. Jsou lidé, kteří to chápou, ale i ti, kteří si staví pro život naprosto nereálné cíle. Pak jsou celý život nešťastní, protože nenaplňují smysl své pozemské existence a nikdy ho nenaplní. Člověk by si měl budovat svůj mikrosvět, to je to, co nás vždycky podrží, pokud bude průšvih. Rodina, rodiče, děti, přátelé, práce. Tam bychom měli hledat elementární hodnoty svého pozemského štěstí,“ uvedl Vondruška.
Volební folklór – speciální literární útvar klopotných slov zcela prostých myšlenek
Potom si rýpl do politiků. „Občas studuji speciální literární útvar klopotných slov zcela prostých myšlenek, kterému říkám volební folklór. Při posledních volbách jsem jezdil po Moravě a tam jeden z kandidátů měl slogan ‚Všichni se mnou do Senátu‘. Protože znám Valdštejnský palác, tak jsem si představoval, jak se tam celé Valašsko vejde,“ pobavil přítomné Vondruška a zmiňoval další příklady – třeba ‚Skoncujeme s korupcí‘. „Nejstarší zmínka o korupci je z třetí dynastie Staroegyptské říše, kdy nechal faraon popravit správce své pokladnice za to, že dal postavit předražený zavlažovací systém a s tím stavitelem se o zisk rozdělili. Faraon na to však přišel, takže je sejmul, zapsalo se to, a proto o tom víme. Bylo to před pěti tisíci lety,“ upozornil. „Když se nad tím zamyslíte, tak tento slogan je neuvěřitelná drzost. Oni slibují, že nebudou krást. Copak v nějaké korupční aféře vystupuje uklízečka, soustružník, prodavačka? Vždycky politik a vysoký úředník. A dají si to na billboardy – volte nás, přestaneme krást. Aby dokázali, že to budou plnit, vymýšlejí nejrůznější zákony, kontrolní mechanismy, výběrová řízení. Všechno se to zkomplikuje, takže v té změti se stejně nepozná, jestli někdo něco ukradl,“ okomentoval spisovatel.
„Naši předkové kromě toho, že se uměli bavit, se museli chovat velmi zodpovědně. Každý si nesl odpovědnost za svou práci sám. Pokud udělal chybu, byla to jeho chyba. Platilo to nejen vůči jeho rodině a jeho hospodářství. Ale také vůči této zemi. Moc dobře věděli, že pokud by hranice této země překročili nepřátelé, obsadí ji, budou jim brát majetek, zabíjet, drancovat, budou jim brát jejich víru. Proto se naši předkové vždycky proti nepřátelům stavěli se zbraní v ruce. A byli ochotni prolévat svou krev proto, aby tuto zemi chránili,“ zdůraznil spisovatel.
Naši předkové dokázali udržet identitu českého národa, zvyky, víru, jazyk
Trošku jsme podle něj pozapomněli na étos našich předků. „Ti vlastenci byli a o místo na slunci se museli rvát. V časech, kdy se této zemi nedařilo, měli jsme cizí panovníky, byla pronásledovaná česká inteligence, naše víra a český jazyk. Přesto dokázali udržet povědomí identity českého národa. Což je obdivuhodné. Po mnoha generacích se podařilo obnovit samostatný stát Čechů, Moravanů a Slezanů. Nedělali to jenom pro sebe. Rodiče mají vždycky v genech touhu dělat něco dobrého pro své děti a vnuky. Když obnovili samostatnost, tak to udělali i pro nás. Máme povinnost to nepromrhat. To znamená, my to musíme předat zase svým dětem a vnukům. Stejně tak, jak naši předkové samostatnost naší země vybojovali, naší povinností je ji chránit. A také naši víru, náš jazyk a tradice. To je povinnost nás všech. Dovolte na závěr, abych vám popřál, až se tu za sto let bude konat podobná akce, aby se tu stále mluvilo česky,“ uzavřel Vlastimil Vondruška.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
