Od dob, které známý česko-německý spisovatel Klostermann ve svých dílech popisoval, se tato nejhlubší část Šumavy na hranici s Bavorskem podstatně změnila. Německé obyvatelstvo, které zde žilo po staletí a hospodařilo na zalesněných kopcích, bylo z velké části odsunuto. Co nedokonal odsun, to mělo na svědomí poválečné vojenské cvičiště a střelnice, které spadalo pod vojenský újezd Dobrá voda – německé vesnice zanikly a na území se dodnes nachází množství nevybuchlé munice (údajně až 25 různých typů).

„Tato oblast byla v podstatě uzavřená na padesát let. Nebyla značená na mapách nebo tady byly trasy uvedené záměrně špatně,“ vysvětluje Petr Kahuda ze Správy Národního parku Šumava u paty třetí nejvyšší české rozhledny. Nachází se na místě nazývaném Mittagsberg neboli Poledník ve výšce 1315 metrů nad mořem. „Je paradox, že v době politického uvolňování v roce 1968 zde armáda zřídila tajnou radiolokační stanici obehnanou ostnatým drátem a signální stěnou se slaboproudem. Měla za úkol sledovat, co se děje na západní hranici a dosah měla až k moři,“ dodává Kahuda. Základna s krycím jménem TOPAS, která využívala na svou dobu velmi moderní materiály jako sklolaminát a silonové šrouby, uvnitř ukrývala půlkruhovou anténu. S koncem komunismu začal objekt silně chátrat, než ho v roce 1997 odkoupila Správa Národního parku Šumava a po náročné rekonstrukci (nový ochoz na vrchol věže umístil vrtulník) ho otevřela veřejnosti.

Stanice na ruinách TOPASU

Toto místo má však význam i pro českou vědu. Jen pár metrů od rozhledny, která připomíná odkaz amerického ekologa a zastánce divoké přírody Aldo Leopolda (Šumavu navštívil v roce 1935), se nachází stanice Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd. „Stojíme tu vlastně na ruinách. Materiál z radiolokační stanice se neodvážel, a tak tu zemina přikryla původní cihly, překlady, armatury...“ říká ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Martin Pivokonský. „Poledník jsme si vybrali, protože je vhodný pro měření množství a kontaminace vody v mlhách. Ale ani sebehustější síť nepostihne všechny extrémy, jako jsou třeba lokální bouřky – už se nám stalo, že na jednom místě jsme měli až 100 milimetrů srážek, a o pár kilometrů dál přístroje hlásily sucho,“ dodává ředitel.

Podobně jako u řady dalších stanic na Šumavě (ale i v Krkonoších či Jizerských horách), k jejímu vybavení patří časosběrné kamery, solární panely, čidla na měření teploty a vlhkosti vzduchu či mlhoměr poháněný akumulátorem. Nechybí ani pověstný ornitologický kruh na srážkoměru, kterému vědci rozšafně přezdívají „serdál“ nebo „serven“ – sloužící k odehnání prolétajících ptáků od vědeckých přístrojů. Hydrologové musejí při své práci počítat i s jinými obtížemi: „Lidé občas kradou sluneční panely. Na jedné stanici také vytáhli z půdy 12 malých tenzometrů, které jsme měli umístěné ve čtyřech různých hloubkách. A když pochopili, že jim k ničemu nejsou, rozmlátili je o stromy,“ říká Miroslav Tesař z Oddělení vodních zdrojů, který lehčí část přístrojů na zimu „odstrojuje“, aby je neponičil sníh.