Květen 1974. Před malým zděným domkem v pohraničí parkuje škodovka s pražskou poznávací značkou, za stavební míchačkou z Německé demokratické republiky leží kupa čerstvě koupených luxfer. Z přilehlé zahrady sem doléhají kvílivé tóny cirkulárky. To se pan Novák rozhodl, že připraví dřevěné fošny na nový plot.

Jeho manželka zatím skládá ve sklepě sklenice se zavařeným jídlem. Ve studni se už od rána pro partu místních zedníků chladí lahvová piva, na plotně se ohřívají párky. Je prvního května, Novákovi se vyhnuli „dobrovolné“ účasti v prvomájovém průvodu a stejně jako statisíce jejich spoluobčanů vyrazili na milovanou chalupu.

Zahrada u chalupy
Zahrada u chalupy lidem z měst slouží k pěstování vlastního ovoce a zeleniny. Zpátky domů si pak vezou „plody venkova“.

„K prudkému zájmu o chataření a chalupaření přispělo více faktorů. Zrušily se pracovní soboty, nemohlo se cestovat do ciziny a v pohraničí zůstalo množství domů po odsunutých Němcích. Díky rozvoji motorismu už navíc nebyl problém vyrazit na víkend z města a chalupy skýtaly vítanou možnost úniku před šedí normalizace,“ vysvětluje Petra Schindler-Wisten, vedoucí Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, která se fenoménu českého chalupaření věnuje.

Punkové začátky
Listopad 2017. V krbových kamnech praská dřevo. Na stole leží čerstvě napečený štrúdl, ve vkusně zařízeném obývacím pokoji je přes venkovní plískanici útulno. Novákovi mají tentokrát netradiční hosty. Nad hrnkem pořádného „turka“ popisují badatelům, jak před čtyřiceti lety začali jezdit na chalupu. Přes počáteční ostych se atmosféra postupně uvolňuje, pan Novák později dokonce přidává i několik peprnějších historek z přestavby víkendového sídla.