Žalobce (jeden ze zúčastněných aktivistů) podal ke Krajskému soudu v Plzni žalobu s námitkami proti rozpuštění shromáždění, mimo jiné s tím, že uplatňoval účastí na blokádě základní politické právo shromažďovat se, právo na svobodu projevu a právo na odpor a občanskou neposlušnost.

Krajský soud rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, čj. 57 A 66/2011 – 102, tak, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil (11. 6. 2013, čj. 8 As 101/2011 – 186) a věc mu vrátil k dalšímu řízení s požadavkem na doplnění zjištění o skutkovém stavu a vyhodnocení provedených důkazních prostředků.

Krajský soud rozhodl ve věci znovu (druhým) rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, čj. 57 A 66/2011 – 357, opětovně tak, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Konstatoval, že blokáda v létě 2011 byla shromážděním. Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava nedisponovala souhlasem, výjimkou či povolením podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Těžba byla proto podle názoru krajského soudu nezákonná. V oblasti těžby probíhalo podle krajského soudu jedno kontinuální shromáždění, a to od 25. 7. 2011 do 12. 8. 2011, s jednotným cílem - zabránit společnou osobní přítomností nezákonné těžbě dřeva, vyjádřit na ni názor a vyvolat zájem médií a veřejnou debatu. Blokáda měla organizační strukturu a aktivity účastníků měly blízkou osobní, časovou i místní souvislost.