Zajistit, aby osoby, které pracovaly ve dvou či více státech, nebyly poškozeny na svých důchodových právech oproti osobám, které pracovaly pouze v jednom členském státě, mají za cíl tzv. evropská koordinační nařízení a také mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení. Ta kromě jiného zaručují, že se uplatňuje princip sčítání dob pojištění. V praxi to znamená, že dobu důchodového pojištění získanou v jiném smluvním státě lze zohlednit pro nárok na český důchod v takovém rozsahu, ve kterém ji potvrdí instituce (nositel pojištění) daného státu. Toto platí jak pro starobní důchody, tak i pro důchody invalidní či pozůstalostní.

Jak se tato skutečnost promítne do důchodu

Lidé s pracovní historií v zahraničí díky tomu mohou pobírat důchod ze dvou nebo i několika států, na které se vztahují tzv. evropská koordinační nařízení nebo mají s ČR podepsanou smlouvu o sociálním zabezpečení. Jsou mezi nimi i tací, kterým náleží důchod z českého důchodového systému, i když v ČR, popř. bývalém Československu, odpracovali jen několik let, popř. studovali.

Nárok na důchod z českého důchodového pojištění mají ale lidé jen tehdy, pokud splní podmínky stanovené českými zákony. V případě starobního důchodu musí dosáhnout stanoveného důchodového věku a získat potřebnou dobu pojištění. Pokud nezískali v ČR dostatečný počet let, započítají se jim doby, které získali v některém členském státě EU nebo státě, se kterým má ČR uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení (tzv. smluvní stát). Díky principu sčítání dob pojištění tak splní podmínku získání potřebné doby důchodového pojištění. Dobu odpracovanou na území tzv. nesmluvního státu (např. Nový Zéland) však nelze pro nárok na český důchod započítat. Výjimkou by byla situace, kdy by za takové období bylo v ČR zaplaceno dobrovolné důchodové pojištění.