Ombudsman především upozornil, že ČNB měla zaujmout jasné stanovisko k řešení rozporu mezi právem osob legálně pobývajících na území České republiky na alespoň jeden základní účet a povinnostmi vyplývajícími bankám ze zákona o praní špinavých peněz („Anti-Money Laundering” neboli AML zákon). Česká národní banka v návaznosti na šetření veřejného ochránce práv nakonec uvedla, že banky mají individuálně posuzovat konkrétní rizika u každého zákazníka.

Ombudsman ve svém šetření zjišťoval, zda Česká národní banka v případě íránské žadatelky o účet dostála svým povinnostem v oblasti ochrany spotřebitele. Žena z Íránu se na ČNB obrátila s žádostí o pomoc ve chvíli, kdy se jí u několika bank nepodařilo založit účet. Česká národní banka reagovala pouze obecným konstatováním, že lidé oprávněně pobývající v členských státech EU mají právo na zřízení platebního účtu, ale i přesto musí jednotlivé subjekty dodržovat ustanovení dalších předpisů, zejména zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML zákon). To podle ombudsman nebylo dostatečné a Česká národní banka tím porušila jeden z principů dobré správy, které formuloval první ombudsman Otakar Motejl.