Třeba ten o muži, který se jednoho dne rozhodl, že přechod pro chodce je jen taková dekorace, kterou mu město naservírovalo, aby měl kde předvádět svou aerodynamiku. Byl to obyčejný den v Libni. Chodci přešli, auto se rozjíždí, světla blikají jako unavené lucerny. A pak se z chodníku vyřítí cyklista. Nejede - on se zjeví. Jako kdyby ho sem vyslala sama bohyně cyklodopravy, aby nám připomněl, že fyzika je jen pro slabé povahy.

Brzdíme. Čas se na okamžik zastaví, jen aby se vzápětí rozběhl v podobě nadávek, které by se daly použít jako soundtrack k dokumentu o lidské hlouposti. Zelená prý dává právo. Možná i majestát. A rozhodně hlasitost.

Je fascinující, jak se někteří cyklisté dokážou proměnit v samozvané proroky asfaltu. Přechod je pro chodce, říká zákon. Ale pro ně je to jen bílé plátno, na které malují své ego. Sesednout? To slovo zní jako rouhání. Jako kdyby po nich někdo chtěl, aby se na chvíli dotkli země a připustili, že nejsou středem vesmíru.

A tak se rodí nová městská mytologie. Cyklista jako hrdina, který se řítí vpřed, protože věří, že mu patří nejen silnice, ale i chodníky, přechody a možná i samotný kyslík. Politici mu k tomu občas přihrají hymnu o udržitelnosti, která se dá vyložit jako „dělej si, co chceš, hlavně jezdi“. A on jede. A jede. A jede.

Ale já v tom vidím jinou poezii. Poezii brzd, které kvílí jako starý orchestr. Poezii chodců, kteří uskakují jako tanečníci v moderním baletu. Poezii města, které se snaží přežít mezi dvěma extrémy: řidičem, který se bojí pohnout, a cyklistou, který se bojí zastavit.

A tak si přeju, aby se v Praze dalo žít bez strachu z dalšího samozvaného vládce přechodu. „Abychom si všichni občas připomněli, že respekt není dopravní značka, ale způsob, jak se pohybujeme světem,“ konstatuje Petr Lachnit.

A dodávám: Cyklista v sedle nepatří ani na chodník. Ne proto, že by byl nepřítelem. Ale proto, že i chodník má svou poezii, a ta se nejlépe čte pomalu, pěšky, bez pedálů a bez pocitu božství.

Psali jsme:

Lachnit (ANO): Pietní shromáždění k 75. výročí zavraždění Milady Horákové

Lachnit (ANO): Debata o veřejnoprávních médiích se opět vyhrocuje

Lachnit (ANO): Strach, nejspolehlivější partner dnešní doby

Lachnit (ANO): Netradiční týmy v boji o Mistra ČR