Paní Libuše Nešporová patří k lidem, kteří si zaslouží naše uznání, obdiv a podporu. Před více než 30 lety se jí narodila dvojčata Jiří a Václav, kterým lékaři ve věku 1,5 roku diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu (DMO). Tehdy paní Libuše Nešporová nasedla do nikdy nekončícího kolotoče péče o své syny. Naděje na uzdravení skoro žádné, naděje na zlepšení minimální. Od začátku se paní Nešporová o děti stará sama s energií a odhodláním, které bychom jí mohli závidět.

Jak sama říká: „S cvičením a prací kolem kluků mi nikdo nepomáhá. I medicína je v léčbě DMO bezradná, lékaři říkají jen – cvičit, tak se pohybem udržujeme, jak to jen jde,“ pousměje se smutně paní Nešporová, které se po diagnostice nemoci u dětí doslova obrátil život naruby. Řekněme, že nejmenší změnou bylo přestěhování do malé obce Výšovice u Prostějova, protože život s dvěma vozíky a pomůckami, které synové potřebovali, byl v prostějovském paneláku neúnosný. Bezbariérově upravený domek ve Výšovicích se zahradou, dvorem a bazénem, který si vykopali sami, protože zvláště Jirka vodu miluje, se ukázal být nutností, stejně jako další pomůcky, bez kterých by péče o syny, a z pohledu Jiřího a Václava život s DMO, byl mnohem složitější.

Zeptali jsme se paní Nešporové i na to, které pomůcky její rodině nejvíce pomáhají: „Mechanické vozíky jsou nutné na tábory, kam kluci jezdí, k lékařům, na výlety i na procházky do lesa. Elektrické vozíky znamenají pro kluky hlavně samostatnost a pro mě bezkonkurenční úlevu. Polohovací postel mi ulehčuje dřinu s polohováním Jiřího. A co by mi ještě pomohlo? Uvítala bych otočnou sedačku do auta,“ dodává paní Nešporová.