Vážené dámy, vážení pánové,

já bych chtěl navrhnout bod, který naváže na pana předsedu Rakušana. Nazval bych ho: Miloš Vystrčil na Tchaj-wan patří. (Smích a potlesk z lavic poslanců vládní koalice.) Děkuji. Hnedle vám vysvětlím, jak je ten bod myšlený. Doufám že vám ten potlesk a úsměv vydrží.

Já bych se chtěl zastat tady v tom kontextu ideové zahraniční politiky, jak ji dělala předsedkyně Sněmovny v minulém volebním období, naše Markéta Pekarová Adamová, která mimo jiné ze svých diplomatických cest jednu vykonala na Tchaj-wan, a to i přes nevoli Číny a nevoli některých tehdejších poklonkářů Pekingu tady, přes varování, že to nemá dělat, že z toho mohou být diplomatické nepříjemnosti. Zkusím vysvětlit proč a proč také pokládám za důležité, aby na její práci navázal v tomto volebním období právě předseda Senátu Miloš Vystrčil, protože nepředpokládám, že současný předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura pojede na Tchaj-wan, pokud vůbec tedy nějakou diplomatickou cestu podnikne, kromě Slovenska.

Pochopitelně je otázka, zda bude Česká republika dělat zahraniční politiku jako suverénní demokratická země, anebo zda bude omezovat své ústavní činitele pokaždé, když se to nebude z nějakého mezinárodního kontextu tak úplně hodit. Vláda cestu Miloše Vystrčila sice formálně nezakázala, nicméně odmítla mu poskytnout vládní letadlo a sama ji politicky zpochybnila s odkazem na pragmatickou politiku vůči Číně. Já si myslím, že to je slabý a do značné míry nebezpečný signál.

Já to chci říct úplně jasně. Předseda Senátu přece není nějakou soukromou osobou na výletě. Je to druhý nejvyšší ústavní činitel, který koná parlamentní diplomacii. Parlamentní diplomacie je úplně stejně důležitá jako diplomacie v rovině vlády, ministra zahraničních věcí anebo prezidenta republiky. Je to reprezentant parlamentní demokracie, který vede plánovanou podnikatelskou delegaci na Tchaj-wan. Naplánováno to bylo na přelom května, června. Pokud vláda takovou cestu zpochybňuje jen proto, že je proti ní Čína, nechrání tím pochopitelně české zájmy, ale naopak ukazuje, že českou politiku chce řídit podle toho, co si přeje autoritářský komunistický režim.