Od 1. července 1914 začali cestující v pražské městské dopravě (tehdy jen tramvajové) platit pokutu, pokud se při přepravní kontrole nemohli revizorům prokázat platnou jízdenkou. Do té doby bylo jediným trestem pro „neplatiče“ zaplacení nebo v případě ztráty jízdenky opětovné zaplacení jízdného.

Motivem k zavedení nového dopravního řádu byla snaha sjednotit v základních rysech pravidla všech tramvajových provozů na rakouském území. Zavedením pokut se Praha inspirovala Vídní, kde se přirážky začaly vybírat v roce 1912.

Původní výše pokuty měla být stejně jako ve Vídni 2 koruny, ale nakonec správní rada Elektrických podniků svůj návrh revidovala a v dopravním řádu se objevila pokuta ve výši 1 koruny. V Praze v té době platil pásmový tarif, odvozený podle počtu projetých pásem. Při jízdném 30 haléřů za jízdu přes 10 pásem proto černí pasažéři zaplatili pokutu ve výši 3,3násobku jízdného. Pokud měl cestující platit jízdné 22 haléřů (jízda nad 3 pásma do 10 pásem), činila pokuta 4,5násobek jízdného a jestliže cestující jel nejkratší vzdálenost do tří pásem, za 14 haléřů, musel při ztrátě anebo nezakoupení jízdenky zaplatit 7,1násobek jízdného.

Kuriózní byla skutečnost, že zpočátku se jako doklady o zaplacení pokuty používaly starší stvrzenky na pokuty za poškození vozu, např. za rozbití okna. Pokud cestující odmítal pokutu zaplatit a nechtěl se ani legitimovat, byl průvodčí oprávněn přivolat „c. k. stráž bezpečnosti“. 

Zavedení pokut neznamenalo, že do té doby v pražské městské hromadné dopravě neexistovali revizoři. Ti prováděli kontrolu od počátku, tedy i na koněspřežné tramvaji. Neměli ale na starosti jen nezbedné cestující, ale kontrolovali také provozní personál, především prodej a kontrolu jízdenek. A čas od času byli zvláštními úředníky kontrolováni i sami revizoři, zda svědomitě a důsledně vykonávají kontrolu.