Nejdříve bronzem v soutěži družstev z tenisové antuky, poté stříbrem v oštěpu žen, dosaženým vysoko v horách ve stínu slavné sopky. Ambice zůstávají i do dalších dnů.

S vědomím, že konkurence je zase o poznání zdatnější než na minulých hrách v okolí italského Janova. A že je nutno vyrovnat se i se specifiky jihoamerického regionu. Těmi dopředu očekávanými (velké dusno, resp. nadmořská výška) i nepředvídatelnými (organizačními, souvisejícími s atypickou mentalitou Ekvádorců).

První (budoucí) medailovou radost okusila naše výprava ve více jak dvoumilionovém přístavním městě, ležícím na deltě řeky Guayas, v tenisovém klubu, v němž provozuje tenisovou školu vítěz dvouhry na French Open z roku 1990 a někdejší světová jednička ve čtyřhře, místní rodák Andrés Gómez. A sice v soutěži družstev.

Náš první pár, sestavený z hráčů lépe umístěných na aktuálním výkonnostním žebříčku - Ondřej Sedliský a Josef Hus, sice nestačil na první týmy Austrálie a Velké Británie, ale s dalšími dvojicemi, stejně jako s druhým družstvem České republiky ve složení Jiří Humhal – Jakub Jerhot, už si poradil.

„Kluci bojovali. A nehráli špatně. První i druhá dvojice. Jenže soupeři prokázali lepší fyzičku, nervy, a především měli podstatně lepší podání. Zatímco my dokážeme udělat několik dvojchyb za sebou, hráči z Británie a Austrálie zahrají tři esa v řadě. Servírovali skvěle, a v tom byl v klíčových situacích vzájemných zápasů zásadní rozdíl,“ zkonstatoval trenér Jiří Jerhot.