Společně o to usilovali plavci a voraři nejen v Česku, ale i v dalších pěti evropských zemích. Předložilo ji ještě mimo jiné Německo, Rakousko, Polsko, Lotyšsko nebo Španělsko. Vorařství je tak už osmou položkou České republiky na tomto seznamu. A kde jinde byste se s touto tradicí seznámili lépe, než v jižních Čechách?
Dáte za Vánoce (v součtu výdajů) letos víc než loni?Anketa
Cílem seznamu UNESCO je odrážet rozmanitost nemateriálního dědictví lidstva a také přitáhnout pozornost k lety prověřeným dovednostem. V tomto případě jde o tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. K řemeslu patří ale i navigace po řece, plavecký slang a písně a různé další zajímavosti. Ty ožívají především díky spolkům, které se snaží o zviditelnění plavectví a vorařství jako takového. Důležité je podle nich zachovávat názvosloví, pracovní postupy i staleté pojmy tohoto tradičního řemesla, které zaniklo.
„Zapsání na seznam UNESCO je vynikající zprávou především pro všechny nadšence, kteří vorařskou tradici na jihu Čech udržují“, říká Petr Soukup, ředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu. „Tímto krokem získá vorařství na jihu mnohonásobnou pozornost, kterou si právem zaslouží. To, co je dnes spíše kuriozitou, představovalo živobytí pro mnoho lidí v regionu. Jižní Čechy tak mají další potvrzení toho, že jsou naprosto výjimečným regionem.“
Nejstarší písemné zmínky dokládající plavení dřeva v prostoru jižních Čech pocházejí již z první třetiny 12. století. Vltava se svými čtyřmi velkými přítoky: Otavou, Lužnicí, Berounkou a Sázavou byla k rozvoji voroplavby doslova předurčena. Hlavním důvodem vzrůstajících snah po splavnění horní Vltavy, propojení Vltavy a Dunaje a dopravě do Vídně a Prahy, byl chronický nedostatek dřeva ve velkých městech. Postupně se voroplavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva, obchod se solí a ostatním artiklem.
Že plavení dřeva bylo na jihu Čech prastarým řemeslem, dokazuje i mnoho odkazů v tomto regionu. Na Šumavě se nachází nejvýznamnější počin této doby, a to Schwarzenberský kanál. Je dlouhý 52 kilometrů, z něhož 44 kilometrů je na Povodí Vltavy a zbylých osm na Povodí Dunaje. Doprava dříví k Vltavě a dřevoskladu v Želnavě a později v Nové Peci trvala do roku 1961 a v sedmdesátých letech byl zapsán do seznamu nemovitých technických památek.
Na jihu Čech na tradici vorařství a plavby po Vltavě navazuje například naučná Potahová stezka podél Vltavy v Týně nad Vltavou, která je celoročně přístupná, má 10 stanovišť, vede po levém břehu řeky Vltavy proti proudu a délka jednosměrné trasy je 4 km. Hlavním úkolem "potahové stezky" bylo zajistit bezpečný návrat nákladních člunů buď do Českých Budějovic nebo do Týna nad Vltavou, kde byly císařské solnice.
Po stopách vorařů se můžete vydat například v Muzeu voroplavby v Českém Krumlově, které bylo letos nově otevřeno. O tom, že se v Českém Krumlově věnují vorařství naplno, svědčí i každoroční akce Po stopách vltavských plavců či dvě provozovny voroplavby (nenechte si ujít zimní adventní plavby). Další muzeum naleznete v Purkarci. Založili ho lesní dělníci pracující v okolních lesích, kde dřevo nejenom poráželi, ale také připravovali pro dopravu po řece. Ohledně voroplavby na řece Otavě je v letní sezóně připraveno Muzeum řeky Otavy a voroplavby ve Střelských Hošticích.
Unikátní dokument o vyšebrodských vorařích, historické fotografie i různé výletní cíle najdete na webu jižní Čechy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
