Filmy zároveň zachycují, jak si autoři představují „znovuzrození“ divadla po pandemii. K vidění je například zoufalá obhajoba divadla pronesená dvorním šaškem v plynové masce (Göteborgs Stadsteater / Backa Teater, Švédsko), fantastické dobrodružství v malebných maltských uličkách (Teatru Malta, Malta), živí červi (Schauspielhaus Graz, Rakousko), stínové dračí divadlo (Divadlo Jána Palárika, Slovensko), zrychlený skeč o víře v budoucnost divadla na základě komentářů na Instagramu (Staatsschauspiel Dresden, Německo) či horečnatý pandemický sen o pátrání po tlukoucím srdci divadla (Národní divadlo, Česká republika).

Anotace k působivé férii režiséra Daniela Špinara na text Karla Huga Hilara v kulisách inscenace Netrpělivost srdce praví: „Jako divadelníci jsme se ocitli bez záchytného bodu. Divadlo tak, jak jsme ho znali, neexistuje. Jeviště a scéna už je jen sen – někdy strhující, často depresivní. Je třeba se měnit. Vyjít ven. Najít nový zdroj a smysl tvorby…“.