29. září – 7. října 2018
Nová scéna a Stavovské divadlo
Pražské křižovatky potvrdí svou pozici výjimečného festivalu, na jehož programu se střetává jak progresivní činohra, tak další mezižánrové projekty. Součástí budou – stejně jako vloni – debaty s tvůrci, přednášky a diskuse a festival se usídlí ve všech prostorách Nové scény, v samotném závěru i ve Stavovském divadle.
Již podruhé se Národní divadlo stává místem, kam se na týden sjedou významní divadelní umělci z celého světa. Nejen že do Prahy přivezou své inscenace, ale budou zde k dispozici i během setkání s tvůrci, která se stala nedílnou součástí Pražských křižovatek. Opět přijedou také zahraniční teoretici s přednáškami přesahujícími svým zaměřením rámec divadla. A v nabídce nechybí ani film.
Letošní ročník představí umělce, kteří se ve své tvorbě explicitně vyjadřují k současnému světu, životu a společnosti – a tentokrát nejen v Evropě. Dalším výrazným tématem je akcentace tvorby a křehké hranice mezi jevištní pravdou a žitou skutečností, což je motiv provokativní či přinejmenším vzrušující zvláště v dnešní době, jež často relativizuje pravdu. Divadelníci, jejichž tvorbu festival představí, pracují metodami, které se ve světě hojně rozvíjejí: ať už je to live cinema, performance jako přednáška, práce se zvukovou stopou či fyzické divadlo.
Program zahájí nizozemská skupina De Warme Winkel s inscenací Gavrilo Princip, jež se zabývá osudem člověka, který de facto „začal dvacáté století“. Pro české diváky může být zajímavý jednak pohled zvenku, jednak zvolená metoda kombinující divadlo a živý filmový přenos, ale také inspirativní a zábavný vhled do příběhu, po němž se před čtyřmi roky vrhla divadla po celé Evropě.
Národní divadlo královny Marie II. z Lisabonu přijíždí s inscenací If a Window Would Open režiséra Tiaga Rodriguese. Ten v ní moderně využívá předtočené projekce v kontrastu k živé herecké interakci. Jeden z nejuznávanějších divadelníků současnosti a letošní držitel Evropské divadelní ceny pátrá po kořenech pravdy soukromé i veřejné a táže se mimo jiné po dnešní roli médií.
Z Argentiny přijíždí Federico León a v inscenaci Las ideas předkládá zábavnou analýzu tvůrčího procesu, v jehož středu stojí otázky autenticity a pravdy na jevišti a soustavná hra s divákem.
Korejské divadelní umění není v Česku často k vidění, byť další umělec Jaha Koo pracuje hojně v Německu a jeho inscenační styl je zásadně ovlivněn evropským divadlem. Téma jeho performance Cuckoo, pracující s oblíbenými prostředky divadla-přednášky, je však ryze korejské: prostřednictvím hrnců na vaření rýže přenese diváky do exotické ciziny, aby záhy pochopili, že řada témat (odcizení, osamělost, nejistota) může být dokonale přenosná.
V inscenaci nechybí intenzivní politické téma, které kriticky nahlíží zejména vliv Spojených států na dnešní Koreu.
Inscenace Sons of Sissy rakouského choreografa Simona Mayera výjimečně není činoherní. Dílo beze slov nese silné téma vybočení ze stereotypů, téma společenských kořenů, svazující tradice a přežitého patriarchátu a také energii čisté radosti (a strhující virtuozity) z fyzického a hudebního projevu, jenž je dokonale sdělný, metaforický a přitom komunikativní, komunikující a aktuální.
Téma komunikace, (opět) pravdy a zároveň neherce – dítěte – ve své performanci exponuje i britský divadelník Ant Hampton. Crazy But True je tříhodinová konference expertů, jejichž poznatkům se naslouchá s fascinací, uhranutím a překvapením, že tito experti jsou děti. Experiment postavený na kontrastu neuvěřitelných faktů a dětské naivity bude zážitkem jak pro vystupující děti, tak pro diváky, kteří se rozhodnou s „experty“ strávit celý čas, anebo s nimi pobýt byť jen chvíli.
Dalším divadelním úkrokem je filmová projekce My Country; a Work in progress. Umělecký ředitel londýnského Národního divadla se spolu se svým týmem vydal po referendu o vystoupení Velké Británie z EU naslouchat „hlasu lidu“ a z řady interview sestavil inscenaci, jíž potom vtiskl filmovou podobu. Inscenace My Country už měla derniéru, ale zůstal právě film; máme za to, že v době sílící nedůvěry v jednotnou Evropu má smysl podívat se, jak se na otázky příslušnosti k určité zemi, na otázky stejnosti a odlišnosti dívají jinde, a také na to, jak tyto otázky umělecky zpracovat.
Nejznámější umělec přijede z Lotyšska, respektive ze Spojených států. Pražské křižovatky zakončí Michail Baryšnikov, druhdy tanečník, dnes herec – a v případě našeho festivalu hlavně interpret básní Josifa Brodského v inscenaci prostého názvu Brodskij/Baryšnikov.
Marta Ljubková a Sodja Lotker, dramaturgyně festivalu
V roce oslav 150. výročí položení základního kamene Národního divadla a v roce 100. výročí novodobé české státnosti si možná ještě více uvědomujeme, co pro nás znamená umělecká svoboda. Svoboda užívat rozličné umělecké prostředky, svoboda vyjadřovat se k různým společenským tématům, svoboda navštěvovat kulturní akce podle vlastní volby. Ani v Evropě 21. století nejde o samozřejmost. Svoboda je také neodmyslitelně spojena s odpovědností.
A Národní divadlo se cítí být odpovědné. S radostí pořádáme festival, který je věnován politickému a divadelnímu odkazu Václava Havla. Na Novou scénu a tentokrát také do Stavovského divadla přivážíme výjimečné – a progresivní – zahraniční inscenace. Tak si přijďte svobodně užít svobody.
Prof. MgA. Jan Burian, ředitel Národního divadla
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
