Předmětem řešeného sporu bylo určení toho, která firma musí odvést DPH u obchodů s pohonnými hmotami v rámci více prodejů napříč EU. Problémy vznikaly především díky četnému přeprodávání pohonných hmot v průběhu přepravy tohoto zboží ze zemí EU do České republiky. Zejména v letech 2008 až 2011 čelila Česká republika masívním karuselovým podvodům u pohonných hmot, které by se daly označit jako kauzy „lehké topné oleje II“. Mediálním symbolem této doby byla například kauza Ecoll Invest.

Finanční správa tyto problémy řešila v souladu s existujícími výklady Soudního dvora EU, a požadovala zaplacení DPH od firem, které se zbožím fakticky disponovaly již od místa naložení ve státech EU. Těchto případů byla celá řada a způsob obchodování byl z pohledu výkladu Soudního dvora EU ve spoustě z nich zcela shodný. Zástupci těchto firem se snažili postup Finanční správy zpochybnit a například tvrdili, že výklad Soudního dvora EU se nevztahuje na zboží, které podléhá spotřební dani, nebo na zboží, které je v režimu přepravy zboží dle spotřební daně. Soudní dvůr EU, který jako jediný soud je oprávněn vykládat evropskou Směrnici o DPH, tyto argumenty ve svém rozhodnutí nevyslyšel, ale naopak se shodl s právní argumentací Finanční správy. Dokonce v čl. 78 rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že z jemu známých skutečností, je právě společnost AREX tou, která je povinna DPH z pořízení zboží zaplatit.