Stěžovatel má 14 let. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava péče o něj a nahrazení souhlasu matky s přihlášením do jiné základní školy (v místě bydliště otce) prostřednictvím předběžného opatření. Nezletilý byl od dětství svěřen do péče matky. Jako čtrnáctiletý se v únoru letošního roku rozhodl zůstat u otce a ke konci víkendové návštěvy to matce oznámil. Posléze se s otcem dostavil na OSPOD, kde byl bez přítomnosti rodičů vyslechnut sociální pracovnicí ohledně jeho náhledu na rodinné uspořádání. Stěžovatel zde vyslovil přání u otce zůstat a změnit v této souvislosti základní školu.
Nezletilý byl nejprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 odevzdán do péče otce předběžným opatřením, kterým soud současně nahradil souhlas matky s přihlášením nezletilého ke vzdělávání v ZŠ v místě bydliště otce. Návrh na nařízení předběžného opatření sice podal otec stěžovatele, nezletilý stěžovatel ale sám činil vůči soudu úkony a poskytl mu na sebe kontakt. Obvodní soud nicméně bez dalšího zjišťování postoje stěžovatele akceptoval zprávu z OSPOD o výslechu nezletilého, respektoval zde vyjádřený postoj stěžovatele a návrhu otce na nařízení předběžného opatření v souladu s přáním stěžovatele vyhověl.
Usnesením Městského soudu v Praze však bylo nařízení předběžného opatření zrušeno. Ani městský soud postoj stěžovatele blíže nezjišťoval. Oproti obvodnímu soudu však měl za to, že jeho názor nepředstavuje zásadní vodítko pro úpravu poměrů předběžným opatřením. Zdůraznil, že rozhodné okolnosti a postoj nezletilého bude zjišťován až v řízení ve věci samé. Stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí, a proto se obrátil na Ústavní soud. Dosud žije u otce a studuje zde na nové základní škole.
Ústavní soud akceptoval stížnost podanou nezletilým stěžovatelem, stejně jako činil již v minulosti v obdobných případech. Stěžovatel prokazatelně podal ústavní stížnost sám, zastoupený advokátkou, která je se stěžovatelem v kontaktu. Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatel má přehled o roli Ústavního soudu a je schopen porozumět institutu zmocnění.
Ústavní soud označil za klíčový aspekt projednávaného případu respekt k postoji nezletilého stěžovatele, který se nachází ve věku blížícím se dospělosti, a je tedy již schopen formulovat samostatně svůj vlastní názor na rozhodování soudů o jeho životě a vnímat konsekvence svého postoje.
Obvodní soud, aniž by se stěžovatelem jednal, však fakticky vyhověl přání stěžovatele a respektoval jeho názor vyslovený před sociální pracovnicí OSPOD. Městský soud posléze k odvolání matky v napadeném rozhodnutí vyzdvihl, že vyjádření názoru nezletilého staršího 12 let na úpravu poměrů není jediným kritériem rozhodování soudu, s čímž lze v obecné rovině souhlasit. Odhlédl však od specifických okolností nyní projednávaného případu, který se spíše než „dítěte“ týká mladého člověka, který nemá výchovný problém, je schopen samostatně a uvážlivě formulovat své postoje, přičemž schopnosti jeho rodičů pečovat o něj jsou v zásadě rovnocenné.
Podle Ústavního soudu by výsledkem soudního řízení o péči o nezletilého ve věku blížícím se zletilosti zcela jistě neměla být zpráva, že názor mladého člověka na uspořádání jeho vlastního života nemá pro orgány veřejné moci váhu. Ostatně právní řád na osobu stěžovatele s ohledem na jeho věk rovněž hledí především jako na subjekt práv a povinností, nikoliv na pouhý objekt soudního rozhodování. Stěžovatel bude za několik měsíců svéprávný v pracovněprávních věcech (byť s některými omezeními) a bude trestně odpovědný podle zvláštního zákona. Bude moci legálně zahájit výcvik pro získání pilotního průkazu, jakož i získat řidičský průkaz na motocykl.
Názor dítěte, které se věkem blíží dospělosti, podle Ústavního soudu nelze pominout v žádném řízení před obecnými soudy, které se týká rozhodování o jeho životě. To se týká i řízení o nařízení předběžného opatření. Tento obecný požadavek se promítá do povinnosti obecných soudů spolehlivě zjistit názor mladého člověka. Rovněž se promítá do povinnosti soudů považovat jeho přání za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Soudy jsou konečně povinny názor mladého člověka respektovat, zejména za předpokladu, že je mladý člověk schopen názor na jeho nejlepší zájem vyjádřit a vnímat jeho konsekvence, nezletilý nemá výchovný problém a schopnosti obou rodičů zajistit péči o něj jsou v zásadě rovnocenné. Právě tak tomu bylo i v projednávané věci Ústavním soudem.
Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti, která jde proti řádně zjištěnému názoru nezletilého – za situace, kdy nejsou dány specifické okolnosti rozumně odůvodňující odchýlení se od jeho postoje – tak podle Ústavního soudu představuje zásah do soukromého a rodinného života dítěte ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a také porušuje princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud závěrem podotknul, že k eskalaci konfliktu v rodině mnohdy přispívají sami rodiče. Ti ale musejí být připraveni, že ve všech řízeních týkajících se rozhodování o dětech bude názor nezletilých blížících se dospělosti procesně zjišťován a bude mu přikládána patřičná váha. Nepochybně se názor pubertálního dítěte vyslovený v řízení před obecnými soudy může v budoucnu změnit. Blížící se dospělost však přináší i odpovědnost mladého člověka za následky jeho vlastního špatného rozhodnutí.
Ústavní soud konečně připomenul, že stěžovatele jako mladého člověka ani nelze jedním z rodičů „zpacifikovat“ a výkon dosud platného rozhodnutí o svěření nezletilého do péče některého z rodičů násilím provést, pokud tento mladý člověk silně vyslovil, že si to tak nepřeje.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1626/22 bude dodatečně zveřejněn v databázi NALUS ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
