Ústavní se v tomto případě omezil pouze na konstatování a vymezení porušení základních práv a svobod stěžovatelky tzv. akademickým výrokem. S ohledem na trestní řád by Ústavní soud totiž musel napadené rozsudky, postrádající jakékoliv rozhodnutí o stěžovatelčině nároku, zrušit jako celek, čímž by navrátil do předchozí fáze celé trestní řízení, pouze z důvodu nevypořádání tzv. adhezního nároku. Tím by však mimo jiné zasáhl do právního postavení celé řady dalších osob, v první řadě odsouzeného. Ten by se tak znovu ocitl v postavení obžalovaného, a to se všemi výhodami (pro stěžovatelku třeba i značně nelibými) i nevýhodami (kupř. opětovné vedení a hrazení obhajoby), které taková změna nutně přináší. Zrušení napadených rozhodnutí by dle Ústavního soudu představovalo nepřiměřeně velké riziko ohrožení právní jistoty stěžovatelky i dalších osob.

Právní věty:
I. Ustanovení § 206 odst. 2 trestního řádu je třeba ústavně konformně vykládat tak, že míří na situace, kdy poškozený není přítomen při hlavním líčení, nikoli, když není přítomen v soudní síni, a předseda senátu se jej proto nemůže dotázat, zda navrhuje, aby byla obžalovanému uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy; v případě, kdy poškozený využije svého práva nesetkat se s obžalovaným v soudní síni, a vypovídá odděleně, musí předseda senátu při plnění povinnosti podle § 206 odst. 2 ve spojení s § 43 odst. 3 a § 228 odst. 1 trestního řádu učinit taková opatření, aby byla ochrana práv poškozených a obětí trestné činnosti reálně zajištěna.