Již nějakou dobu funguje Lisabonská smlouva. Jak byste její dopady zatím zhodnotil? Jsou tam pro vás nějaká překvapení?

Pro lidi, kteří Lisabonskou smlouvu kritizovali, to zas tak velká překvapení nepřineslo. Zcela určitě musí být zklamáni ti, kteří Lisabonskou smlouvu tlačili z důvodu, že si od ní slibovali naplnění svých představ o dosažení jednotnějšího postupu Evropské unie. Dobře víme, že podle Lisabonské smlouvy máme něco jako evropského prezidenta a něco jako evropskou ministryni zahraničí, ale je červen roku 2010 a vize eurocentralistů a bruselocentralistů, že Evropská unie v důležitých věcech navenek bude vystupovat jednotněji, ty se vůbec nenaplnily. Je to dokonce naopak. Složitá hospodářská situace vyhrotila určité legitimní sobectví velkých hráčů na evropské politické scéně, takže spíše, než že by Lisabonská smlouva přinesla větší hlas a moc Bruselu, vidíme větší moc Paříže a Berlína. V tomto smyslu očekávání euronaivistů vůbec naplněno nebylo a my ostatní si říkáme: „ještě štěstí, že ne". Jde o to, aby tento neúspěch Lisabonu nevedl euronaivisty a eurocentralisty k pokusu vymyslet něco, co to kýžené utažení šroubů přece jenom přinese. Lisabonská smlouva již přesto přinesla některé škody, před kterými jsme varovali. Přináší první majorizační hlasování a přehlasování menších států v některých věcech. Tyto věci nejsou zatím časté, ale asi jich bude přibývat.

Jaké jsou uzlové body zahraniční politiky, které by měla česká reprezentace hájit jako naše národní zájmy?

Kromě obsahu, což je téma na dlouhou debatu, by si měla hájit nástroje k prosazení zájmů suverénního státu. K tomu je možné používat mnoho různých metod a jednání a já mám pocit, že Fischerova vláda se docela snažila uchovat si vlastní názor a vlastní hlas. Mám-li vzpomenout něco konkrétního, tak když Barack Obama a Dmitrij Medveděv přemýšleli o tom, kde podepsat svou významnou odzbrojovací dohodu, tak k tomu žádnou Evropskou unii nepotřebovali. Nejeli do Bruselu, nejednali s van Rompuyem nebo s paní Ashtonovou, ale jednali s národní reprezentací jednoho státu. To skřípění zubů z Paříže a Berlína, že se s nimi nikdo o této věci nebavil, bylo slyšet až do Prahy.

Neobáváte se toho, že by podobně jako v případě Topolánkovy vlády mohl opět vzniknout konflikt ohledně zahraniční politiky s Hradem, když jsou ve vládě eurooptimistické Věci veřejné a TOP 09?