V rozhovoru pro ParlamentníListy. cz známý lékař vysvětlil, že není možné za takových okolností chtít, aby péče o pacienty byla u nás stejná dřív.
Co říkáte na to, že senát na návrh Rusnokovy vlády zákonným opatřením schválil zvýšení plateb za státní pojištěnce, což by mělo pomoci téměř pěti miliardami korun českému zdravotnictví?
Teď už dopadla kosa na kámen. Je to moudré rozhodnutí pana Rusnoka, protože by určitě nechtěl, aby mu zkolaboval zdravotní systém, protože by to bylo mnohem horší než kolaps jednoho dolu, který zaměstnává tisíc pět set lidí. To je samozřejmě také problém, ale připustit kolaps celého zdravotnictví je absolutně politicky nemožné. Takže jsem vůbec nepochyboval o tom, že politici peníze přidají, ale nevěděl jsem kolik. Ale nakonec jich dali málo. Když poslouchám komentáře lidi, kteří se v ekonomice zdravotnictví vyznají, to nebude stačit, je to jen na překlenutí nejhorší doby.
Psali jsme:
Ale chápu, že premiér Rusnok nemůže dělat opatření, která by měla dlouhodobou platnost, ale snaží se alespoň vyřešit situaci na přechodnou dobu, kdy je u vesla, než se chopí moci další vláda. Necelých pět miliard podle odborníků, kteří se financováním zdravotnictví zabývají, určitě nebude stačit, ale určitě pomůže tomu, aby zdravotnictví na nějakou dobu žilo.
Opravdu by byla situace zdravotnictví tak vážná, že by mohlo dojít ke kolapsu, kdyby se platby nezvýšily?
Jsem přesvědčen o tom, že kdyby tyto peníze nepřišly, byla by jen otázka pár měsíců, kdy by nemocnice byly úplně na dně, kdy by přestali dodavatelé léků, zdravotnického materiálu a možná i jiní dodávat do nemocnic. Už teď omezuje většina českých nemocnic provoz, protože když máte nerovnováhu mezi penězi a službou, tak máte dvě možnosti: můžete přidat peníze, nebo ubrat péči. A to uděláte tím, že buď ji omezíte v kvalitě, nebo ji omezíte v kvantitě. Omezit zdravotnictví v kvalitě je velmi obtížné, už by se nikdo neodvážil, abychom operovali, jako jsme operovali před dvaceti, třiceti lety, nebo abychom léčili pacienty léky, které jsme v té době používali. Navíc by dnes byl takový způsob léčení odborně označen za postup non lege artis (postup, který neodpovídá nejvyššímu vědeckému poznání – pozn. red.) a byl by u soudu napadnutelný. Ptali by se, proč jste neudělali to nebo ono. Kdybyste řekla, že na to nemáte peníze, soudce by těžko takové vysvětlení bez rizika pro vás přijal. Takže musíte léčit, jak se dnes má. V kvalitě zdravotnictví tedy omezit nejde. Jediná možnost, co se dá dělat, když je nerovnováha mezi zdroji a službou, je omezit péči v kvantitě. A to se už dneska děje, že se ošetří v daném intervalu méně lidí, než se ošetřilo dřív, protože to je jediná cesta, jak se k rovnováze mezi penězi a službou můžete přiblížit.
Psali jsme:
A není také jednou z kapek, které mají vliv na zdroje putující do zdravotnictví, i to, že Ústavní soud na návrh ČSSD zakázal nadstandardy ve zdravotnictví, takže si lidé nemohou na lepší čočky nebo lehčí sádru připlatit?
Ne. Výraznou díru do zdravotnictví udělalo to, že stouplo DPH. A bohužel nedošlo k tomu, že by se DPH na léky a některé jiné věci zmrazily, tím pádem se všechno zdražilo, ale přitom nedošlo k nárůstu zdrojů do zdravotnictví. DPH byl výrazný hřebík do systému zdravotnictví. Pokud jde o nadstandardy, ty tvoří jen nepatrný díl v těch 250 nebo 280 miliardách korun, které do zdravotnictví tečou přes zdravotní pojištění. Nadstandardy - to jsou jen drobné. Já myslím, že nemůžeme polemizovat s tím, jak Ústavní soud rozhodl. Ale znovu bych zdůraznil, že v době, kdy zdravotnictví nemá pro všechny na všechno ve stejné chvíli, a to nemá na celém světě ve chvíli, kdy by to lidé zrovna potřebovali, musí připustit, aby ti, kteří na to mají, si mohli službu koupit v době, kdy to považují za potřebné a nutné.
V tomto systému je člověk svobodný pouze tehdy, pokud je zdravý. Když jste zdravý, můžete si koupit letadlo, zámeček, parník na Vltavě, ale pokud onemocníte, nemůžete si koupit to, na co stát nemá. Například když mě bolí kyčel a chci její výměnu, v nemocnici mi řeknou, že musím počkat půl nebo tři čtvrtě roku. I když řeknu, že chci operaci teď, protože mě to bolí, a že si ji sám zaplatím, tak to u nás prakticky možné není. A vy se tak v době nemoci stáváte nesvobodným, protože si nemůžete zaplatit to, co považujete za nejlepší. A když umřete, jste opět svobodný, protože když vaši příbuzní objednají do krematoria Českou filharmonii a dají jí dost peněz, přijde a zahraje. Tím vysvětluji, že pouze v té výseči života, kdy jste nemocná, jste nesvobodná. Takhle to nikde ve vyspělých zemích Evropské unie, kde jsem byl, není. Tam když chcete něco navíc, tak si to prostě koupíte.
Psali jsme:
Ale když půjde někdo, kdo si může připlatit, dřív na operaci, dostane kvalitnější kyčelní kloub a zkušenějšího lékaře, nepoškodí to běžné pacienty, kteří si platí zdravotní pojištění? Neoddálí se kvůli bohatším pacientům jejich operace nebo nedostanou horší péči či méně kvalitní kloub, protože ty lepší budou jen pro pacienty platící hotově?
Kapacita českých nemocnic je dostatečná, aby uspokojila všechny požadavky pacientů. Také náhrad kyčelních kloubů jsou výrobci schopni dodat tolik, že bychom všichni mohli chodit s umělým kloubem. Problémem je jen nedostatek peněz. Navíc žádný vedoucí pracovník (primář, docent, profesor) nepovede své oddělení tak, aby operace při léčení lidí, kteří nemají nadstandard, svěřil kolegům, kteří nejsou dostatečně kvalifikovaní. V tom případě by měl na oddělení mnoho komplikací a těžko by ho nadstandardní pacienti vyhledávali. Ostatně tak to běží ve všech zemích na západ od nás.
Psali jsme:
Problém je i v tom, že když někdo chce lepší čočky, musí si zaplatit nejen ty kvalitnější a dražší oční čočky, ale celou operaci, i kdyby ji jinak měl s levnějšími čočkami zdarma. To přece nemá logiku?
Materiální vstupy, na které se to vázalo, jak říkal exministr zdravotnictví Leoš Heger, oční čočky, lepší sádra i kyčelní kloub, to jsou všechno marginálie. Zeptejte se svých známých, co si představují pod privátním pojištěním, nebo co by chtěli, kdyby si mohli vybrat. Neřeknou, že chtějí takový nebo onaký kyčelní kloub, protože stejně nevědí, který je lepší, to jim poradí lékař. Oni si budou chtít vybrat lékaře, čas a místo. Tyto tři věci si jsou schopni zaplatit: že budou v jednolůžkovém pokoji s televizorem, že je bude operovat pan primář nebo někdo, koho si vyberou a že přijdou na operaci za čtrnáct dní, protože později už se jim to nehodí. A to je celé. A tohle je všude na světě principem komerčního připojištění nebo platby v hotovosti, že si pacient určí člověka, místo a čas. A lékař vybere optimální protézu kyčelního kloubu. I auta jsou různě drahá a laik, když přijde do prodejny, také neví, které je nejlepší, ví jen, které je nejdražší. Teprve odborník mu řekne, kup si tuhle protézu a kup si tohle auto.
Ústavní soud zrušil zdravotnické poplatky. Nezpůsobí to další výpadek pro příjmy nemocnic? Mělo by se podle vás v nemocnicích třeba za stravu platit, nebo ne?
Nějaký výpadek to bude znamenat, ale české zdravotnictví na poplatcích nestojí. Ale je fakt, že to určitá injekce byla. Myslím, že by lidé za stravu měli platit, protože pacient, když je léčen ambulantně a je doma, si také musí kupovat potraviny. Proč by na tom měl být člověk, který je léčen ambulantně, jinak, než člověk, který leží v nemocnici? Tomu já nerozumím. Dnes máte tzv. jednodenní chirurgii pro jednodušší operace. Jsou nemocnice, které vám udělají jednoduchý operační výkon, třeba křečových žil, tak, že ráno přijdete a odpoledne odejdete domů.
Jsou jiné nemocnice, které vás kvůli stejnému výkonu přijmou na tři, čtyři dny. Proč by pacient, který zůstane v nemocnici, měl tři, čtyři dny dostávat zadarmo jídlo, a ten druhý, který jde domů, by si ho měl od druhého dne kupovat za své? Proč ten rozdíl, když oba měli problém s křečovými žílami? Jen proto, že jeden byl odoperován během jednoho dne a druhý si na nemocničním lůžku poležel?
Psali jsme:
Doufáte, že když vyhraje levice, že se přístup státu ke zdravotnictví pozitivně změní a že do zdravotnictví poteče ze státního rozpočtu víc peněz než dřív?
Nevím, ale uvědomuji si, že od revoluce není problém zdravotnictví v jeho kvalitě, ale v jeho financování. Problém financování českého zdravotnictví je nad střechou ministerstva zdravotnictví, záleží na rozhodnutí vlády. Peníze, které dá ministr financí ministrovi zdravotnictví, jsou dané a ministr zdravotnictví, kdyby se rozkrájel, víc nedostane. Myslím si, že by český stát, chce-li udržet evropský zdravotní standard pro naše občany, dát do zdravotnictví minimálně stejné procento HDP jako země, jejichž zdravotní systém se snažíme napodobit. Svědčí o tom čísla. Podle OECD daly v roce 2010 do zdravotnictví Německo 11,4 procenta z HDP, Rakousko 11 procent, Slovensko 9 procent a Česká republika jen 7,5 procenta. Procento z HDP do zdravotnictví je u nás menší, a bohužel se v posledních letech ještě ztenčuje.
Je samozřejmě jasné, že jsme ve výši hrubého domácího produktu chudší než Německo, Anglie, Francie, ale já bych si přál, aby se HDP krájel alespoň stejným způsobem, pokud jde o zdravotnictví, aby podíl z HDP byl stejně velký jako ve vyspělých evropských zemích. Celkově stejné množství peněz dát nemůžeme, ale alespoň krájejme jako oni. Ale chceme-li sledovat naopak trend bulharského nebo rumunského zdravotnictví, krájejme jinak než vyspělé západní země. Ale pak nemůžeme chtít, aby péče o pacienty u nás byla stejná jako třeba v Rakousku.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
