Interna, na které léta působí, je na kopci přímo nad Vltavou. S nádherným výhledem na Prahu. Skoro by se mohlo zdát, že stonat tady je vlastně výhrou. Během následujících zhruba 90 minut rozhovoru však zjistíme, bohužel, že spíše opak je pravdou. To ale až poté, co zaklepeme na dveře se jménem primáře a navíc označené cedulkami: „Pozor, výbušný“ a „nevstupovat se zbraní“. Humor, jak se zdá, primářovi není cizí. Přesto, jak se ukáže, v určitých momentech, dochází.
Nehledejte za kritickým pohledem politiku, ale praxi
„Začala reforma, ve které se mj. dává veškerá moc a odpovědnost za stanovení potřebné sítě zdravotnických zařízení včetně nemocnic zdravotním pojišťovnám. I když jsem „socan v opozici“, snažím se na věc dívat racionálně. Z hlediska praxe, nikoli politiky. Vím, že i tady v Čechách je rozdílný pohled na to, kdo by za síť měl skutečně odpovídat. Mne však nepřesvědčíte o ničem jiném, než že hlavní role musí a měla by patřit státu. A pokusím se vysvětlit proč. Je to u nás dáno historicky, patří to k civilizované Evropě. Jenomže všimněte si, že pan ministr tuto zásadní odpovědnost určuje poněkud jinými opatřeními – tzv. časovou dostupností,“ začíná možná zdánlivě poněkud oklikou svůj pohled na současný vývoj v nemocnici Koskuba. Snaží se nás stručně zasvětit do celé šíře problému. Co vše má vliv na skutečnosti, které uvidíme poté, když dostaneme možnost i se souhlasem nemocných nahlédnout na oddělení.
Psali jsme:
Pacient už není pacient, ale klient
Konstatuje, že zdravotnictví je rozděleno do několika „stupňů“. Na prvním stupni jsou praktičtí lékaři. A logicky každý občan by měl být pacientem svého praktika. Ať už firemního, nebo tzv. v terénu. „Všimněte si, že u nás, očividně vinou všech změn ve zdravotnictví, jsme dospěli tak daleko, že jejich nezastupitelná role je mnohdy v určitém útlumu. Mnoho pacientů k nim nechodí, ani dokonce nevědí, koho za praktika mají. Mimochodem, možná se vám to zdá nepodstatné, ale vlastně od nového roku dokonce není pacient pacientem, ale stal se klientem. Normální to dle mého není. Lékař přece vždy měl svého pacienta, již podle tradice. Nu a nově jste prostě klient. Zdánlivě nepodstatné slovíčkaření. Čí jste tedy klient? Zdravotní pojišťovny. To doktor je zase „pouze“ poskytovatel zdravotní péče. Bylo tak svým způsobem legalizováno jisté odtržení vzájemného vztahu. Pacient by vždy měl důvěřovat svému lékaři, ten ho zase měl brát jako svého pacienta. Nově je to, bohužel, jinak. Jste právně „pouhým“ klientem - jako banky, autoservisu, pojišťovny, nočního klubu…,“ vysvětluje stále zdánlivě bez souvislostí Jiří Koskuba ParlamentnímListům.cz změny, kterými zdravotnictví nyní prošlo.
A vrací se zpět k praktickým lékařům, s tím, že mimo Prahu to může vypadat jinak. Sám hodnotí současný vývoj ve zdravotnictví „toliko“ z pohledu hlavního města. A jak uslyšíme, není to až tak pozitivní obrázek.
Fotogalerie: - Na Bulovce bez fakult
Praktičtí lékaři svoji důležitou roli poněkud ztrácejí
„Praktičtí lékaři měli dříve velkou roli ve zdravotnictví. Doktora v klobouku, s kufříkem, detailně obeznámeného se svým působištěm, poznal ve filmu či z knih každý. Nyní pomalu tato jejich úloha mizí. Už se mnohdy v Praze nestává, že lékař přijede za pacientem domů na návštěvu, když má třeba angínu nebo vysoké horečky. Tak jak tomu bylo v minulosti vcelku běžně. A mnohdy i po ordinačních hodinách. Tímto se omlouvám všem praktikům, kteří tak stále činí. V Praze to jsou již spíše opravdu výjimky. Jenže málokdo si uvědomuje, že praktický lékař - to je základní kámen sítě zdravotnictví. Nevidím vůbec problém v tom, že praktici jsou soukromí. Ale v tom, kdo se dnes v běžnějších případech o pacienta postará po celých 24 hodin. V Praze je sice i nyní několik lékařských služeb první pomoci (LSPP). Ale to, co bývalo kdysi běžné, zmizelo. Tuto službu na jednotlivých OÚNZ poskytovali místní skuteční praktici (pochopitelně za mzdu) a měli k dispozici i sanitku. Kupř. u nás na Praze 9 bylo těchto LSPP pro dospělé tuším 5 a jedna s 2 pediatry pro děti. Nyní na LSPP, kterou zajišťuje kraj, slouží převážně nájemní lékaři. Často cizokrajného vzhledu i jazyka. Jako dobré by se mohlo zdát, že lékařská služba první pomoci je v Praze převážně vždy při velké nemocnici. Mimochodem nemocnice s jiným tzv. „zřizovatelem“. Dobré, kdyby její lékař pacienta neposílal skoro pokaždé ke specialistovi. Důvody jsou různé, často však více než prozaické. Zodpovědnost tíží. Zvláště, zavádí-li současné ministerstvo s podporou svých trojkoaličních poslanců do zákonů i možnost finančních „postihů“. A tak se postupně dostáváme k počátkům problémů, které zatěžují i naši nemocnici. Tím, že přestala efektivně fungovat nepřetržitá služba praktiků, rázem se tak přesouvají klienti na druhý a třetí pilíř současného zdravotnictví. To je na ambulantní specialisty a mimo jejich ordinační dobu pak na lůžková zařízení. A to pomíjím mnohdy i zneužívanou záchranku,“ řekl dále ParlamentnímListům.cz poslanec a primář v jedné osobě.
Psali jsme:
Češi mají velkou spotřebu lékařské péče i farmak. Ale…
Sám si je za dobu své praxe vědom celé řady nedostatků, se kterými se musí české zdravotnictví potýkat. Například toho, že Češi mají velkou spotřebu lékařské péče i spotřebu farmak… A když pacient nepochodí se svými obtížemi u praktika, jde ke specialistům – nyní převážně rovněž soukromým.
„Ty ale stát neplatí již tzv. kapitačně, jako skoro všechny praktiky (praktici získávají totiž peníze za každého registrovaného klienta, pozn. redakce). Je to možná nepřesné, ale zkusím to stručně vysvětlit tak, aby se dalo pochopit, proč o tom mluvím. Má-li praktik pacienta ve své kartotéce, který k němu chodit ani nebude, je to vlastně ekonomicky i tak zajímavé. Nějaké peníze dostane a nemá náklady na vyžádaná vyšetření, léky… Na druhé straně, je-li doktor specialista, je závislý od toho, aby k němu pacient chodil. Je placen jedině za „výkon“. Jako každý, kdo podniká. Stát mu však oproti klasickým podnikatelům vytvoří tzv. úhradovou vyhlášku. A s ní tzv. limity - na recepty, na vyžádaná vyšetření, na počet ošetřených. A pak praví: Dáme vám stejně peněz jako minulý rok, když v letošním roce vykážete jen 98 nebo 95 procent počtu pacientů. Bude-li jich však více, máte smůlu. A to ani nemluvím o možných „pokutách“ za překročení. Uvědomte si, prosím, o čem hovoříme. Je to takový „komunistický kapitalismus“. I pro toho specialistu je pacient zákazník. Byť vlastně s maloobchodně určenou tržbou. A tak za uvedených podmínek o další nemocné ne vždy již stojí. Jistě, stát spolu se zdravotními pojišťovnami se takto pokouší regulovat vydávané (bohužel ale i jinak promrhané) prostředky ze zdravotního pojištění. Není pak divu, že ambulantní specialisté jsou také pod určitým tlakem. Nikoliv „být či nebýt?“, ale „vzít či nevzít?“ pacienta, toť otázka! Navíc i oni mají nuceně omezenou ordinační dobu,“ popisuje dále situaci ve zdravotnictví z pohledu lékařů Koskuba. A jak podotýká – i když se může zdát, že všechny tyto věci nemají přímou souvislost se situací v některých nemocnicích, pomalu se ve svém detailním vysvětlování blíží do finále.
Normy na vyšetření jednoho pacienta
„Kupř. když někdo přijde do kardiologické ambulance, tak lékař smí pouze jednou jedinkráte vykázat na pacienta komplexní vyšetření. A na něj je norma jedna hodina. Pak další jsou vyšetření tzv. cílená (30 minut) nebo kontrolní. Na ty je čtvrthodina. Normy jak za soudruhů. Pojišťovna poté vykázaná vyšetření propočte a pokud lékař ošetří až příliš mnoho lidí, může být postižen. Minimálně tím, že je ošetřoval zdarma. Nebudou mu proplacená. A to i přesto, že mnohdy není skutečně v jeho silách počet klientů ovlivnit ,“ říká dále Koskuba ve své pracovně. A nutno dodat, že souvislosti začínají nabírat konkrétní obraz…
„Třetím pilířem lékařské péče jsou akutní lůžková zařízení. Stále slyšíme, že je nadbytek akutních lůžek, jak jsou drahá… Budeme mluvit opět hlavně o Praze. To není, prosím, pragocentrismus. Ale tady to znám a nemám ve zvyku hovořit o tom, co jsem „jen slyšel“. Přitom nemocnice zůstaly jako jediné, které trvale fungují 24 hodin denně po 365 dnů v roce. Vyjma záchranky, pochopitelně! Však ta je dostatečně pacienty všeho druhu zásobuje. A takto zjistíme, že se v špitálech mnohdy při diagnostice a léčbě zastupuje za praktiky. Tu jsou „již“ mimo ordinace“. Nebo klient k nim nestihl z různých důvodů vůbec zajít. Mnohdy se ani neobtěžoval tam jít. A tak jde rovnou špitálu. Ostatně ono je to tu vše pod jednou střechou a bez objednání…Mnohdy fungujeme za ambulantní specialisty. Pacient jde sice disciplinovaně k praktikovi, a ten jej s ohledem na jeho potíže pošle například k internistovi. Ten však má své limity, které nesmí překročit, a logicky klienta objedná za tři měsíce. Že to není zrovna ideální, není třeba rozebírat. Proto pošle sám pacienta raději rovnou do nemocnice," říká Koskuba.
Nemocnicím tím dále stoupá počet akutních ošetření. Zvláště když i takto objektivně drhne fungování předchozích dvou, třetí pilíř musí vzít péči na sebe. "Ostatně copak sami tzv. reformátoři netvrdí – „pacient nic nepocítí“! A to pomíjím skutečnost, že zde končí lidé bez domova, opuštění nesoběstační senioři, lidé bez prostředků, opilci aj. Je úplně fuk, zda-li jde o zdravotní indikaci k pobytu. A že se o tom páni nyní top-ministři zdravotnictví a sociálních věcí, spolu s pojišťovnami, nedohodnou. Těm hospitalizovaným lidem totiž mnohdy nic jiného nezbývá. A nám, bohužel, také ne. To je máme vyhodit na ulici? A v tom je i narůstající současný specifický problém nejen Nemocnice na Bulovce a mého oboru vnitřního lékařství – interny,“ pokračuje ve vyprávění Koskuba. Stále ještě před tím, než je možné vidět na vlastní oči to, co všechna tato varování opravdu znamenají v praxi.
Zrušená Vysočanská nemocnice znamená pro Bulovku kalamitu
Doslova „katastrofou“ se pro interny Nemocnici Na Bulovce stalo rozhodnutí zdravotních pojišťoven, které padlo k 30. červnu loňského roku. K uvedenému datu se totiž bez varování či přípravy „někde nahoře“ rozhodlo o tom, že skončí akutní lůžková péče ve Vysočanské nemocnici.
„Mávnutím kouzelného proutku k poslednímu červnu v 15.00 hodin skončily akutní hospitalizace ve vysočanském špitále a bezprostředně tuto péči převzala tehdy ještě Fakultní nemocnice Na Bulovce. Musela. Bez toho, že by se zde navýšila lůžka. Že by byl dán prostor se na to vůbec připravit. Je to jenom smutný důkaz faktu, že ministerstvo nebuduje promyšleně síť zdravotnických zařízení. Ono „reformuje“. Takový pokus na lidech. Tak se na nás navalil nový spád. A ne nijak nepatrný - takřka 60 tisíc obyvatel z Vysočan, Horních i Dolních Počernic, Kyjí, Černého Mostu, Hloubětína. Obyvatel a tím pochopitelně i možných pacientů. Jenomže jinak skutečný systém poskytování lékařské péče se nijak nezměnil. Praktičtí lékaři tu nepřibyli. Nepřibyl ani žádný ambulantní specialista. Nezměnily se pochopitelně ani zvyklosti pacientů, nepřibyla žádná pohotovost. „Pouze“ se ve vysočanské nemocnici zrušila „nějaká ta asi nadbytečná“ interní a chirurgická lůžka včetně ARO. Nemocní byli přesměrováni. Na naši nemocnici. Kam taky jinam? Jenomže nám nepřibyl ani pelíšek. Stejně ho není kam umístit. Pochopitelně v době ústavní pohotovostní služby, od tří odpoledne do sedmi do rána (víkendy a svátky nepočítaje), máme dvojnásobný počet ambulantních pacientů. Pochopitelně se na ošetření déle čeká. Samotná akutní, ale i následná lůžka jsou pak přecpaná. Lidé leží na nouzových postelích a i na chodbách. O nějakém komfortu pacienta se tím pádem nedá vůbec hovořit,“ dostává se k jádru celého problému primář a nyní i politik Koskuba.
Co znamená, že akutních lůžek je nadbytek?!
Podotýká, že možná někdo může jeho slova vnímat jako to, že je k ministerstvu a zdravotním pojišťovnám krutý. Logicky se však ptá, co znamená v podobném konkrétním případě opakovaně omílané tvrzení: „Akutních lůžek je nadbytek“.
„Jak kde! Na nás to zkusili a skutečný smutný dopad je ten, že když vás vezmu na pokoje, tak zjistíte, že ze čtyřlůžkových pokojů se staly šestilůžkové. Z dvoulůžkových pokojů pak čtyřlůžkové. Takže mé přirovnání, že byť na počátku 21. století stále státní Nemocnice na Bulovce připomíná spíše polní nemocnici u Verdunu po nezdařené ofenzívě, odpovídá silně realitě. Kupodivu to nikoho nahoře nezajímá. Nás ano, musí. Protože tím trpí hlavně naši pacienti. Nejsou tím nadšeni. Ani jejich příbuzní nejsou spokojeni. A je to logické. Bohužel, nenadávají ministrovi ani jeho úředníkům. Ani managementu zdravotních pojišťoven. Nadávají prostě nám. Těm, kteří se jim za této situace i tak snaží pomoci. Jestliže někde někdo zruší cca 100 lůžek - tak to jinde musí být znát. My ty lidi musíme někam uložit, neboť oni jsou, pro někoho možná sice „kupodivu“, opravdu nemocní. Co tedy těmi tzv. racionálními úsporami skutečně sledujeme? Prospěch pacienta? Jestliže toto je ten standard, tak jsem hrdý, že jsem se hlasoval proti,“ říká Jiří Koskuba věty, kterým se nechce ani věřit.
Přetížená záchranná služba a pacienti vození pouze „někam“
Postupně se pak dostává ještě ve svém výčtu důvodů prekérní situace ke čtvrtému pilíři zdravotnictví. A ten přidělil zdravotnické záchranné službě… Ani ona však ke zlepšení současného stavu zrovna nepřispívá.
„Pražská záchranná služba je prakticky velmi přetížená, protože převzala na sebe a vozí absolutně všechno. Dělá vlastně i obyčejnou mobilní lékařskou službu první pomoci. Taky uklízí pražské ulice. Ne s košťaty, ale od opilců, bezdomovců. Nechci se nikoho dotknout, ale i když je venku mínus dvacet, tak podchlazený bezdomovec pod mostem není přímo zdravotnický, ale sociální problém. Tedy problém spadající pod pana ministra Drábka. To ať se na mě nikdo nezlobí. Přesto musíme mlčet, když nám sanita bezdomovce přiveze nejen rozmrznout, ale odvšivit, odblešit. I všichni opilci musí projít přes nás, protože záchranná služba údajně kvůli platbám od pojišťovny nemůže jet rovnou na záchytku. To pomíjím skutečnost, že mnohdy se diagnóza bezdomovectví a opilosti sloučí v jedné osobě. V těchto mrazivých dnech opravdu podobný tlak na nás velmi stoupal. Vše se podepsalo logicky na dalším snížení komfortu pacientů. Pochybuji, že i pan Kocáb by s radostí sdílel pokoj s podobnými spolupacienty,“ vylíčil únorové dny na II. interně v NNB primář Koskuba.
Některé nemocnice spravují 300 tisíc lidí, jiné méně. Proč?
Přiznal, že si nedávno dal jako pražský poslanec práci, aby ve spolupráci s kolegou ze záchranky prostudoval statistické údaje z ohledně spádovosti pražských nemocnic. A nějak mu to nesedí…
„Tak si vezměte, že v Praze jsou z těch největších kromě Bulovky nemocnice Thomayerova, FN Královské Vinohrady, Všeobecná FN, FN Motol, Homolka, Ústřední vojenská nemocnice… A víte kolik k nám sem Na Bulovku z pohledu interen spadá obyvatel? Takřka tři sta tisíc! Poněkud zvláštní, ne? Kolik obyvatel má Praha? Něco kolem uváděných milionu osmdesáti tisíc… Takže my na našich 130 akutních interních lůžkách se staráme o více než čtvrtinu Prahy! A přesto jediný zákrok ministerstva, který se tu projevil, bylo to, že jsme slavnostně začátkem roku – ač zde působí všechny tři lékařské fakulty - odřízli nad branou nápis Fakultní…Taky jsme si předělali všechna razítka, všechny hlavičkové papíry a formuláře a emailové adresy. Nezlobte se, ale tohle je našim pacientům asi přece úplně jedno! Horší je, že tu pravidelně a zvláště pak o víkendu nastává stres, kam lidi uložíme…“ povzdychl si Jiří Koskuba.
Řešení: Udělat standard a utvořit základní síť zdravotnictví
A tím jsme se dostali na začátek jeho vyprávění. „Asi už snad chápete, že není přece nic levičáckého chtít, aby někdo někde konečně rozhodl a řekl: Toto je základní síť zdravotnictví. Ať chcete nebo ne, bez nemocnic s nonstop službou a záchranky to nemůže dobře do budoucna existovat,“ myslí si poslanec a lékař, který jak ParlamentnímListům.cz přiznal, začínal kdysi před léty jako řidič sanitky a v praxi si na vlastní kůži vyzkoušel na konci 80tých let i nucenou roli praktického lékaře. Práce svých přímých podřízených si velmi cení. V těchto vypjatých podmínkách obzvlášť. Mrzí jej, že jejich nasazení a péči právě neutěšené prostředí a podmínky velmi sráží.
Podle Koskuby je chyba, že v organizaci zdravotnictví se na mnohé pohlíží „jen“ z politického úhlu. Ono samo není ani levicové, ani pravicové. „Třeba v 90. letech se řeklo – neexistuje žádný spád, to je bolševické. Pacient má svobodnou volbu. To je sice pravda. Ale zároveň taky hloupost. Zdravotníci jsou naštěstí tak chytří, že jak praktici, tak záchranka aj. stejně léta dál spádovost dodržují. Protože když budete mít volbu a uvidíte naše přecpané pokoje, tak asi raději pojedete na Homolku… Jenomže myslíte, když tam přijdou všichni, že je tam vezmou? Kam by je uložili? Vrátí je sem zpátky. Ano, to by mohl být standard, bude-li určeno, kde se o pacienta postarat prostě musejí. A když to nejde, kdo a kde zajistí další! Místo toho pěkně vymysleli, že zdravotnické zařízení, které pacienta odmítne, může dostat pokutu! Kupř. když my na 73 akutních lůžkách máme v sobotu v noci už 80 pacientů, a přijede záchranka ze Středočeského kraje a vyloží tu dalšího pacienta, co pak máme dělat? Spád by prostě existovat měl. Přirozený, dopravně dostupný. A pak by nemohlo docházet k těm kuriozitám, že my se náhle staráme o přibližně 300 tisíc lidí a jiné větší nemocnice o podstatně nižší počet,“ říká Jiří Koskuba.
A opět vychází z konkrétních statistik výjezdů a předání pacientů nemocnicím od Záchranné služby. „Bulovka a Nemocnice na Vinohradech je vždy na prvním místě. Přijímáme ročně k hospitalizaci či ošetření šestnáct až osmnáct tisíc pacientů. Jak je ale možné, že do jiné nemocnice jede akutní záchranka pouze průměrně 200 až 300krát za rok?“ ptá se poslanec Koskuba.
Standardním pacientům chybí komfort
Podle něj je zásadním problémem fakt, že se sice hovoří hlasitě o standardu, ale zastírá se, že neexistuje žádný standard komfortu nemocného.
„Teprve ten, kdo si v nemocnici poleží, pochopí, jaké další věci jsou pro pacienta podstatné. Já sám tuto možnost před čtyřmi roky měl. Bulovka je nejen mým druhým domovem. Zachránili mi zde život. To je neopakovatelné a ničím nenahraditelné. Snad se dá pochopit, že to, co kritizuji, není pouhý postoj politika, ale lékaře. Skutečný nemocný velmi citlivě vnímá, v jakém prostředí se nachází. Podstatně více, než za kolik miliard přes jakousi podivnou firmu se nakoupily tu přístroje, nebo vystavěl grandhotel pro sestřičky “ pokračuje dále Koskuba.
A připomíná, že pacient má sice právo na soukromí. Jenomže - jaké má soukromí na šestilůžkovém pokoji? „Oni organizují, oni reformují. Ale nám se za to tady nadává. To my se musíme potýkat se stížnostmi i obávat se i případných žalob. Za jejich mylná rozhodnutí,“ konstatuje Koskuba možný reálný dopad přetíženosti.
Ležet na nadstandardu se dá. Ale ne každý na něj má
Pokud každého, kdo čte tyto řádky, napadá otázka, že by se vše u náročnějších pacientů dalo řešit nadstandardem, dobrou zprávou může být to, že ten na bulovecké II. Interně není vždy plně obsazený.
„Nadstandard máme, a opravdu ne vždy je vytížený. Je to jednolůžkový pokoj s televizí, balkónem, ledničkou. Platí se za něj minimálně – ani ne 400 Kč za den. Jenomže řada našich pacientů si to nemůže prostě dovolit. A to i přesto, že tu nejsou hospitalizováni dlouhodobě,“ vysvětluje Koskuba ParlamentnímListům.cz.
Doba hospitalizace? Necelých pět a půl dne. A stejně je plno…
V poslední době se hovoří i o tom, že by se měla zkracovat doba pobytu v nemocnici. To ale není rozhodně místní problém. „My jsme za prosinec měli průměrnou délku hospitalizace 5,4 dne – což je naprosto již za hranicí únosnosti. Nezlobte se, ale přes všechna ta srovnávání s cizinou – medicína a zvláště pak interna, to není práce na běžícím pásu …“ pokračuje dále Koskuba. A konečně nás bere na lůžkovou část mezi pacienty.
Jeho slova náš letmý pohled z chodby na přeplněné pokoje, ze kterých musely být vystěhované i stoly, bohužel, potvrzuje. Na některých pokojích s těžkými pacienty, u kterých by jistá intimita měla být důležitou složkou léčby, se o soukromí opravdu hovořit nedá. Jsou odděleni od sebe alespoň plátěnou plentou… Prázdné výrazy většinou postarších pacientů na chodbách, čekajících na odvoz domů, také vypovídají o mnohém. Představa, že nemoc může udeřit na kohokoli a v jakoukoli chvíli, v těchto souvislostech nabírá velmi černé obrysy. Zlepší se to?
„Lidé, co k nám přicházejí, jsou nyní zklamaní. Těšili se, že půjdou do velké nemocnice a měli své jisté představy i o prostředí. A to jim zde prostě dlužíme… Bohužel, Bulovka byla vždycky Popelkou mezi pražskými fakultními nemocnicemi. Ona je historicky majetkem Prahy a částečně pak ministerstva. A tak se potřeba investic přehazovala z jednoho na druhé. Jinde se investovaly miliardy. Zde minimum. Je to, bohužel, vidět. Byl bych velmi rád, kdybych za čas mohl hovořit v daleko pozitivnějším duchu. Dlužím to jak personálu, tak našim pacientům. Jako primář, jako poslanec. Je to i můj volební obvod. Ještě před rokem, dvěma tu bylo veseleji a podstatně vlídněji. Ostatně, proč si myslíte, že mi právě preferenční hlasy pomohly do sněmovny? Díky špitálu, pochopitelně. A já trouba myslel, co vše se mi tady podaří vylepšit! Za současné situace to nehrozí. Ještě že nepatřím k politickým špičkám. To bych si pak myslel, že nám to pan ministr dělá vlastně schválně,“ uzavřel se smíchem během loučení s ParlamentnímiListy.cz Jiří Koskuba.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
