Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha
Jak hodnotit celoevropské dopady výsledků britských voleb, kde David Cameron jednoznačně zvítězil? Dle pozorovatelů existuje zhruba 60 jeho poslanců, kteří si „ohlídají“, aby jejich premiér skutečně vypsal referendum o vystoupení z EU, byť sám Cameron z EU vystoupit nechce.
Tady nejde jen o vystoupení Velké Británie z EU. Takovýto krok by totiž nevyhnutelně vedl k rozpadu samotné Velké Británie, neboť současné moderní Skotsko nechce mít s nynějším ekonomicky neoliberálním a politicky extrémně konzervativním Londýnem, který dokonce připravuje pod záminkou boje proti terorismu zákony omezující svobodu projevu a shromažďování, nic společného. Je mimořádně znepokojující, že Cameronova vláda se chystá zrušit zákon o lidských právech, že nový ministr spravedlnosti Michael Gove jej nazývá „darebáckou chartou“, která prý ulehčuje život kriminálníkům. Nechce se mi věřit, že si konzervativci neuvědomují – kam to směřuje – k oslabení až popření univerzálních lidských práv, na kterých se světové společenství shodlo po druhé světové válce. Je víc než jisté, že extremisté v celé Evropě se budou tímto krokem inspirovat. A ačkoliv Brusel před referendem o nezávislosti Skotska vyhrožoval, že v případě odtržení by se dostali Skotové mimo Evropskou unii, realita po případném úspěšném referendu o vystoupení Spojeného království z EU by vypadala jinak. Brusel bude ještě rád, když bude moci eurooptimistické Skotsko přijmout jako náhradu za Británii.
Eduard Chmelár
Já sám předpokládám, že dřív nebo později se Británie rozpadne. Podívejte se, co se děje v Katalánsku, Baskicku, Vlámsku, na severu Itálie, o východní Evropě ani nemluvě. Směrujeme k jakémusi neofeudalismu, který bude charakteristický štěpením území a rozdrobeností regionů. To, co se děje na Ukrajině – nefunkční, rozložený stát, oligarchové ovládající regiony jako feudální léna a disponující vlastními silovými složkami, které jen neochotně a svévolně poskytují centrální vládě – se může stát noční můrou, předobrazem budoucích poměrů v Evropě.
Bude britský volič chtít pryč z EU? Co by to pro Unii znamenalo? Může ještě Cameron vyjednat na EU nějaké ústupky, kterými by zvýšil šanci, že Britové v EU budou chtít zůstat?
Důležitější otázkou je, do jaké míry bude EU ochotna ustupovat Británii a zda je privilegované postavení s množstvím výjimek dlouhodobě udržitelné. Podle mého názoru byla Velká Británie vždy trójským koněm evropské integrace. Brzdila ji, komplikovala a bránila evropské emancipaci tím, že byla vždy nejprve tlumočníkem postojů USA jako pilíře evropské moci. Podle mého hlubokého přesvědčení by Evropa za současné situace dokázala lépe definovat své zájmy bez Velké Británie.
Švédský exministr zahraničí Carl Bildt se obává toho, že vystoupení Británie z EU vyvolá i v dalších zemích podobné tendence, což rád podpoří Vladimir Putin usilující o rozdělení Evropy. Bude mít Putin v příštích letech důvod k radosti? Ve které ze zemí EU by mohla úspěšně vyvrcholit tendence pro vystoupení z Unie?
Vy si skutečně myslíte, že Putinovým zájmem je rozložit EU? Proč by to dělal? Severoatlantickou alianci, to ano, pochopitelně, ale Evropa je pro Rusko výhodným obchodním partnerem a vítaným přirozeným spojencem, Moskva nemá logický důvod oslabovat svoje vztahy tímto směrem. Silná Evropa je hrozbou spíš pro USA než pro Rusko. Média často navozují paranoidní dojem, jakoby za řeckým pokukováním po jiných možnostech stál Kreml. Jsou to však nesnesitelné podmínky vevnitř samotné EU, které nutí nejen některé členské státy, ale i některé kandidátské, jako například Srbsko, stále víc uvažovat o alternativě. Naše vlastní politika je nebezpečím pro evropskou integraci, ne Rusko.
Stejně tak vzbuzuje obavy možnost vystoupení Řecka z eurozóny, které by mohlo vrcholit dokonce v rozdělení eurozóny na dvě měnové unie. Hrozí takovýto rozpad eura?
Podívejte se, postavím problém jinak a nyní budu mimořádně tvrdý: Jsem čím dál tím víc přesvědčený, že současná Evropská unie je nereformovatelná. A to mluvím jako vášnivý příznivec sjednocené Evropy. Sjednocená Evropa byla pro mě vždy ideou, na které je možné postavit smysl našeho společenství, důstojnost jeho obyvatel a hrdost na jeho předky. Vždy jsem přemýšlel o Evropě, která bude naplněním humanistického snu Danteho a Erasma, Komenského a Kanta, Kollára a Schillera. Ale dnešní integrovaná Evropa není mojí Evropou. Jedním z hlavních argumentů, kterými se zdůvodňovala existence Evropské unie, byl předpoklad, že jen toto seskupení dokáže krotit a vůbec regulovat agresivní nadnárodní korporace, které už dnes mají větší moc než národní státy. Dnes už víme, že se to nedaří, a otázkou je, zda jde o chybu ve vývoji, kterou je ještě možné zvrátit, případně korigovat, nebo je to charakteristický konstrukční prvek samotné EU. Obávám se, že blíže ke skutečnosti je druhá možnost.
Několik generací Evropanů se učí, že moderní evropská integrace se zrodila z touhy prohlubovat mír a přátelství mezi národy. Jenže tyto ušlechtilé cíle nebyly motorem integračního procesu. Od začátku diktoval pravidla hry zájem evropského kapitálu. A ačkoli se pravidelně objevují návrhy na reformu EU, zejména z pohledu jejího demokratického deficitu a stále výraznějšího zaostávání politické integrace za ekonomikou, ve skutečnosti je reforma Evropské unie ještě větší utopií než reforma OSN: Základní směřování této integrační struktury není možné reformovat. Jsou to samotné struktury EU, které brání jakékoliv zásadní reformě. Evropská komise se vymyká tlaku občanů ještě víc než národní vlády. Měnová unie neslouží občanům EU, ale evropským korporacím. A jsou to právě koncerny a banky, které mají největší zájem na zachování eura, neboť právě jeho současná podoba jim umožňuje přesouvat účinky krize, kterou sami způsobili, na nejzranitelnější obyvatelstvo. Právě této logice řekli řečtí voliči DOST. Snaha o „zásadní reformu“ takovéto Unie je mýtus. Tento projekt se už nedá zachránit, a čím dříve to pochopíme, tím méně to bude bolet.
Česko navštívila šéfka francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Ta se ostře distancuje od svého otce, známého antisemitskými a pronacistickými postoji. Bude jí tento distanc stačit na to, aby se stala francouzskou prezidentkou? Nebo aby alespoň FN zaujala stabilní místo jedné ze tří silných stran ve Francii?
To si v této chvíli ještě netroufám odhadnout, ale její šance jsou velké, podporované rostoucím nacionalismem v Evropě a módním odporem ke klasickým politickým stranám.
Agenda Le Penové, tedy odmítání imigrace, varování před islámem a obrana tradičních hodnot má odezvu například v Nizozemí, Finsku, Itálii či Rakousku. Kam se dle vás tato politika v příštích letech posune? Co z toho, co dříve bylo nemyslitelné, se o islámu a migraci bude říkat běžně? Stanou se strany typu Národní fronty součástí mainstreamu, nebo jim mainstreamové strany vyzobou jejich agendu?
Tady je třeba říct jednu zásadní věc. Ačkoli považujeme současný projektu EU za neudržitelný, jinou racionální volbu v dnešním světě, jak se sjednotit, nemáme – toto sjednocení musí vycházet z úplně jiných principů, musí přijít zezdola a musí být založené na společném odporu vůči současné oligarchii. Toto hnutí odporu musí být založené na vzájemné solidaritě lidí a národů, ne na nacionalistických a rasistických fobiích, které nás už nejednou v historii přivedly do pekla. Ten, kdo dnes ještě blouzní o čistých rasách a suverénních národech, nevnímá realitu světa, ve kterém žijeme. Hlavní přitažlivost těchto stran je však v něčem jiném. Jejich voliči mají pocit, že tito politici jsou jediní, kteří hovoří o problémech otevřeně, ačkoliv často je jen vulgarizují. Když vidím jejich kritiku neoliberální globalizace, tak nemohu téměř nic namítat, neboť to bych přesně chtěl vidět od levice. Problémem těchto stran však není jejich kritika současných poměrů, ale řešení, která navrhují. A ta jsou stále častěji fašistická. To je jeden z důvodů, proč držím palce řecké Syrize. Syriza není žádná extrémní levice – to jsou hlouposti polovzdělaných tlachalů, kteří opakují přežité ideologické floskule. Syriza ve skutečnosti nabízí to, co už roky slibuje evropská sociální demokracie – na rozdíl od ní to však myslí vážně. Navrhuje to, co se pravidelně objevuje v analýzách nejprestižnějších ekonomických periodik, The Economist počínaje a Financial Times konče, a co podporuje více nositelů Nobelovy ceny za ekonomii: namísto politiky úspor politiku investic. Pokud je v něčem Syriza radikální, tak je to jen demokracie.
Řecká vláda vyslala signál, že demokracie pro ni znamená víc než „fiskální konsolidaci“, že vliv Německa na politiku EU je nesmyslný a destruktivní. A právě v tomto bodě zasáhla finanční kruhy nejtvrději. Toto není o dluzích, které jsou mimochodem nesplatitelné a fakticky větší než před zavedením drastických úspor. Toto je o skoncování s oligarchickou podstatou politiky, s diktováním zákonů ze strany finančních institucí, s ignorováním vůle lidu. Pokud se to podaří, Syriza zapálí jiskru, ze které může vzplanout skutečná evropská revoluce. A pokud se to nepodaří, Řecko může dopadnout jako výmarská republika a uvolnit cestu fašistickým silám. V tom je největší riziko tohoto projektu. To platí i o jiných evropských zemích, kde jsou na vzestupu extrémní pravicové síly na úkor standardní levice.
Ruský prezident Putin vyzval na Rudém náměstí k vytvoření nového systému světové bezpečnosti, který bude bez účasti vojenských bloků. Dlouhodobě kritizuje světovou hegemonii USA, Putinovi evropští příznivci bojují proti obchodní dohodě TTIP a místo toho chtějí pozitivnější vztah s Ruskem. Co k těmto úvahám říci?
Že zjednodušujete. Za prvé, obchodní smlouvu mezi EU a USA kritizují nejen Putinovi přívrženci, ale i jeho odpůrci. Čím dál více nezávislých expertů, mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, jako Joseph Stiglitz či Paul Krugman, poukazují na zavádějící argumentaci podporovatelů Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP). Jeho výhody pro obchod jsou víc než pochybné a oprávněné jsou i obavy lidskoprávních, ekologických, spotřebitelských a odborových organizací ze snížení evropských standardů v určitých oblastech. Klíčový je však geopolitický záměr této smlouvy, kterou bývalá šéfka americké diplomacie Hillary Clintonová trefně označila za „ekonomické NATO“. Skutečným cílem TTIP není odstranit překážky obchodu, ale odříznout Evropskou unii ekonomicky od Ruska. Podobné cíle sleduje i připravovaná smlouva TPP (Transpacifické partnerství), kde Spojené státy usilují odříznout jedenáct států pacifického regionu od Číny. Rusko velmi rychle pochopilo, o co tu jde, a urychlilo vznik Eurasijské unie. A reakcí Číny bylo oznámení záměru obnovení Hedvábné cesty. Kromě jiného v něm jde i o vytvoření nového obchodního uzlu z Afghánistánu, ze kterého by se mohlo stát překladiště indických a čínských výrobků pro státy Perského zálivu a Evropy. To se, přirozeně, nebude líbit Američanům, kteří si chtějí zachovat v tomto strategickém prostoru mezi Ruskem, Čínou a Íránem dominantní postavení. Putinova výzva na vytvoření nového systému světové bezpečnosti bez vojenských bloků má tedy svoje racionální jádro. Současný trend vytváření a upevňování nejen vojenských, ale i ekonomických bloků tedy může vést k jedinému cíli: ke globální válce. Tomuto se snaží zabránit i mezinárodní mírová iniciativa Sjednocení za mír, která připomíná závazek z Pařížské charty pro novou Evropu a upozorňuje, že bezpečnost je nedělitelná. Otázkou zůstává, do jaké míry to myslí Putin upřímně a do jaké sleduje jen rozšíření vlastní sféry vlivu.
Alespoň významnější náznaky podpory pro taková prohlášení vidíme u českého prezidenta, u slovenského a maďarského premiéra, v Itálii, samozřejmě ve Francii, v Řecku, na Kypru atd. Kde smířlivost vůči Rusku ještě vzroste? Budou některé země dlouhodobě Putinovým trojským koněm?
V prvé řadě bych rozlišoval mezi zdravým rozumem a kolaborací, mezi mírovým a proruským uvažováním. Nevidím žádné významnější náznaky, že by se Česko, Slovensko nebo Francie chtěly stát Putinovým trojským koněm. To je poměrně nudná propaganda, která vidí za každým přátelským gestem směrem na východ zradu. Takovéto paranoidní uvažování rázně odmítám, důležité jsou činy a ty jsou jednoznačné. Naše země se v ničem neodklonily od jednotného postoje Evropské unie, hlasovaly vždy v souladu s postoji ostatních členských států a v případě Slovenska, které poskytlo Kyjevu reverzní tok plynu, si dokonce dovolujeme tvrdit, že nikdo tak nepomohl Ukrajině jako my, a to nad rámec našich ekonomických možností. Trochu jiný případ je Řecko a Srbsko, ale tam je třeba vidět i vliv kulturních tradic, zejména pravoslaví. Rusko není totalitní stát a neohrožuje Evropskou unii, abychom museli považovat umírněný tón vůči Moskvě za nepřípustné chování. To je nemocné, to je mentalita padesátých let minulého století – a já se jí odmítám přizpůsobit.
Mimochodem, Miloš Zeman odhaduje, že do konce roku budou zrušeny protiruské sankce. Putin horuje za vyplnění minských dohod „do posledního písmene“. Je zrušení sankcí do konce roku reálné? Bude tudíž mír na Ukrajině?
Sankce jednoznačně selhaly, na což jsem upozorňoval od začátku. Rusové pod tlakem nikdy neustupují, spíš je to semkne a nakonec, sankce v dějinách prakticky nikdy nevedly k úspěchu a měly by být odstraněny z mezinárodní politiky jako kontraproduktivní a nefunkční nástroje. Někteří analytici u nás se už těšili, že ruská ekonomika jde ke dnu, ale toto mělo být cílem sankcí? Ponížit ruský lid? Vzpomeňte si na Saddáma Husajna, sankce uvalené na irácký režim v devadesátých letech způsobily, že statisíce lidí umřely hlady, ale pozici diktátora to nijak neoslabilo. Je to absolutně nehumánní způsob, který nás nectí. A je tu ještě jeden závažný důvod. Vojenská přehlídka v Moskvě při příležitosti Dne vítězství nad fašismem demonstrovala, že Putin má silné spojence od Číny a Indie až po latinskoamerické státy. Pokud se bude Evropa chovat jako rozmazlené dítě, může se stát, že ji Rusko potřebovat nebude – ani politicky, ani ekonomicky. Putinův výrok na Rudém náměstí („Každý, kterého jsem chtěl vidět, tu byl“) je v tomto směru příznačný. I Angela Merkelová naznačovala v Moskvě oživení hospodářské spolupráce. Počet členských států EU, které tlačí na zrušení sankcí, proto roste, dnes jich je přibližně třetina. Odhad Miloše Zemana je realistický, nespojoval bych ho však s ukončením války.
V evropské politické agendě zapomínáme na dohodu TTIP. Bude nakonec schvalována jen EU jako celkem, nebo národními parlamenty? Pro kterou z těchto možností jste vy? Co se ještě během procesu schválení dohody ještě stane?
Formálně nic nebrání tomu, aby se o dohodě hlasovalo jen na úrovni Evropského parlamentu, proto je třeba ji zastavit už tam a shodit ji ze stolu podobně jako smlouvu ACTA. Přirozeně, že vzhledem na závažnost a dopady TTIP bych si přál, aby ji schvalovaly i národní parlamenty, ale netřeba se na to spoléhat, největší úsilí je třeba vyvinout směrem k Evropskému parlamentu.
Vladimir Putin se ve svém projevu na Rudém náměstí vyslovil pro systém rovnoprávné bezpečnosti všech zemí, čelící současným hrozbám, vybudovaný na regionálním a globálním základě mimo vojenské bloky. Jak tomu máme rozumět? A dá se očekávat, že na to v budoucnu západní svět uslyší? Ostatně co se týče Ukrajiny, Putin prý hodlá vyžadovat dodržení minských dohod do posledního písmene, takže by se situace mohla uklidňovat…
Tak, že bezpečnost v dnešním světě je nedělitelná a budovat ji na principu exkluzivního vojenského bloku, je fatální omyl. Vojenské aliance zapříčinily první světovou válku a ochromily Evropu po druhé světové válce, je to historicky primitivní forma bezpečnosti, kterou můžeme pozorovat už v časech starověkého Řecka. Proto bychom měli zdokonalovat moderní formy kolektivní bezpečnosti, které v současnosti představuje záměrně oslabené OSN a OBSE. Putinovy požadavky, aby Rusko nebylo vynechávané z bezpečnostního systému, jsou absolutně legitimní. Je třeba však dávat pozor, aby se za těmito požadavky neskrýval jen záměr přerozdělení sfér vlivu a oživení konceptu „koncertu velmocí“ známého z 19. století a na globální úrovni.
Pokud to Rusko myslí vážně, potom je třeba hledat úplně novou bezpečnostní architekturu, která bude odpovídat potřebám a zkušenostem současnosti a která bude zavazovat všechny národy ke společné práci ve prospěch posilňování globálního míru, spolupráce a spravedlnosti. Právě o to usilujeme v mezinárodní iniciativě Sjednocení za mír. Válka se nedá odvrátit smluvními dohodami mezi suverénními státy, suverenita v bezpečnostních otázkách ponechávala rivalizujícím mocnostem vždy zvůli, v důsledku které se mezinárodní právo uplatňuje jen vůči malým a slabým státům. Mír si vyžaduje organizaci a mírové mezinárodní vztahy, vyšší regulaci.
Pokud jde o návštěvu Miloše Zemana a Roberta Fica v Moskvě a jejich výsledky, především jednání s prezidentem Putinem, jak to hodnotíte?
Jako úplně standardní projev úcty vůči národu, který obětoval desetinu své populace, aby nás zbavil zkázy fašismu a abychom si tu vůbec mohli takto povídat. Pro Rusko, ve kterém není rodiny, jež by neměla padlého v druhé světové válce, je to nejposvátnější svátek a kulturní člověk by to měl pochopit. Nikdo z těch moralizátorů a apologetů izolace Ruska nežádal, abychom se v roce 2004, uprostřed zuřící války v Iráku, nezúčastnili 60. výročí vylodění spojenců v Normandii, neboť tam byl George Bush, který, kdybychom žili ve spravedlivém světě, by byl souzený jako válečný zločinec. Každý chápal, že toto není o současné politice.
Stejně bychom měli přistupovat k oslavám Dne vítězství nad fašismem. Navíc, je něco úplně jiného, když Putinovo pozvání odmítne Velká Británie, kterou nikdo nemusel osvobozovat, neutrální Švédsko nebo Francie, které osvobozovali západní spojenci. Od nás by to byla hrubá nezdvořilost a neúcta nejen vůči padlým, nejen vůči žijícím veteránům, ale vůči celému ruském lidu, který vnímá tyto věci velmi citlivě. Jsem rád, že tam naši státní představitelé byli, a myslím, že většina obyvatel též. Nic víc to neznamená.
Jednání s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem v Soči absolvoval jeho americký protějšek John Kerry. Analytici hovoří o zásadní schůzce, kde se navíc stala dosud naprosto nevídaná věc. Kerry kritizoval ukrajinského prezidenta Porošenka, za což už sklidil kritiku v americkém tisku. Jak máme tuto schůzku podle vás vnímat? Může znamenat nějaký příslib důležitých změn?
Bylo by naivní si myslet, že obě strany se dohodly na ukončení války. Nic takového, bohužel, není na programu dne, geopolitický boj o Ukrajinu bude trvat i nadále. Nakonec, ukrajinský parlament v prvém čtení schválil návrh zákona, který legalizuje působení zahraničních žoldnéřů v ukrajinské armádě. Pro režim v Kyjevě je to nevyhnutelnost, neboť Ukrajinci proti svým bratrům bojovat nechtějí a vyhýbají se odvodům, jak jen mohou. Něco se však přeci jen změnilo. Kerryho varování adresované Porošenkovi znamená, že Kyjev nemá povolení pro další útok. Mnozí budou jistě namítat, že jsou to přeci suverénní státy, ale to je prostoduchá iluze, americká moc vůči evropským státům je stále imperiální a v impériu platí princip subordinace. Američané si uvědomili, že spolupráci s Ruskem potřebují. Aspoň dočasně. Ať už při řešení krvavého konfliktu v Sýrii či při řešení problémů ve střední Asii nebo na jihu Evropy, kde se nám začal před očima opět rozkládat Balkán.
V Makedonii bez zájmu našich médií fakticky proběhl státní převrat, bosenští Srbové vyhrožují vystoupením z federace, Albánie destabilizuje okolní státy a Srbsko se čím dál víc sbližuje s Ruskem. V Jemenu se zase zhroutilo křehké příměří. Pokud k tomu přičteme sobotní demonstraci v Kišiněvu, na které tisícovky obyvatel Moldávie žádaly připojení k Rumunsku, neboť nevěří vlastnímu rozkládajícímu se státu, vidíme, že množství problémů tak enormně narůstá, že USA už dávno nezvládají úlohu světového policisty. Spojené státy si jednoduše musely vyprosit „time out“. Znamená to, že konflikt na Ukrajině sice pokračuje, ale jeho vyřešení není momentálně pro USA prioritou. První ovoce této dohody je třeba vidět i v sobotním útoku amerických speciálních jednotek na pozice Islámského státu ve východní Sýrii, vůči kterému Moskva neprotestovala a výjimečně mlčela. Konkrétní obsah jednání v Soči sice neznáme, ale ze změny rétoriky je jasné, že bylo důležitější, než většina lidí tuší. Důsledky pocítíme v nejbližších týdnech.
Kdo je Doc. Mgr. Eduard Chmelár, PhD. (* 1971)
Slovenský historik, politický a mediální analytik, vysokoškolský učitel, publicista a občanský aktivista. Rektor Akademie médií, vysoké školy mediální a marketingové komunikace v Bratislavě.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
