Nuž tedy: ne my, ale pouze stát a vláda „prožírá, proflakuje a plýtvá” našimi penězi, ve své neukojené touze po volebních hlasech a časté rekorytarizaci. Nepamatuji také žádné „zlaté časy“ v Evropě, ale pouze život „na sekyru“, zadlužování státu i obyvatelstva, byrokratismus, rozkrádání a korupci – nyní se šíříci po evropských zemích jako lesní požár.

Žádná účetnická „škrtforma“ nesmí předcházet promyšlené reformě: musí tomu být právě naopak. Ideologicko-stranické zájmy centra je třeba podřídit dlouhodobým a nestranicky definovaným zájmům regionů a lokalit.

Jinak se i v ČR stane to, co se právě odehrálo v USA: Kongres si odsouhlasil přestávku a vrátí se až po prezidentských volbách v listopadu. Je konec stranické formy demokracie: ideologové se nedokáží domluvit právě tehdy, kdy je občané a voliči potřebují nejvíce.

Říká se v Česku, že suverenita země může být ohrožena vysokým zadlužením. Naše suverenita země byla nezvratně omezena již v r. 1992, kdy jsme s neskrývaným nadšením odsouhlasili rozprodej národního kapitálu do zahraničních rukou, rozptýlení vlastnictví pomocí kupónové privatizace a téměř úplné „zaháknutí“ české ekonomiky na ekonomiku německou. Nyní německá ekonomika padá spolu s ekonomikami Číny a EU, a my v tom „lítáme“. Od 90. let nejsme autonomní, naše ekonomika je plně odvozená, závislá a zcela uzavřená vnitřnímu podnikání a národním podnikatelům. Žádná země nemůže být suverenní, jestliže nevlastní, neovládá a nerozhoduje o vlastních výrobních prostředcích.