Podle Malého se Hrdina svou reakcí fakticky ztotožňuje s lumpenproletariátem a s vulgaritami páchnoucími tou nejsmradlavější žumpou i výhrůžkami smrtí, které se objevily po zveřejnění rozhovoru s Malým.

Malý podotýká, že nemá žádný respekt k osvícenskému a komunistickému pojetí dějin, neboť se dle něho jedná o polopravdy a lži. Hrdinovi vyčítá, že svá tvrzení nepodložil dokumenty či literaturou, sám se snaží své teze doložit.

• Rozhovory s Radomírem Malým čtěte zde a zde .
• Reakci Jana Hrdiny čtěte zde.

Žena v době katedrál měla větší práva než žena v době antiky

Hrdina podle Malého pravděpodobně vůbec nezná knihu Régine Pernoudové Žena v době katedrál (Praha, Vyšehrad 2002). Jinak by prý totiž nemohl tvrdit nesmysl, že „bylo to právě křesťanství, reprezentované především katolickou církví, která ženám vymezila maximálně podřadné postavení ve společnosti“.

Malý připomíná, že v antické společnosti měl otec (pater familias) absolutní právo nad životem a smrtí dětí, které se narodily. Protože otcové měli zájem především na mužských potomcích, narozená děvčátka, když jich bylo více než jedno, převážně zabíjeli. Křesťanství toto striktně zakazovalo, což nalezlo své vyjádření v legislativě na konci 4. století, kdy občanský zákoník odňal otci jeho právo zabít dítě. „Pernoudová to uvádí na straně 21 své knihy s odkazem na prameny, ať si to tam pan magistr ráčí najít,“ popíchl Hrdinu Malý.

Dále uvádí, že tzv. Lex Voconia z roku 169 před Kr. zakazoval ženě dědit velké statky. Teprve ve 3. století, tedy v době, kdy sice křesťanství bylo ještě krvavě pronásledováno, ale zároveň už mohutně rozšířeno a mělo jistý vliv na společnost, došlo k částečnému zlepšení postavení žen v tomto směru, avšak teprve občanský zákoník vydaný za křesťanské éry koncem 4. století umožnil ženě dědit rovnoprávně s muži a současně poskytl právní ochranu vdovám.