Lidská paměť má vlastnost špatné vzpomínky potlačovat a hezké si ponechávat. Ale některé vzpomínky v ní setrvají, i když se usilovně snažíte je zapomenout.

Byl srpen roku 1968, před pár dny jsem zrovna oslavil své dvanácté narozeniny a byl jsem se svou matkou na rekreaci ROH v Krkonoších. Všechno bylo fajn. Jídlo dobré, příroda hezká, počasí nám přálo. I ve společnosti, myslím tím v tehdejší ČSSR, se zdálo svítat na lepší časy. Byl jsem sice ještě dítě, ale už jsem tu změnu vnímal. Dokonce má matka, zapřisáhlá odpůrkyně komunistů, tehdy vstoupila do KSČ. Věřila, že doba Gottwalda a Novotného je konečně pryč a bude líp.

Tak jdeme jako obvykle ráno na snídani, ale něco je špatně. Někteří rekreanti pobíhají po chodbách, jiní posedávají kolem rádia v jídelně. Všichni se tváří ustaraně, někteří pláčou. „Co se to děje?" pomyslím si. „Zemětřesení, hurikán, povodně?"

„Okupují nás Rusáci!" říká paní, co jde zrovna kolem. „Cože? Rusáci? Proč? Jak je to možné?" ptá se moje máma a táhne mě k rádiu. Posadíme se a posloucháme - je 21. srpen 1968. Z rádia se na nás valí informace o tom, jak vojska Varšavské smlouvy vtrhla v noci do republiky, jak obsazují mosty, křižovatky, naše vojenské posádky. Připadá mi, že sleduji nějaký válečný film, Němou barikádu, nebo tak něco. „Mami, to je nějaká rozhlasová hra?" ptám se. Otočí ke mě tvář a já vidím slzy. Ne, není to hra! Je to krutá skutečnost.