Už úvod jasně ukázal, že nepůjde o akademickou výměnu názorů, nýbrž o politicky nabitou akci, která chce zpochybnit základní kameny zelené politiky Evropské unie, zpochybnit oficiální vysvětlení klimatických změn a zároveň ukázat konkrétní škody, které podle vystupujících přináší Green Deal české krajině, českým domácnostem i českému průmyslu.

Tři bloky, jeden cíl: rozebrat Green Deal ze všech stran

Vondráček celý seminář rozvrhl do tří bloků. První se měl ptát, zda je vůbec správné spojovat sucho a změny klimatu právě s CO2. Druhý blok měl vrátit debatu „do reality“ a přinést zkušenosti lidí, kteří žijí v okolí národních parků a podle organizátorů nesou důsledky ideologicky vedené ochrany přírody. A třetí část měla bez příkras spočítat, kolik bude pokračování této politiky stát. Bylo pozoruhodné, že už v tomto úvodním rámci Vondráček přesně naznačil osu celého dne: nejprve rozbít vědecký a mediální narativ, potom ukázat konkrétní terénní škody a nakonec připojit ekonomický účet. To je politicky mimořádně účinná konstrukce.

Hned na začátku Vondráček připomněl, že seminář není izolovanou akcí několika „kacířů“, ale součástí širšího odporu vůči dalším bruselským plánům. Přivítal senátora Tomáše Jirzu jako „bojovníka za zdravý rozum“ a současně upozornil na to, že jak Poslanecká sněmovna, tak Senát podle něj vyslaly do Bruselu negativní stanovisko k dalšímu dekarbonizačnímu návrhu, který by měl připravit český rozpočet o část peněz z uhlíkových cel. Vondráček mluvil o „žluté kartě“ pro další bruselský experiment a dával tím jasně najevo, že seminář má být i signálem směrem k domácí i evropské politice: odpor proti Green Dealu se nemá odehrávat jen v hospodách a na sociálních sítích, ale přímo uvnitř parlamentních institucí.

Kalenda: Falešný narativ o CO2

První velké vystoupení patřilo Pavlu Kalendovi. Vondráček ho uvedl jako doktora spojeného s mezinárodním sdružením CLINTEL, které má být protiváhou vůči oficiálním klimatickým strukturám. A Kalenda skutečně nepřišel s mírnou korekcí mainstreamu. Jeho řeč byla vystavěna jako frontální útok na tvrzení, že CO2 je hlavním řídicím faktorem klimatu. Mluvil o geologické historii Země, o dlouhých časových škálách, o změnách koncentrací CO2 za stovky milionů let, o sluneční aktivitě a nakonec i o vlivu Jupitera. Podle něj klima není ovládáno člověkem, ale silami, které jsou nesrovnatelně větší a starší než průmyslová éra.

Nejtvrdší Kalendova teze zazněla ve chvíli, kdy se pustil přímo do jádra současné klimatické politiky. „Ten narativ, který říká IPCC, že nám CO2 řídí teplotu, je falešný narativ. Teplotu neřídí CO2, ale teplota řídí koncentraci CO2,“ prohlásil. A nebyla to jediná rána. V závěru svého vystoupení pak shrnul celé sdělení větou, že „klimatické cykly nejsou důsledky lidské činnosti“. Tady už nešlo o nuance nebo opatrné formulace. Šlo o otevřenou vzpouru proti oficiálnímu výkladu. Kalenda přitom neuhýbal ani do neurčitosti. Tvrdil, že teplotní a srážkové cykly souvisejí s přírodními rytmy, včetně excentricity orbity Jupitera, a že současný člověk na tyto mechanismy nemá rozhodující vliv. V sále tím vytvořil přesně ten typ napětí, který podobné semináře buď pohřbí, nebo z nich udělá událost. Tady nastala ta druhá varianta.

Pokorný: Ničíme krajinu a pak to svádíme na klima

Pokud Kalenda otevřel dveře k radikální revizi klimatického narativu z geologického a kosmického pohledu, docent Jan Pokorný na něj navázal způsobem, který byl pro běžného posluchače možná ještě srozumitelnější. Vondráček ho uváděl jako odborníka spojeného s tématem evapotranspirace a biologických procesů v krajině. Pokorný svou řeč stavěl na tom, že problém neleží primárně v tom, kolik CO2 vypouštíme, ale v tom, co člověk dělá s krajinou, půdou, vodou, městy, poli a lesy. Jinými slovy: skutečný problém neleží v ideologicky nafouknuté molekule, ale v tom, jak jsme změnili prostor, v němž žijeme.

Pokorný otevřeně mluvil o tom, že původní teorie oteplování přes CO2 byla dotažena do absurdity, a opakovaně zdůrazňoval roli sluneční energie, vody a povrchu krajiny. Právě on vnesl do semináře důležitou linku, která je politicky mimořádně silná: že dnešní mocenský systém může řešit špatně definovaný problém a současně přehlížet skutečnou příčinu. Ve své zkratce to později formuloval velmi ostře: „Měníme krajinu na step a poušť, krajina se tak chová, a my to svádíme na vyšší koncentraci oxidu uhličitého a dekarbonizujeme.“ Tohle byl jeden z výroků, který měl sílu zůstat v hlavě i těm, kdo jinak detailům klimatických debat nerozumějí. Pokorný tím vlastně obrátil celou debatu naruby: ne CO2 ničí krajinu, ale zničená krajina se stává důkazem pro další tažení proti CO2.

Šumava a České Švýcarsko: Když ideologie dopadne na lidi v regionech

Po prvním odborném bloku se seminář posunul do roviny, která měla na sál zjevně největší emocionální dopad. Vondráček představil druhou část jako návrat „do reality“ a jasně řekl, že nyní mají zaznít zkušenosti lidí, kteří žijí v blízkosti národních parků a musí se podle něj vyrovnávat s důsledky letité „ideologie boje proti CO2“. V této části už nešlo o grafy ani o dávné klimatické cykly. Šlo o to, co vidí obyvatelé přímo před domem.

Velmi silně vystoupila Jiřina Králíková, starostka Strážného a předsedkyně Svazu šumavských obcí. Vondráček ji výslovně představil jako „paní starostku Jiřinu Králíkovou“, která přináší pohled ze Šumavy a okolí Národního parku Šumava. Sama Králíková se uvedla jako člověk, který se na ochranu přírody nedívá zvenku, ale „velmi zblízka a každý den“. Zdůraznila, že není vědec ani lesník, ale „Šumavák a domorodec“. A právě to jejímu vystoupení dodalo mimořádnou sílu. Nemluvila jazykem konferenčních tezí, ale jazykem člověka, který dlouhodobě sedí u jednání o šumavských dokumentech, zná zákon, zná fungování rady parku a zároveň tam prostě žije.

Králíková ve svém bloku neútočila jen na jednotlivosti. Její řeč směřovala k mnohem širšímu obvinění: že ochrana přírody bez odpovědnosti, bez kontrolovatelnosti a bez skutečné vazby na život obyvatel přestává být ochranou a stává se dogmatem. Proto volala po „jasných pravidlech ochrany přírody, kontrolovatelnosti a odpovědnosti“. Závěr jejího vystoupení pak vyzněl skoro jako prosba i jako obžaloba současně: „Pojďme společně z tohoto zeleného srdce zachránit alespoň to, co ještě zbývá.“ Právě tato pasáž měla na semináři velkou sílu. Šumava v ní nevystupovala jako nedotknutelný symbol, ale jako území, o němž místní mají pocit, že je obětí ideologických experimentů.

Na šumavský obraz pak navázal Milan Dařina z Českého Švýcarska. Vondráček ho uvedl jako člověka, který přijel z Národního parku České Švýcarsko, a Dařina sám zdůraznil, že je předsedou svazku obcí a místostarostou. Jeho vystoupení bylo výrazně méně teoretické a o to údernější. V podstatě říkal: nebudu tady mluvit o vzdálených modelech, mluvím o tom, co se děje „tam u nás“. V českém veřejném prostoru právě takové momenty často zabírají víc než vědecké disputace. Když člověk z regionu začne mluvit o zemi, kde kdysi býval les a dnes je krajina po zásazích a pohromách změněná k nepoznání, nese to jinou váhu.

Kolik to bude stát? Tvrdá řeč o energiích a průmyslu

A pak přišla třetí rovina semináře. Tedy peníze. Přesněji řečeno: účet za Green Deal. A zde se atmosféra změnila z kritické na výstražnou. Milan Smutný ze spolku Realistická energetika a ekologie nevedl řeč v obecné rovině. Mluvil o konkrétních cenách, konkrétních mechanismech a konkrétním riziku, že český průmysl ekonomický tlak neustojí. Kritizoval dotační kolotoč kolem obnovitelných zdrojů, zmiňoval garance, které podle něj vyvolávají další miliardové náklady, a celé to rámoval jako systém, který je schopen spolykat desítky až stovky miliard, aniž by skutečně řešil základní problém. Podle jeho slov jde o „kolotoč dotačních peněz, který nemá konce“.

Smutný pak přišel s receptem, který zněl na poměry současné energetické politiky skoro revolučně. Řekl, že stát musí zajistit nízkou cenu energie, a to mimo jiné tím, že vytvoří státní obchod s energiemi po vzoru Francie, bude nakupovat dopředu za produkční náklady české energetiky a následně prodávat elektřinu za dostupné ceny. Zazněla i čísla, která v politické debatě znějí jako dynamit: „Jsme schopní prodávat elektřinu jako Francouzi do 2 korun za kWh“, zatímco někteří čeští občané podle něj platí ve své sazbě až 14 korun za kWh. A pak přidal větu, která v sále musela znít jako siréna: „Tohle náš průmysl nepřežije.“ Nešlo o žádnou akademickou hypotézu. Smutný výslovně spojoval drahou energii s ohrožením prosperity a se sociálními bouřemi.

Weiss: Green Deal pod palbou i z institucionálního pohledu

Právě ekonomický blok ukázal, proč se podobné semináře dostávají z okraje do hlavního proudu politického zájmu. Spor o klima totiž v tu chvíli přestal být jen sporem o přírodu nebo o výklad vědeckých dat. Změnil se ve spor o to, zda český stát dokáže ochránit vlastní průmysl, vlastní občany a vlastní sociální stabilitu. To je jazyk, kterému rozumí každý volič, i když nikdy neotevřel žádnou zprávu IPCC.

Do této ostré debaty pak vstoupil Martin Weiss, náměstek ministra životního prostředí, kterého Libor Vondráček představil jako posledního řečníka a výslovně poznamenal, že je „nominovaný za náš klub“. Už to naznačovalo, že nejde o člověka, který by do sálu přišel Green Deal obhajovat, ale spíše o řečníka, který má nabídnout další argumentační vrstvu k tomu, „kolik stojí Green Deal“ a jaké důsledky tato politika přináší České republice.

Weiss sice hned na začátku korigoval jednu konkrétní nepřesnost z předchozí debaty, když upozornil, že zmiňovaný projekt „nebyl vůbec zadán Ministerstvem životního prostředí, není ani placen životním prostředím“, ale hlavní tón jeho vystoupení byl jiný. Sám otevřeně řekl, že se soustředil na to, „proč to děláme, z čeho to vychází, jak se na to dívá Evropská unie a jak se to bude dotýkat České republiky“. Nešlo tedy o obranu Green Dealu, ale o pokus popsat jeho logiku, zarámovat ji a současně ukázat, proč se z něj stalo tak zásadní politické i ekonomické téma.

V kontextu celého semináře tak Weiss nepůsobil jako protiváha Vondráčkova pojetí, ale spíš jako další řečník, který z institucionálnější pozice doplňuje kritickou mozaiku celé debaty. Jeho přítomnost dodávala závěrečnému bloku váhu právě tím, že nešlo jen o protestní rétoriku zvenčí, ale i o hlas člověka, který téma sleduje zevnitř státní správy a evropského rámce.

Vondráčkův vrchol večera: Zabije nás Green Deal, nebo zabijeme my jeho?

A pak přišla chvíle, která z celé akce udělala nejen seminář, ale politickou událost. V diskusi vystoupil dotazující, kterého Vondráček oslovil jako pana Razimu. Jeho otázka byla stručná, ale přesná: všechno podle něj nasvědčuje tomu, že Green Deal Evropské unie je nastaven „velmi, velmi špatně“, podvazuje evropský blahobyt a sleduje „pofiderní cíle“, které stejně nebudou splněny. A pak položil otázku, která je dnes ve veřejném prostoru zásadní: dojde ke korekci, nebo to celé zhavaruje?

Právě tady Libor Vondráček vypálil větu, která se stala vrcholem celé konference a která by bez nadsázky mohla být titulkem sama o sobě. „Za mě jsou jenom dvě varianty, buďto nás Green Deal zabije, nebo my zabijeme Green Deal. Můžeme si vybrat,“ prohlásil. Tohle už nebylo jemné balancování mezi kritikou a nabídkou úprav. Tohle bylo jednoznačné vyhlášení politického boje. Vondráček tím navázal na celou konstrukci semináře a současně ji dotáhl do nejostřejší podoby: Green Deal není podle něj projekt k opravě, ale protivník, kterého je třeba porazit. A pokud to Evropa neudělá sama, Svobodní budou podle jeho slov dál říkat totéž, co říkají od roku 2009. Dokonce připojil i starou, ale v jejich kruzích stále živou tezi, že mimo Evropskou unii by České republice bylo lépe.

Z publika pak zazněla ještě jedna věta, která výmluvně dokreslila atmosféru celého odpoledne. Emisní povolenky byly označeny za „podvod tisíciletí“ a zaznělo přesvědčení, že je na nich navázán tak silný byznys, že se jich nikdo dobrovolně nevzdá. Tady už nešlo jen o argumentační spor. Tady se z klimatické a energetické politiky stal obraz mocenského systému, který podle kritiků nefunguje ve veřejném zájmu, ale ve prospěch těch, kdo na něm vydělávají. Pro publikum nakloněné této interpretaci to byl téměř hotový obraz celé epochy.

Ze semináře se stal politický manifest

Celý seminář tak nakonec nevyzněl jako technická polemika několika odborníků, ale jako promyšlený politický útok vedený ve třech liniích. První linie zpochybňovala samotnou vědeckou osu Green Dealu a tvrzení o rozhodující roli CO2. Druhá ukazovala konkrétní škody a frustraci lidí ze Šumavy a Českého Švýcarska. Třetí přinesla ekonomickou obžalobu, v níž se mluvilo o cenách energie, kolapsu průmyslu a sociálních bouřích. A nad tím vším stál Vondráček, který se po celý den nesnažil tvářit jako neutrální moderátor, ale jako organizátor a politický patron celé akce. Právě to dalo semináři jasnou identitu.

Na konci už bylo téměř jedno, že někteří zájemci se do diskuse nedostali a že Vondráček s nadsázkou mluvil o tom, zda je odsud nakonec nevyžene „lokální blackout“. Podstatné bylo něco jiného. Ve Sněmovně se předvedla opozice proti Green Dealu, která nechce vést jen dílčí spor o parametry. Chce vést kulturní, odborný i politický střet o samotný směr země. A Libor Vondráček na tomto semináři ukázal, že se v něm chce profilovat jako jeden z nejhlasitějších organizátorů odporu proti zelené politice, která je podle něj zničující, drahá a odtržená od reality.

Jestli tato linie prorazí i mimo sál sněmovního semináře, ukážou až další měsíce. Ale jedna věc po této akci platí už teď. Ve chvíli, kdy zaznělo „Buď to nás Green Deal zabije, nebo my zabijeme Green Deal“, přestal to být jen seminář o CO2. Stal se z něj politický manifest.

Psali jsme:

Vy že jste ekologové? Aktivistka rozebrala zastánce větrníků

Stálo to jako zbytek elektřiny dohromady. Beran o ohrožení národa

Škodí, ač si toho hned nevšimneme. Profesor rozetnul větrníky

Stanovisko České společnosti pro energetiku k akceleračním zónám v ČR