Daniel Herman, jak uvedl v samotném úvodu pro necelou dvacítku přítomných lidí, pochází z jihočeské Šumavy, „kde na obou stranách hranice jsou chalupy ve stejném stylu a lidé si nemohli podat ruce. Pokud by se o to pokusili, byli by zastřeleni. Odvěké cestičky, které ty krajiny spojovaly, byly přerušené. Tam jsem si začal uvědomovat, jak je důležité vytvářet mosty mezi lidmi a vytvářet synergii. Společnost je hodně rozbitá. Tomuto věřím a hodlám tomu zbytek života, který mi zbývá, věnovat,“ zavzpomínal na mládí. Uvedl také, že část jeho rodiny je židovského původu a byl pokřtěn až ve svých šesti letech.
Jsme všichni jedna rodina
O spolupráci náboženství uvedl: „To jsou věci, které se týkají takové kulturně-ideové identity naší země. Věci, o kterých se už často neví. Jsem přesvědčený, že judaismus a křesťanství jsou dvě etapy téže duchovní cesty. Ta nejbližší k nim je islám. Papež Jan Pavel II., kterého jsem měl tu čest doprovázet při jeho některých cestách a setkat se s ním i s ním hovořit, myslím velmi dobře a výstižně popsal vztah těchto náboženských systémů. Že Židé jsou staršími bratry křesťanů a muslimové jsou bratránci. Myslím, že je to opravdu jedna rodina a vím, že to jsou pro mnohé lidi těžko stravitelné teze. Dostávám to také dnes a denně jako reakce na svá vystoupení. Mám nálepku sluníčkáře, vítače a podobné věci,“ řekll Herman.
A pokračoval: „Hrdě se hlásím k tomu, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Bohužel trend je takový, že často jsou více slyšet a dostávají se do popředí lidé, kteří staví na tom, co rozděluje. To, co spojuje, vnímám v biblické tradici velmi silně. Ta mne oslovovala. Narodil jsem se v době, kdy byl v naší zemi komunistický režim a měl před sebou ještě dlouhá léta. Situace po okupaci 1968 byla hodně beznadějná a já jsem hledal nějakou alternativu, něco pozitivního, co by naplnilo můj život. To jsem našel v duchovním odkazu. Řada mých příbuzných nepřežila holocaust. A tak jsem si uvědomil, že navazovat na řetěz nějaká oka nenávisti je špatně. Snažil jsem se hledat to, co je pozitivní, co kultivuje člověka. Přátelství mezi lidmi, dialog. Nikdy jsem nevnímal, že by mezi judaismem a křesťanstvím byl nějaký rozpor. Tyto abrahámovské systémy by měly stavět mosty mezi sebou, protože to je jediná cesta, která může vést k upevnění lepší atmosféry ve světě, zabránění střetu civilizací,“ uvedl bývalý ministr kultury.
Člověk podle Hermana nemusí být pevně zakotven v nějaké tradici a liturgicky prožívat rok, „ale je-li protknut těmito myšlenkami, je jeho život plnější. Lidé, kteří jsou vedeni nějakým dobrým úmyslem, jsou disponovanější k tomu si rozumět a nevidět v druhém nepřítele. Velmi drsně si to uvědomuji z denních ideových střetů.“
Jedna strana, jeden pohled, jeden úhel...
Pak dále zavzpomínal na období vlády jedné strany: „Režim v tehdejší době uvalil jakési informační embargo na duchovní sféru života, na celou vertikální dimenzi. Škola tehdy nabízela určitý segment vzdělání… Neříkám, že úplně nekvalitní, ale rozhodně ne plnohodnotný a bylo to hodně silně ovlivněné ideologií. Tím, že jsme žili v Českých Budějovicích, měli jsme možnost sledovat signál rakouské televize, kde třeba byla celá řada přenosů, když papež cestoval. Uvědomuji si, jak je to proti trendu současných médií, ale myslím si, že judaismus, křesťanství a islám jsou duchovní proudy, které se mohou doplňovat a nejít proti sobě. To je tragické nedorozumění, které se bohužel často ještě podporuje. Lidé, jako třeba papež Jan Pavel II. toto pochopili a já jsem jej velmi obdivoval, protože on byl první, kdo na začátku osmdesátých let svolával taková velká mezináboženská setkání. To je úžasné a je řada iniciativ tohoto typu, které je třeba v tomto smyslu obdivovat a udržovat. Proto jsem také na ministerstvu kultury uvítal, a považoval jsem si to za čest, přivítat tibetského dalajlámu. I buddhismus je úžasně zajímavý duchovní směr. Lidé, vedení nějakou dobrou myšlenkou, dobré vůle, se vždycky sejdou,“ uvedl optimisticky.
„Režim, který tady byl od roku 1948, byl založen právě na rozdělování lidí, na třídní nenávisti. V podstatě loupež se stala zákonem, eufemisticky se nazvala znárodněním. Bylo tady v devadesátých letech 250.000 rehabilitačních rozsudků, čtvrt miliónu lidí bylo nespravedlivě odsouzeno! Většinou měli rodinu, partnera, partnerku, děti, takže je to plus minus milion lidí, kteří byli přímo postiženi – nesměli studovat, byli vystěhováni, byl jim odebrán veškerý majetek, 248 osob bylo popraveno – mezi nimi Milada Horáková. Zhruba, ono se neví přesně, kolem 8000 lidí bylo utlučeno ve věznicích, zhruba 400 lidí bylo zastřeleno na hranicích. To jsou obrovské počty. Zhruba 300.000 lidí odešlo do exilu,“ vypočítával bývalý ministr kultury. „Toto člověk vnímal a je to špatné. Je třeba věci nazvat pravými jmény. Nikdy jsem se nechtěl zavřít do nějaké destruktivní opozice, ale naopak hledat konstruktivní alternativu. A tu jsem právě v té duchovní, biblické tradici našel. To jsou kořeny naší identity, Přemyslovská dynastie, svatý Václav, to jsou kořeny tohoto státu, položené tak kvalitně, že stát více nebo méně dobře funguje tisíc let.“
Vzpomněl na svůj velký vzor: „Velmi si vážím toho, že jsem našel svého velkého duchovního přítele a průvodce, pana kardinála Miloslava Vlka, jehož roční výročí jeho odchodu si nyní připomínáme. Velmi jsme se spřátelili, to byl můj vlastně první šéf. Byl jsem jeho tajemníkem, pak devět roků jeho tiskovým mluvčím. Poprvé mi tak před pětadvaceti lety řekl – nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys někam kandidoval? Požádal jsem apoštolský stolec o uvolnění, v čemž mi bylo vyhověno,“ uvedl Herman s tím, že poté pracoval na Lince důvěry Policejního prezídia. „V té době byl ministrem vnitra bývalý katolický kněz, dnešní senátor František Bublan, a ten mi nabídl toto angažmá. Sedm roků jsem přednášel jako externí lektor na Policejní akademii v Brně mluvčím Policie ČR. Pak jsem pracoval na ministerstvu kultury v kabinetu bývalého ministra Jehličky a měl jsem na starosti věci, které se týkaly výstupů ministra. Poté, když se chýlila ke konci tato druhá Topolánkova vláda, mne oslovil tehdejší prezidentský kandidát profesor Jan Švejnar, jestli bych nevedl jeho pražskou kancelář. Je to jeden z nejslušnějších lidí, se kterými se měl tu čest pracovat. A dodnes jsme spolu ve velmi přátelských vztazích. Pak jsem tehdy vyhrál pozici ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů,“ pokračoval Herman o svém životě.
Hitler do Vatikánu ani nepáchl
Moderátorka se zajímala, zda dění kolem dopisu několika desítek aktivistů, kteří ho poslali papežovi Františkovi a vyzývali ho, aby neprodlužoval mandát arcibiskupa Duky, nevypovídá i o rozdělení v katolické církvi. Herman uvedl následující: „Podle kodexu kanonického práva každý biskup, dovrší-li 75 let věku, musí apoštolský stolec požádat o uvolnění ze své pozice. Ten posoudí jeho zdravotní stav, důvody. To se týká i pražského arcibiskupa. Katolická církev je společností, která do roku 1870 byla v pozici, respektive její nejvyšší představitel papež byl i v pozici civilního správce. Ve střední Itálii byl takzvaný papežský stát. Při sjednocování Itálie na přelomu 60. a 70. let 19. století, to je ta doba Giuseppa Garribaldiho, tak dochází k tomu, že tento papežský stát zaniká a církev se musí vyrovnat se svojí změněnou situací, kdy její světská moc je zredukována. Koncentruje se dovnitř. Do roku 1929 byli papežové takzvanými vatikánskými vězni. To, co dnes známe, Žehnání Městu a světu, tak to se odehrávalo ne jak je známe dnes, ale dovnitř, do baziliky svatého Petra. To byla schizofrenie: Všichni papežové byli Italové. „Itálie byla okupační mocností. A jak se s tím vyrovnat. Aby navenek nežehnali této okupační mocnosti, tak toto bylo dáno dovnitř do baziliky. Až roku 1929 se církev vzdala nároků na civilní správu a papežský stát a vzniká stát Vatikán, jak jej známe dnes. Církev se začíná vyrovnávat se svojí změněnou situací. Do toho vstupuje druhá světová válka, která velmi drsně zasahuje i církevní dění.“
Ale naštěstí podle Hermana už tehdy existoval stát Vatikán a podařilo se uchránit od válečných dobrodružství fašistické Itálie. „Například, když Adolf Hitler navštívil Řím, tak se nikdy neodvážil překročit hranice Vatikánu. Když se bavil s Mussolinim o tomto tématu, tak mu říkal, že v Německu by bylo něco takového naprosto nemyslitelné. A on na to, že tady jsme v Itálii. Díky tomu se za branami Vatikánu zachránilo několik tisíc hlavně italských židovských rodin, které se tam uchýlily a nikdo si netroufl tuto hranici narušit.“
Po druhém vatikánském koncilu (1962-1965) si církev uvědomuje, že už není exkluzivní společností, ale je součástí občanské společnosti. Začínají do ní vstupovat demokratizační procesy. „Církev není monolit. Je tam celá řada témat, která se týkají společenských vztahů se státem, a tam je názorový rozptyl. To znamená, že určitá skupina lidí vnímá, že politika pana kardinála Duky je řekněme příliš vstřícná vůči některým politickým představitelům a vyjadřuje svůj názor. Jiní jej zase brání. Je to normální pohyb a vůbec bych to nedával do spojitosti s nějakým rozdělením. Toto známe i z jiných zemí. Je to spíše známka životnosti a neviděl bych to jako problém. Ty reakce jsou prostě normální projev určitého zájmu a nepřikládal bych ani tomu, ani tomu větší význam. Důležité je, že to lidem není jedno,“ uvedl Daniel Herman.
Za řešení vepřína v Letech nutno poděkovat Babišovi i Sobotkovi
K vepřínu v místě protektorátního tábora pro Romy v Letech u Písku Herman uvedl: „Myslím si, že role politika není sledovat veřejné mínění, ale vést. Ne se točit jako korouhvička, jak vítr fouká. Já jsem si v té otázce vyrovnání se s minulostí načerpal hodně vědomostí. Nemám problém hovořit s lidmi, kteří mají jiné názory. Dialog je nutný. Tehdejší ministr financí, dnešní premiér Andrej Babiš o těch věcech informován nebyl. Přiznal mi, že o tom vůbec nic neví a tak jsem mu tedy vykládal, jak to bylo. Výsledkem toho bylo, když jsme se dostali do fáze, kdy jsme si museli říci – tak jdeme do toho, nebo ne... Řekl jsem mu, jsme v té fázi, že to bude něco stát. A on souhlasil. Proto taky toto nezpochybňuje, proto on to nezpochybňuje. A to já oceňuji, protože bez ministra financí by to nešlo. Takže se našel konsensus,“ pochválil Herman dnešního premiéra v demisi.
„Trvalo to dvacet let. V roce 1997 se vláda poprvé zabývala touto otázkou. Můj dědeček z maminčiny strany zahynul v koncentračním táboře Mauthausen v Horním Rakousku. Kdybych si představil, že na tom místě bude velkovýkrmna vepřů, tak bych to vnímal velmi těžce. Chodil jsem do školy s řadou romských spolužáků, měli jsme romskou rodinu za sousedy. Já se snažím lidi pochopit, vnímat. A oni mi říkali mnoho svých příběhů, i z toho místa, ukrutných příběhů, tak jsem to vzal za své a dotáhnul to do konce. Těší mě, že vláda jednohlasně o tom rozhodla. Areál tedy přejde pod správu Muzea romské kultury. Ta suma, protože to prošlo velmi složitým oceňováním, tak v té době se ty sumy pohybovaly nejrůznějším způsobem. Pokud se to bude pohybovat kolem nějakých 300, 350 miliónů, tak je to prosaditelné. Nakonec ta čistá suma je 370 milionů bez DPH. S DPH je to 450 milionů, ale to se týká státu a to se mu okamžitě vrací. Takže to není nějaká miliarda, jak se o tom mluvilo. Je to tato suma, která byla jednohlasně vládou odsouhlasena.“
„Na mě je podáno trestní oznámení ze strany některých spolupracovníků pana Okamury. Já jsem v tomto naprosto v klidu, to je prostě neprůstřelné,“ reagoval na snahy některých členů SPD. „To jsou lidé, kteří tvrdí, že i když jsou stále ještě mezi námi lidé, kteří nosí na své paži čísla z Osvětimi, tak tvrdí, že Osvětim neexistovala. Jsou lidé, kteří popírají zločiny nacionálního socialismu, jsou lidé, kteří popírají zločiny komunismu. Jsou takoví lidé, dostávají určité preference, lidé jim věří. To je demokratická soutěž. Máme zde prostor svobody a my o něj tu demokratickou soutěž musíme vést. Ale čestnými a férovými prostředky. Já tomu věřím. Nejsem zastáncem toho, že účel světí prostředky. Z trní se nesbírají fíky!“ zmínil Herman.
Psali jsme:
Etnikum za to nemůže
K česko–německému dialogu pak Herman uvedl: „To velmi souvisí s vyrovnáním se s minulostí. Naší rodině němečtí nacionální socialisté velmi ublížili. To je strašlivá ideologie, která byla poražena, způsobila strašně zla – o tom není sporu. Ale není možné dávat rovnítko mezi politickou a etnickou příslušnost. Řada lidí německé národnosti se aktivně postavila proti nacionálnímu socialismu. Koncentrační tábor Dachau byl založen v roce 1933 právě pro německou opozici a když se nacisté dostali v Německu k moci, tak ti němečtí antifašisté utíkali do poloněmeckých zemí v sousedství. Po anšlusu Rakouska to také nešlo, takže na jedné straně to bylo Švýcarsko, na druhé pak Československo. To se týkalo i Němců z pohraničí. Když jsem studoval materiály sudetoněmecké sociální demokracie, tak je obdivuhodné, prorocké, jak varovaly před nebezpečností nacionálního socialismu. Angažovaní křesťané a sociální demokraté nejvíce. Ti lidé, když po roce 1938 ovládli nacisté pohraničí, tak utekli do Čech a na Moravu a když došlo k okupaci, tak 20.000 těchto aktivních bojovníků bylo okamžitě zatčeno a šlo do koncentračních táborů. Známé jméno z jižních Čech Wenzel Jaksch, poslanec, nebo v Brně Ludvík Čech, to byli lidé, kteří v době nacismu byli pronásledováni pro své politické přesvědčení a po válce pro svůj etnický původ.“
Zajímavé podle Daniela Hermana bylo, jak se jednotlivé státy Evropy vyrovnávaly s nacisty, s německými menšinami, s kolaboranty. „Celkem jednoznačně ze studie vyplývá, že země, které byly po válce součástí svobodné části Evropy, kde byly velké německé menšiny – Belgie, Holandsko, Dánsko, Itálie, Francie, tak tyto otázky řešily optikou politickou. Byli postiženi váleční zločinci, nacisté, ale nikoliv lidé pro svůj původ. Zatímco země, které spadaly pod sovětskou sféru vlivu, to řešily optikou etnickou, bez zkoumání viny nebo neviny, prostě všichni ven. Byl to jistě krok k sovětizaci země. To je něco, co je nespravedlivé. Já jsem toto vnímal a pokládal jsem za důležité právě toto i sdělit. Pan premiér Sobotka nakonec řekl – ano, čas tomu nazrál, a já jsem tam jako zástupce české vlády jel poté, co se krajanské sdružení vzdalo, odstranilo ze svých stanov nárok na jakékoliv zpochybňování majetkoprávních jistot občanů České republiky. Dnes dosluhující bavorský premiér Horst Seehofer, který končí pozici bavorského ministerského předsedy a stává se celoněmeckým ministrem vnitra, tak ten se snažil v tomto duchu pracovat a odpovědí české vlády byla tato reakce, že – snažme se stavět na tom, co spojuje, oddělit věci, které byly zideologizované a nedávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušností. Potomci našich krajanů jsou občany Spolkové republiky Německo, demokratického státu, který se obdivuhodně s touto minulostí vyrovnal. Je to v linii francouzsko–německých vztahů, dánsko–německých vztahů. To, co tady komunisté brzdili, protože se snažili stavět na tom rozdělování, strašili revanšisty za Šumavou, vracením majetku, což jsou nepravdivé věci, to nikdy nikdo nechtěl,“ zdůraznil současný místopředseda KDU-ČSL. „Musíme ty věci dělat, i když jsou nepopulární. To je vyšší princip mravní. A to za každou cenu.“
Psali jsme:
Není Němec jako Němec?
Diskuse začala dotazem staršího muže: „Vy říkáte, že odsun byl na základě etnického principu. Ale já se domnívám, že prioritně tam určitě nebylo, že někdo byl Němec a musel odejít. Vždyť tady jich řada zůstala, myslím 200.000. Sám si pamatuji, že v padesátých letech ještě lidé na ulici mluvili německy…“
Herman reagoval: „Ano, z těch 3,5 miliónu tady zůstalo asi 300.000. Byli to většinou lidé, kteří byli takzvaně nepostradatelní pro průmysl, ale nezkoumala se vina nebo nevina. Vím to naprosto bezpečně, že těch velice drastických věcí se tam dělo velmi mnoho.“ Muž však pokračoval: „Jaký by byl ten následný vývoj České republiky? Tady by bylo kompaktní území, osídlené německým obyvatelstvem, které již před válkou směřovalo do Německa a bylo nespokojeno s demokratickým uspořádáním Československa, po jehož návratu Češi toužili. Tam by určitě nějaký smír nemohl být, Němci by jistě vyžadovali nějakou formu samosprávy, nebo rozšířená práva. Vzpomínám si, když se jednalo o federativním uspořádání Československa, tak se hovořilo o trojdílném uspořádání republiky, že i Moraváci chtěli samosprávu, že by to bylo trojdílné uspořádání státu,“ připomněl situaci člověk z auditoria. A Herman opáčil: „Jsou země, kde to funguje – Belgie, Švýcarsko...“
„Ale tam ti Němci neudělali to, co udělali v Česku,“ zareagoval bleskově tazatel. Herman odpověděl: „Nemůžeme říci – ti Němci! Ti lidé tady byli 800 let. To nebyli lidé, kteří přišli s wehrmachtem. Mezi nimi byla celá řada lidí, kteří bojovali proti nacismu a pak je to smetlo. Je to velice složitá otázka… Jestli se někdo narodí jako Čech, Němec, Rom, Žid, to vůbec nic nevypovídá o kvalitě toho člověka. Ta otázka, kterou vyslovujete, je určitě zajímavá, ale už lze o ní jen spekulovat.“
„Ti sudetští Němci se ve své velké většině stali občany Velkoněmecké říše. Museli nutně být odsunuti, protože kdyby tady zůstali, tak by se to posuzovalo podle zavinění, tak tehdy vlastně velezrada se trestala smrtí. Takže odsun byl vlastně milosrdenstvím...“ uvedl za šumu přítomných muž, který se, jak se zdálo, nechtěl jen tak vzdát. „Oni neměli možnost volby…“ namítl Daniel Herman.
Žena z přítomných impulzivně poznamenala: „Jste trochu na omylu. Po válce, kdo z Němců prokázal, že byl v sociální demokracii nebo že bojoval proti Němcům, tak se mohl proti odsunu odvolat. Za Československé republiky se k Henleinově straně hlásilo asi 80 procent voličů. Takže to nebylo etnické, ale politické.“ Herman reagoval: „Není možné žít zlem. Je třeba potrestat zločiny. Ale ne živit revanš. To je špatně.“
Psali jsme:
Kdo koho zradil?
Ke slovu se poté dostal „kverulant“ Jiří Pešek: „Dokázali jsme se smířit s národem, který pro nás připravil velmi nehostinnou budoucnost. Dvacet dva let se věnuji zápasu o záchranu jednoho z nejcennějších evropských chrámů, svatého Michaela v centru staré Prahy z poloviny 12. století, za jehož devastací stojí miliardy vytunelovaných korun, mezinárodní organizovaný zločin a devastace jednoho z nejcennějších kostelů Evropy pod ochranou UNESCO…“ Moderátorka vstoupila do jeho monologu poznámkou: „Doufám, že to nebude osobní otázka…“ „Bude to velmi osobní otázka!“ reagoval tazatel-kverulant a Daniel Herman vysvětlil: „Pan Pešek není úplně stabilizovaný....“ – „Tohle je metoda bolševiků!“ reagoval dotčený. A Herman přítomným vysvětloval: „Já jej znám přes čtyřicet let... Pan Pešek chodí na různá setkání, kde jsem, a obtěžuje a zatěžuje, tak si sami udělejte názor…“
Pískání a tleskání, aby Pešek skončil obtěžování hosta, nepomohlo. „Kdy naplníš svůj slib, který jsi dal české veřejnosti skrze Český rozhlas, kdy jsi řekl, že není možné, aby cizí mafie devastovaly naše rodinné stříbro a rehabilitace chrámu svatého Michaela je prioritou KDU-ČSL? Pak se Daniel stal ministrem a já mu stále připomínám, kdy splní svůj slib,“ nedal se Pešek.
A Herman nato už docela nasupeně: „To vůbec nesouvisí s tématem. To nikoho nezajímá. Opět jsi narušil další setkání... Jirko, neobtěžuj tady lidi, kteří tě neznají!“ – A reakce přišla okamžitě: „Tvé zaklínání se právem, to jsou skutečně obílené hroby, plemeno zmijí. Mimochodem, dal jsi slib, celoživotní slib, kněžský slib je trvalý slib, Danieli, ten jsi pošlapal!“ zareagoval na závěr oficiální části nikým nezvaný host.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
