„Miloš Jakeš? Šedivý úředník v šedivé době. Jediné, co mě na něm tenkrát v osmdesátých letech zaujalo, byl fakt, že byl absolventem Baťovy školy práce, nastoupil ve Zlíně v roce 1937. Kdyby nebyl vybrán v roce 1987 na pozici generálního tajemníka strany, nikdo by si na něj dnes nevzpomněl. Tím aktem se dostal na ‚výsluní‘ tehdejších dějin a poté, co nebyl schopen pochopit dějinné procesy nastartované Gorbačovem, ho situace semlela a krátce po komunisty iniciovaném převratu v listopadu 89 odstoupil, nedlouho poté byl vyloučen z rodné strany a dalších třicet let žil skromně jako pražský důchodce. Zdraví i intelekt mu bůh zachoval a byl schopen i ve vysokém věku vystupovat před veřejností a komentovat aktuální události, byť ze svého úzce zaměřeného stranického pohledu,“ shrnuje několikanásobný bloger roku Ladislav Větvička a zamýšlí se.

„Co k němu říci? Nemám k němu jako k politikovi nejmenší sympatie. Promrhal dobu, která mu byla určena. Nicméně, budu-li upřímný, tak nekradl. Je to málo nebo moc v dnešní době? A rozhodl se nepoužít silové složky proti lidem. Je to málo, když to porovnáte s jeho kamarádem Ceaucescem? A nezůstaly po něm dluhy. Tak snad mu to tam nahoře někdo přičte k dobru. Ale on v nebe stejně nevěřil, tak mu to asi moc platné nebude. Ale říká se, že o lidech čerstvě opustivších tento svět se nemá mluvit zle, tak jsem se snažil najít to lepší…,“ uzavírá Ladislav Větvička.