„Miloš Jakeš? Šedivý úředník v šedivé době. Jediné, co mě na něm tenkrát v osmdesátých letech zaujalo, byl fakt, že byl absolventem Baťovy školy práce, nastoupil ve Zlíně v roce 1937. Kdyby nebyl vybrán v roce 1987 na pozici generálního tajemníka strany, nikdo by si na něj dnes nevzpomněl. Tím aktem se dostal na ‚výsluní‘ tehdejších dějin a poté, co nebyl schopen pochopit dějinné procesy nastartované Gorbačovem, ho situace semlela a krátce po komunisty iniciovaném převratu v listopadu 89 odstoupil, nedlouho poté byl vyloučen z rodné strany a dalších třicet let žil skromně jako pražský důchodce. Zdraví i intelekt mu bůh zachoval a byl schopen i ve vysokém věku vystupovat před veřejností a komentovat aktuální události, byť ze svého úzce zaměřeného stranického pohledu,“ shrnuje několikanásobný bloger roku Ladislav Větvička a zamýšlí se.
„Co k němu říci? Nemám k němu jako k politikovi nejmenší sympatie. Promrhal dobu, která mu byla určena. Nicméně, budu-li upřímný, tak nekradl. Je to málo nebo moc v dnešní době? A rozhodl se nepoužít silové složky proti lidem. Je to málo, když to porovnáte s jeho kamarádem Ceaucescem? A nezůstaly po něm dluhy. Tak snad mu to tam nahoře někdo přičte k dobru. Ale on v nebe stejně nevěřil, tak mu to asi moc platné nebude. Ale říká se, že o lidech čerstvě opustivších tento svět se nemá mluvit zle, tak jsem se snažil najít to lepší…,“ uzavírá Ladislav Větvička.
Fotogalerie: - Jakešův křest
Spejblovský umíráček čtyřicetileté vlády jedné strany
„V poslední době se setkávám s natolik kladnými náhledy řady jinak zcela soudných lidí na Miloše Jakeše, že bych je před třiceti lety musel považovat za vrchol absurdity,“ zamýšlí se i spisovatel Bruno Solařík a přiznává. „Ještě horší je, že dnes s těmi názory do jisté míry souzním i já sám, což bych tenkrát před třemi dekádami vnímal už vyloženě jako silvestrovskou anekdotu z Ein Kessel Buntes,“ říká a vysvětluje.
„Podstatou těch nečekaně kladných náhledů je zjištění, že v projevech a rozhovorech z posledních pěti let vyslovil komunistický praděd Jakeš celou řadu geopolitických postřehů (jak o konci sovětského bloku, tak o povaze jeho západního přemožitele), které mají kupodivu hlavu a patu. Zvlášť přeludně se to vyjímá ve srovnání s jeho slavným projevem z Červeného Hrádku ze 17. července 1989. Ten se přece stal pro celou jednu generaci Čechoslováků kanonickým symbolem spejblovského umíráčku čtyřicetileté vlády jedné strany. Uznejme, že je to dodnes kabaret: Když chce politik odsoudit umělce, kteří podepsali protistranický pamflet, a jmenuje v té souvislosti zrovna dva zpěváky, o kterých sám vzápětí přizná, že „ti to náhodou nepodepsali“, těžko může očekávat něco jiného než potlesk prostřednictvím smíchu,“ krčí rameny spisovatel a pokračuje.
Psali jsme:
Jakešova slova o USA i o plánovité demontáži sovětského bloku
„Zpět k těm Jakešovým výrokům z posledních pěti let: Bývalý generální tajemník zkrátka v několika rozhovorech vcelku soudně obvinil z plánovité demontáže sovětského bloku tehdejší vedení SSSR v čele s Gorbačovem, upozornil, že USA provozovaly a provozují vůči samostatným státům horší politiku násilí, než jakou uplatňoval SSSR, a především vmetl popřevratovému vedení naší země do tváře, že výstavba bytů, dálnic a dálničních okruhů, modernizace hospodářství a zdravotnictví, zkrátka všechno to, o čem se u nás třicet let hovoří, by za podmínek předchozího režimu bylo – jeho slovy – „dávno hotový“, zatímco místo toho dnes nejenže není hotové nic, ale navíc je republika rozkradená a každoročně odvádí do zahraničí stamiliardy ze zisku odnárodněných firem,“ říká Bruno Solařík a upozorňuje.
„A teď pozor: Nejlegračnější na tom je, že ve skutečnosti vůbec nejde o nějaké Jakešovo náhlé zmoudření z posledních let, jak se to jeví dnešním divákům jeho pozdních sitcomů na youtube. Doslova všechnu zmíněnou kritiku gorbačovské zrady, severoatlantické věrolomnosti i velké popřevratové loupeže lze totiž najít v jeho knize „Dva roky generálním tajemníkem“, kterou napsal v letech 1991–1992 (vyšla roku 1996). – Tady se mimochodem zřetelně ukazuje, že co člověk v jisté době a od jistých lidí nechce slyšet, to prostě neslyší – a že ho to zaujme, až když se rybníček rozbouří. Teď to vezmu z jiné strany. Jakeš podle mě představuje vzor pracovitého byrokrata emancipace: Když vládne, nehledí nalevo napravo, represi považuje za záruku zákonnosti a hájí svou pravdu i tehdy, když s ní stane na pokraji propasti. No a když spadne z jahody, promne si oči a náhle celkem jasně vidí nejen do minulosti, tj. kdo ho z té jahody shodil (‚Strana se porazila sama – a porazila se s pomocí Sovětského svazu‘), ale dokonce i do budoucnosti: Roku 1992, když to znělo naprosto nereálně, napsal, že naši občané se stali oběťmi ‚v historii bezpříkladného podvodu a lži a postupně ze svých iluzí vystřízliví‘. Nakonec, řekl bych, se toho všeobecného vystřízlivění stihl dožít,“ říká na závěr spisovatel.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
