Veškeré bilancování a všechna předsevzetí, kterých se dopouštíme na přelomu roku souvisejí s otázkou, co je v životě důležité. Správná odpověď zní: Všechno. Na všem, co člověk dělá, záleží. Přesněji řečeno, záleží na všem, co člověk právě dělá. Protože přítomná chvíle je to jediné, co doopravdy máme, co nám nikdo nemůže vzít. Přítomná chvíle je pevný bod mezi tím, co ještě není, a tím, co už je pryč.
Má být Filip Turek jmenován ministrem životního prostředí?Anketa
Redukovat život na vzpomínání a plánování je chyba, o které se nemluví, ale odjakživa se o ní ví. Nespokojenost s minulostí, se kterou už nic nesvedeme, a strach z budoucnosti, kterou nemáme ve své moci, jsou těžká břemena. Vláčíme je životem dobrovolně, v naivním přesvědčení, že jinak nelze.
Jenom ten, kdo si je průběžně vědom své přítomnosti, má minulost, která dává smysl a současně má naději ve smysluplnou budoucnost. Být odpovědný a důsledný v tom, co právě prožívám, je klíč ke všemu, co bylo a bude. Dobře to vyjadřuje upozornění mystiků, že „nežije, kdo hodlá žít“, anebo jak se stoici vysmívají strachu ze smrti: „Pokud jsem, není smrti a je-li smrt, pak už nejsem. Čeho se tedy bát?“
Zmatek, do kterého se propadá svět, je zrcadlením zmatku, který ovládl naše nitro. Stěžujeme-li si u osudu, je to pláč na špatném hrobě, neboť jen na nás záleží, zda se zmatku, co nás obklopuje, otevřeme. Zda pronajmeme své nitro nějaké zhůvěřilosti.
Na štědrovečerním bilancování a na novoročním předsevzíváním není nic špatného. Je ale dobré mít na mysli, že chvíle, kdy je třeba konat, je teď. Co může počkat, není důležité. A co jednou nebude chybět, je k ničem už nyní. Pídit se po tom, co nám jednou bude překážet, je stejná marnost, jako lehkomyslně promarnit chvíli, která se nikdy nevrátí.
Přelom roku je příležitostí uvědomit si čas. Zaposlouchat se do odpočítávání, kterým ve skutečnosti nic neskončí a nic nezačne, protože to důležité na čase je, že nás provází, že to my jsme ve skutečnosti časem, to my jsme tím důležitým, co se v čase děje, tím, co nepomíjí, pokud plyne a trvá.
Někdo najde smysl života až ve stáří, poté, co většinu času promarnil, když se za něčím ohlížel a něco vyhlížel. Někdo se s darem poznání zázračně narodí a celý život má času na rozdávání. No a pak jsou tu lidé, co jsou časem vláčeni, věčně před něčím utíkají a za něčím se marně ženou. A údělem těchto nešťastníků je svět drsný, chamtivý, nelítostný, válečný. Svět, co nestojí za život… Předsevzetí? Nikdy není pozdě těmto nešťastníkům nabídnout pomocnou ruku. Udělat si na ně čas.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Souhlasíte s Ivanem Hoffmanem?
