Hostem pořadu Kupředu do minulosti byl geolog, filozof a spisovatel Václav Cílek. První otázkou bylo, zda na nepokojích v USA má vliv koronavirus. „Já především věřím, že ty nepokoje, které jsou takhle intenzivní, že to je přímý pokračování koronavirové krize, a zároveň je dobré si uvědomit, že ve všech morových ranách v minulosti se vždycky hledal někdo, kdo za to může. Pojďme si říct rovnou, jaká je situace, a já budu mluvit tak, jak si to myslím a jak jsem to viděl. Kdysi dávno mi nějaký indián řekl, hele, kdybys byl dvě stě let otrok a pak tě jako odírali ti američtí kapitalisti, tak bys taky byl divný.
Existuje něco jako posttraumatická porucha. To znamená, máš nějaké trauma nebo tak a něco se s tebou děje, to je situace, kdy začneme platit, možná my ne v Čechách, ale určitě v Lombardii a ve Španělsku a v Americe, psychologickou cenu za koronavirus. Já jsem toto trošku studoval po povodních a po hurikánu Katrině. Ukázalo se, že když je nějaká kolektivní krize tohoto typu, což byla ta Katrina nebo to byly ty povodně, tak jak to dopadá? Ženský se hroutí a chlapi jsou chlapi a vydrží. Teď odezní tato vlna a ženský se rychle vzpamatují a chlapi se začínají hroutit. To znamená, že je tu jiná genderová reakce. To, co je podstatné, je to, že ten posttraumatický syndrom se dostavuje někdy po půl roce, někdy po osmi měsících a trvá často rok až tři roky. Projevuje se nervozita, neklid, vyhoření, agresivita, neschopnost se soustředit, nemáš radost ze života, nespíš, vrací se ti utkvělý myšlenky, hádáš se s blízkýma,“ odpověděl Cílek.
„A to si myslíš, že by mělo nastat nyní po koronaviru? Že to vyvolá až takový stres pro nás?“ zeptala se moderátorka. Cílek odpověděl, že Česku se to nejspíše vyhne. Pokud však je prý člověk například nezaměstnaný černoch, co musí každý měsíc vydělat alespoň tisíc dolarů, aby měl alespoň na nájem, tak to může cítit jako velkou újmu. „Já když vidím ty mý americký studenty, kteří tedy letos nepřijeli, jak jsou schopni pít a tančit, třeba i pětkrát za týden a do rána a teďkon by měli být nějaký měsíc nebo dva někde zavření, tak je to prostě špatný. Tím chci říct to, že posttraumatický syndrom trvá někdy rok až tři roky. To není vůbec jednoduchá záležitost,“ pověděl Cílek a doplnil, že se to může týkat i doktorů, kteří mohou za půl roku onemocnět.
A co pomáhá podle spisovatele na posttraumatickou poruchu? Prý fyzická aktivita či běžný rozhovor, nikoliv nějaký psychoanalytický. „Hodně těch psychických traumat nemá řešení, že si sedneš a začneš o tom přemýšlet, ale v pohybu, chodíš někam, děláš něco. Taková ta aktivita, že to můžeš odžít prostřednictvím těla,“ poradil Cílek.
Fotogalerie: - Lidické děti
„Když máš kolektivní trauma, což je třeba to otroctví, tak to může trvat jedno dvě nebo tři století. Je to odvážné, dobře. Jak já čtu situaci? Čtu situaci takovou, že takzvaně protirasistické nepokoje, že jsou úzce spjatý s koronavirem a že představují kolektivní posttraumatický syndrom. To, že je spouštěč správný, že se stalo opravdu něco špatného, o tom není pochyb,“ pokračoval Jílek, načež začal jmenovat údaje ze statistik Gallupova ústavu, který zkoumá úroveň neklidu.
„Jedna až dvě třetiny Američanů trpí hněvem každý den. Více trpí hněvem ženy než muži, protože jsou více sevřený, jsou třeba víc svázaný rodinou nebo tak,“ pověděl a rozvedl to, že více trpí hněvem střední třída, jelikož bohatí se přes to přenesou a chudí jsou zvyklí na špatné podmínky. V Chicagu pak mají od začátku roku prý o třicet procent více střelby, o dvacet pět procent více vražd. V květnu prý měli 85 postřelených a 24 mrtvých. „Je to o sedmdesát procent více než předchozí květen. To se furt bavíme o situaci před Floydem. Pak byl ten památný den, víkend, takže v tom Chicagu bylo postřeleno 47 lidí, z toho deset mrtvých. Při nepokojích ohledně George Floyda bylo zraněno dvacet policistů tak, že mají zlomeniny, to nejsou ty mírumilovné demonstrace,“ pověděl Cílek a vyjmenovával další čísla a zmínil například i to, že se nyní více demolují obchody Asiatů, což je prý pro černošské demonstrace typické.
Jinak co se týče policistů, tak ti mají problémy s kriminalitou stejně tak jako kriminálníci. Jsou to prý velmi podobní lidé a musejí být podobní lidé. „Kdybych byl student fakulty humanitních studií, tak bych nešel asi dělat pochůzkáře do Bronxu nebo něco takového. Je to hrubý pytel, hrubá záplata, když to řeknu podle přísloví, a pochopitelně i ti policisti jsou frustrovaní. Oni nejsou hrdinové, oni jsou především normální běžní lidé, kteří mají hodně problémů, což se pak ukazuje na tom počtu sebevražd, mimochodem,“ poznamenal Cílek a dodal, že policisté během uplynulých dvou měsíců byli pod enormním tlakem. Tím vším pak chtěl říct, že chápe, proč dojde k hodně ošklivému násilí vůči černochům a proč dojde k velmi ošklivému násilí i vůči policistům.
Zajímavé je pak to, proč nemají rasové problémy v Kanadě. „V Kanadě je zima. Je to tak, že v Kanadě musíš otrokům topit v tom 19. století. Když už jim topíš, tak už je máš doma v baráku a už sedí s tebou u jednoho stolu. Zatímco na tom jihu mají svou vlastní subkulturu a žijí v nějaké chajdě kus za bílou haciendou. To znamená, že v té Kanadě se stali otroci v tom 19. století součástí domácnosti a Kanada taky nemá takhle vyhraněný problém.“
Moderátorka se poté zeptala, zda není čas na to udělat tlustou čáru s tím, že ano, v minulosti bylo prapraprapředkům těchto etnik nějakým způsobem ublíženo, ale nyní mají možnosti jako všichni ostatní a že jim nemůžeme tolerovat například vystřílení četnické stanice.
„Toto nemá žádné snadné řešení, to už by s tím někdo dávno přišel, ale furt ten motiv pro mě je určitá bezradnost. Já určitě neznám řešení, já se snažím na to dívat z hlediska diagnózy a je to něco jako u toho individuálního traumatu, to nosíš v sobě, to není jednoduché se toho zbavit, i když chceš. U těch barevných komunit má člověk často pocit, že se toho traumatu zbavit úplně nechtějí z nějakého důvodu. To je to victimologi. Je dobré se cítit obětí jako něčeho a díky tomu něco požadovat. Ale dobře, pojďme toto možná ne smazat, ale udělat za tím polotlustou čáru, protože já si s tím sám nevím rady. Já nevím co s tím. Jenom jsem si téměř jistý, že ta druhá fáze koronavirové epidemie přerůstá v tu epidemii toho hněvu, nevyspání, obav, psychologického hroucení a podobně,“ popsal Cílek.
Fotogalerie: - Jmenování soudců
„Abychom neskončili v úplném rozbřednutí. Ty podstatné věci, které jsem chtěl říct, je to: ano, končí pandemie, ne všude, ta další vlna, budou nejspíše malé vlny nebo ohníčky, které se budou hasit. Nebude to asi jeden velký požár, aspoň tady u nás, není to úplně za námi, lidi, kteří jsou riskantní, tedy jsou starší, mají diabetes, nadváhu, zvýšený krevní tlak, tak ještě když to vydrží, ještě sedí doma, nebo prostě ať to nepřehánějí s tím kontaktem a ti ostatní, kteří prošli tím martyriem toho koronaviru, ať už jako zdravotníci nebo jako policisti, nebo jako ti hodně nemocní, tak se musejí připravit na to, že během několika málo měsíců může dojít a statisticky dochází k těm posttraumatickým poruchám, které postihnou lidi, kteří si teď myslí, že jsou v pořádku, a postihne je to třeba za půl roku a bude se jich to držet třeba dva roky.
Mně se jedná o takovou tu prevenci, ujasnit si to, nenechat nemoc rozeběhnout nebo zřídit nějaký speciální linky pomoci pro tyto lidi a nedivit se tomu, jako následkem této morové rány je jako u těch morových ran, které byly předtím, dojde k hledání viníků, což budou často ti nevinní lidé, typicky to byly židovské pogromy, v evropských dějinách, že pravděpodobně dojde k politickým bouřím, to, co ale je podstatné, je, abych neprotestoval proti něčemu, ale abych zároveň něco navrhoval. Abych se nezbavoval své emoce. Většina lidí se zbavuje své emoce nashromážděné, zatímco my potřebujeme řešení, a jak jsem byl teďkon na té chalupě, tak já si četl toho Otakara Březinu a ten tam píše, nechci být hlasem rozkladným, chci být hlasem, který spíš dává věci dohromady, který spíš něco vytváří,“ zakončil Cílek rozhovor.
Psali jsme:
autor: tle
