Sestřelené ruské letadlo, ať už v Turecku nebo v Sýrii, opět rozčeřilo vody na Blízkém východě. Někteří dokonce tvrdí, že zcela náhodou se to stalo v době, kdy se rýsovala mezinárodní koalice Francie, některých dalších západních zemí a Ruska, a rozhodně to nepovažují za náhodu. Jak se celá situace jeví vám a jaké další konsekvence očekáváte? Nemyslíme tím jalové úvahy o třetí světové válce, ale spíše délku doby, o kterou tento incident prodlouží řešení situace v Sýrii.

Pokud je pravdivá informace západních leteckých odborníků, že ruské letadlo se pohybovalo nad tureckým územím po dobu 17 sekund (předpokládám nejpravděpodobnější podzvukovou rychlost kolem 800 km/h), proletělo trať přibližně 4 km. To je málo i z hlediska údajných deseti rádiových varování. Za 17 sekund by nebylo možné je ani řádně zopakovat a kontrolovat účinek. Rádiová varování byla navíc směrovaná na frekvenci základny v Latakii, odkud ruské letectvo operuje, takže v případě jejího zachycení by muselo dojít k následnému předání dispečerem pilotovi letounu. Samozřejmě až na základě rozhodnutí velitele. To se nedalo za 17 sekund stihnout. Západní zdroje uvádějí, že frekvence pro spojení si k vyloučení možnosti střetu předalo americké a ruské, pravděpodobně i francouzské letectvo, turecké uváděno není. Turecko operuje tím, že ruský letoun (základnu) varovalo již ve vzdálenosti cca 35 km od hranic, což odpovídá zhruba třem minutám letu k hranici. Určitou otázkou je, zda má Turecko co nařizovat ruskému letounu nad syrským územím, zvláště když vzájemná spolupráce neexistuje? Ruské velení mohlo turecké volání či výzvy zpočátku vyhodnotit jako teroristický nebo turecký pokus o rádiové klamání s cílem zastavení útoku na teroristy. Každopádně vznikla velká časová prodleva z hlediska včasného varování pilota. Ruská strana tvrdí, že letoun do tureckého území nevnikl, a přeživší operátor ze dvoučlenné posádky to potvrzuje a uvádí, že žádné varování se nekonalo. Kromě rádiového existuje ještě varování obvykle stíhacím letounem, který proniknuvší letoun předletí a mává křídly, čímž upozorňuje, že letoun porušil cizí území a má je opustit nebo následovat domácí vojenský letoun a přistát na jeho letišti. Poslední možností je varovná střelba. Tuto variantu turecké letouny evidentně nevyužily, neměly na ni čas.

Pokud by byl pravdivý obrázek s konturou hranic Turecka a trasami letu zúčastněných letadel, předváděný Tureckem a vysílaný ČT, musel by se ruský letoun pohybovat nad tureckým územím asi minutu na dráze kolem 12 km. Vyplývá to ze srovnání s vojenskou mapou Turecka a Sýrie. Obrázek je tedy v rozporu s jinými informacemi. Přesto z něj vyplývá jeden logický fakt. Turecké stíhačky zcela jistě překročily při útoku na ruský letoun syrské hranice. Totéž a ještě více platí v případě 4 km a 17 sekund. Pohyb tureckých vojenských letadel nad územím cizího státu, kde nemají co dělat, nikomu z reprezentantů NATO nevadí a ani jej nekomentoval. Jenže situace mohla být i taková, že ruské letadlo pohybující se buď nad tureckým, nebo syrským územím sestřelilo turecké letadlo pohybující se nad syrským územím. Nelze se divit, protože turecké letectvo se nad pohraničními oblastmi Sýrie stejně jako Iráku, ale rovněž Řecka (stát NATO), především jeho ostrovů, pohybuje běžně. A nikdo v NATO nepovykuje nad tureckou arogancí a nevolá po sestřelení tureckých letounů kvůli obraně území z důvodu územní integrity příslušných států. Vidíme tedy opět účelově jednostranný přístup reprezentace NATO, které chválí Turecko za ochranu vlastního území, ale zcela přehlíží, že totéž Turecko opakovaně narušuje cizí území a mezinárodní právo. Že i turecká armáda opakovaně operovala na syrském území, rovněž není žádná novinka.

Pokud ruské letadlo opravdu na krátkou dobu vniklo do tureckého vzdušného prostoru, šlo s velkou pravděpodobností o náhodu. Rozhodně nešlo o útok či ohrožení turecké bezpečnosti. Na to jedno letadlo, které již odhodilo podvěšenou munici, opravdu nestačí. Ostatně i vyjádření evropských i našich politiků včetně známých opor islamizace Evropy jsou velmi rozpačitá, protože Turecko svoji aroganci a podporu islámskému terorismu v tomto případě přehnalo. V praxi vytvořilo situaci, že v případě adekvátní ruské odvety by se muselo NATO rozhodnout, zda půjde do jaderné války kvůli státu podporujícímu islámský terorismus, proti němuž EU i NATO údajně bojují. Jde o druhý zaznamenaný případ překročení turecké hranice ruským letounem a ruské velení zcela určitě nařídilo svým pilotům, aby tureckou hranici nepřelétali. Ruský letoun byl tureckými stíhačkami s velkou pravděpodobností zákeřně napaden, aniž posádka cokoli tušila. Jinak by muselo jít o sebevrahy. Postarší stíhací bombardér by na turecké stíhačky v boji nestačil. Avšak v případě útoků amerického letectva proti ISIL jsou teroristé varováni 45 minut před zahájením útoku, údajně z humanitárních důvodů. Smysl a účinek takových útoků je, slušně řečeno, diskutabilní, ne-li komediální. Ruské letadlo bylo „varováno“ tak, aby nemělo čas ani reagovat. Stalo se tak v rámci ruského boje proti islámským teroristům v Sýrii, který slovně podporuje vedení EU i USA, prakticky především Francie. Vražda ruského pilota islámskými teroristy podporovanými z Turecka za výkřiků Alláhu Akbar je válečný zločin, za nějž Turecko nese plnou zodpovědnost.

Zde je třeba zdůraznit, že islámský vahábistický a saláfistický terorismus, který je politickou doktrínou Saúdské Arábie, spojence USA, nereprezentuje v tamním regionu pouze samozvaný teroristický islámský stát, ale rovněž řada dalších teroristických organizací od Al Kajdy, přes an-Nusrá až po Palestinský džihád vraždící izraelské civilisty noži a auty. Další podobné islámské organizace brutálně řádí především jižněji v Africe, aktuálně v Mali, ale rovněž v Libyi, Egyptě i jinde.

Představa, že islámský terorismus a nebezpečí pro evropskou civilizaci reprezentuje pouze Islámský stát v Levantě (ISIL) a má se bojovat pouze proti němu, je tedy naprostý účelový nesmysl. Přesto se nám to snaží mnozí evropští a domácí politici, odborníci a aktivisté tvrdit, a to ve vztahu k masové vlně ilegálních imigrantů označovaných účelově nepravdivě za uprchlíky. Podle nich bychom měli bojovat pouze a výhradně proti ISIL. Jiné teroristy, prosazující veřejně či tajně džihád a právo šaría opírající se o agresivní formy saláfistického a vahábistického islámu ať již sunnitského (Saúdská Arábie, Turecko, Irák) nebo šíitského (Írán), velkoryse přehlížet, ne-li podporovat. Saláfismus a vahábismus, což je učení nepřátelské ke všem ostatním vírám a de facto i rasám, vyzývající k různým formám teroru v souladu s Koránem a jeho povinností džihádu a šaríe, vyznává pravděpodobně více než 100 milionů muslimů, především Arabů v severní Africe, na Blízkém a Středním východě a v Evropě. Proto nejde o jakousi nepočetnou partu extremistů mimo Evropu v záplavě mírumilovných ilegálních imigrantů. Kdyby každý, kdo chce pohodlně žít na cizí účet a šířit prorokovo (Mohamed) učení formou džihádu, měl být označován za uprchlíka, mohl se kdokoli nastěhovat například do domu pana Babiše, případně jiného českého politika či bohatého šéfa neziskovky a vyhnat jeho rodinu. A přitom vykřikovat, že je přátelský muslimský uprchlík a má právo na lepší život a zároveň podporu a ochranu před xenofoby a rasisty ze strany neziskových organizací a některých českých ministrů veřejně podporujících islamizaci.

Turecko má z hlediska vztahu k Evropě zvláštní pozici jako pokračovatel islámské osmanské říše. Z hlediska historického vývoje, etnika a náboženství to není evropská země. Především to byl dlouhodobý nepřítel okolních zemí, provádějící brutální islamizaci a zotročování Afričanů, křesťanských Arabů, Peršanů, Židů a Evropanů. Naštěstí a s velkými oběťmi se po staletích osvobozeneckých válek podařilo Turky vyhnat a zbavit se jejich okupace, především s pomocí ruské armády z většiny území Balkánu v 19. a na počátku 20. století. V uvedeném období bylo v rámci tří genocid vyvražděno podle vojenských odborníků kolem 1 400 000 Arménů, dále neupřesněný počet Srbů, Chorvatů, Černohorců, Bulharů, Řeků, Židů a Kurdů. Turecko dále zabránilo po první světové válce vzniku samostatných států Arménie a Kurdistánu, které garantovaly mezinárodní dohody, a vyhnalo ze svého území téměř všechny křesťany a neturecké muslimy. Především po druhé světové válce probíhala genocida Kurdů v Turecku a Iráku tureckou armádou pod záminkou boje proti terorismu. Kurdové žijící v Turecku se nesměli nazývat Kurdové, ale Horští Turci. Turecko se prakticky s tichou podporou USA a EU stalo jednonárodnostním turkmenským státem zcela popírajícím v Evropě prosazovanou ideologii multikulturalismu. V posledních dekádách se stále více islamizuje a odklání od sekulárního odkazu Mustafy Kemala, který se snažil ze zaostalé země hrubých a agresivních kočovníků udělat civilizovaný stát podle evropského vzoru. V roce 1996 byl Enveru Pašovi, hlavnímu pachateli odpovědnému za největší genocidu Arménů (kolem 800 000 mrtvých), v roce 1915 postaven pomník. Uvedenému vývoji napomáhá postupné odstranění vedoucí role armády jako garanta sekulárního vývoje země. Turecko tedy nesměřuje do Evropy, ale spíše k Saúdské Arábii.

Turecko je rovněž zvláštním členem NATO. Především z hlediska polohy logicky nemá co dělat v rámci aliance, jež měla chránit západní Evropu před Sovětským svazem. Ani dnes nelze předpokládat ruský útok na Evropu přes Turecko. V řadě případů se Turecko odmítlo podílet na akcích států NATO, například v době války proti Iráku. Dále lze připomenout, že vojensky napadlo Řecko v době kyperské krize. Z toho vyplývá, že Turecko nebylo a není pro evropské státy NATO přínosem, naopak spíše vytváří bezpečnostní rizika, především současnou podporou islámského terorismu. V podstatě je pouze účelovým spojencem USA pro válku s Ruskem, potažmo Evropou (stejně jako stát islámských teroristů a narkomafiánů v Kosovu), což je aktuálně opět bezpečnostní riziko pro Evropu.

Ani vedení EU a USA se už nesnaží popírat, že Turecko podporuje ISIL a jiné teroristické organizace zbraněmi a financemi ve válce proti Sýrii a Iráku. Šéf turecké rozvědky nedávno navrhl, aby Turecko ISIL oficiálně uznalo jako stát. Expanzivní politice Turecka napomáhají jako pátá kolona menšiny Turkmenů v Iráku a Sýrii. Turkmeni spolupracovali s tureckou armádou rovněž při jejích opakovaných útocích proti Kurdům na území Iráku. Cílem je získání zdrojů ropy v iráckém Erbílu a Mosulu a rovněž dobytí Sýrie s jejími ropnými zdroji.

Turecko a Saúdská Arábie rovněž stály za vyvoláním občanské války v Sýrii. Jejím výsledkem jsou miliony uprchlíků, které Saúdská Arábie odmítá a Turecko využívá spolu s dalšími muslimskými ilegálními migranty k šíření islámu do Evropy, a ještě za to požaduje miliardovou podporu z EU. Turecké tajné služby pracují ve všech evropských zemích. Jako agenty využívají často Kurdy, které se jim podařilo přinutit ke spolupráci. Jejich úkolem jsou nejen klasická špionáž a boj proti Kurdům a Arménům žijícím v Evropě, ale především podpora přistěhovalých muslimů a propagace islámu. Turecko a Saúdská Arábie dodávají teroristům zbraně, především protitankové řízené střely TOW amerického původu, čímž dlouhodobě porušují mezinárodní dohody o obchodu s vojenským materiálem. Nikomu to nevadí. Americká politická reprezentace, která jinak dodržování uvedených dohod přísně kontroluje, v tomto případě zarytě mlčí. Turkmenští a další islámští teroristé bojující za turecké zájmy jsou účelově označováni jako takzvaná umírněná opozice.

Přes Turecko plynou konvoje cisteren s kradenou iráckou a syrskou ropou a dalším materiálem v ceně milionů dolarů denně. Ruský útok na tyto cisterny znamená podle západních odborníků ztrátu kolem 1,5 milionu dolarů denně pro ISIL a samozřejmě i pro Turecko, které vlastní zdroje ropy téměř postrádá. Sestřelení ruského letounu tureckými stíhačkami americké výroby lze považovat za odvetu za tyto útoky a akt přímé vojenské podpory ISIL a jiných islámských teroristických organizací. Sestřelení ruského letounu nasazeného v boji proti islámskému terorismu lze hodnotit jako arogantní, pravděpodobně předem připravenou vojenskou provokaci Turecka, které se spoléhá na ochranu ze strany USA a NATO bez ohledu na to, co udělá, a že může vyvolat konflikt Ruska a NATO, jenž by dopadl především na Evropu. Opačný výklad na téma ruské provokace je nesmyslný, možno říci diletantský a z hlediska poměru sil logicky vyloučený. Turecko má ve výzbroji 54 letounů F-16, 32 F-18 a probíhá akvizice 22 JAS-39 Gripen, které kupodivu nepoužívá v boji proti teroristům ohrožujícím jeho spojence. Proti ruským silám v Sýrii, jež jsou tvořeny většinou 20 staršími stíhacími bombardéry Su-24 a 12 bitevními letouny Su-25, dále šesti moderními stíhacími bombardéry Su-34 a pouze čtyřmi stíhačkami Su-30, má Turecko nesrovnatelnou převahu. Při pohledu na výše uvedená fakta se nelze vyhnout názoru, že islamizující se extrémně nacionalistické Turecko představuje z dlouhodobého hlediska pro Evropu a evropské obyvatelstvo větší ohrožení než ISIL, který se může pod vojenským tlakem Ruska, Francie, vojáků prezidenta Asada a Kurdů rozplynout (a následně zformovat s podporou Saúdské Arábie v jiné zemi).