Když se v roce 2010 stal pražským arcibiskupem, intronizační mše byla v sobotu 10. dubna zastíněna tragédií polského prezidentského letadla u Smolenska, při které zahynula elita polského národa a účastníci mše se o tom dozvěděli zrovna při příchodu do katedrály.
Ve vší tragice v tom byl i kus symboliky – Dominik Duka byl skutečně vášnivý „Středoevropan“. Vnímal, co nás odlišuje od Poláků, Slováků nebo Rakušanů, ale ještě více to, co nás spojuje. Povídali jsme si o tom před třemi lety na svatovojtěšské konferenci, kde krásně mluvil o tom, že hranice střední Evropy nejsou zeměpisné, ale duchovní.
Přesto mu mnozí podsouvali různé hříchy na bázi nacionalismu nebo provincialismu. „Národ tu není ve smyslu etnicky rasovém. Národ je určitá přirozená symbióza. Už jen to slovo ‚národ‘ ukazuje, že v něm hraje svou roli rodina. A i v rodině mohou být někteří členové cizinci, ale sdílíme spolu určitou atmosféru, ve které jsme si blízcí. A toto nelze nahradit. Musíme uznat, že i rodná řeč v tomto hraje určitou roli. Protože řeči se vlastně učíme, ještě než se narodíme. Vnímáme její rytmus, a tak dále. A to jsou věci, které jsou nezastupitelné,“ řekl mi taky tehdy v pražském hotelu Pyramida.
Příběh českého a slovenského národa sám svým životem zosobňoval jako málokdo jiný. Když mu byl rok, jeho otec utekl přes Itálii do Anglie, kde se ještě stihl zapojit do letecké bitvy o Anglii, kde byl zbrojířem slavné 311. československé bombardovací perutě.
Fotogalerie: - Poklona pilotu Františkovi
V padesátých let byl společně s dalšími letci z Británie degradován a poté skončil v táboře nucených prací. Rodina byla vystěhována z Hradce Králové do Broumova, kde syn, křtěný jako Jaroslav Václav, od dvanácti let ministroval.
Po maturitě na hradeckém gymnáziu několik let pracoval v továrně a absolvoval základní vojenskou službu, než v roce 1965 začal studovat teologii v Litoměřicích. Při uvolnění v roce 1968 byl tajně přijat do řádu Dominikánů, kde přijal jméno Dominik. Na kněze jej vysvětil v roce 1970 kardinál Štěpán Trochta, ale o pět let později mu byl potřebný státní souhlas odňat.
V aktivitě v rámci dominikánského řádu pokračoval v ilegalitě, což v roce 1981 vedlo k jeho odsouzení. Ve věznici na Borech se potkal s Václavem Havlem, na což vzpomínali roku 2011 při společném televizním rozhovoru, ale sám z této doby vytahoval spíše vzpomínky absurdní a bizarně vtipné. Do roku 1989 pak pracoval jako rýsovač ve Škodě Plzeň.
„Do jisté míry z těch patnácti let stále čerpám, protože to pro mě znamenalo být s lidmi. Uvědomit si, co je běžný život většiny obyvatel této země. Jednak jsem našel mezi nimi své přátelé a pak jsem se také naučil komunikovat jinak, než v uzavřeném církevním jazyce,“ vzpomínal na časy ve Škodovce ještě jako metropolita. Někdy přidával i veselé historky, třeba o kolegovi, který nad každým rysem zoufale pronášel „Jardo, nás zavřou“.
V roce 1990 se zapojil do činnosti obrozující se církve, v červnu 1998 se stal biskupem královéhradeckým. Čtyři roky provizorně řídil též sousední diecézi Litoměřickou. V roce 2010 pak vystřídal Miroslava Vlka jako 36. arcibiskup pražský.
Ve svém úřadě dokončil vyjednávání o majetkovém vypořádání církve se státem a mnozí oceňovali jeho diplomatické schopnosti, které při komplikovaných jednáních prokázal. V roce 2012 získal jako doposud poslední český duchovní titul kardinála.
V desátých a dvacátých letech patřil k výrazným tvářím veřejné debaty, do které vnášel spíše konzervativnější, ale často neotřelé pohledy. V éře kulturních válek byl kvůli tomu jedním z nejoblíbenějších terčů diskutujících, řadících se k liberálnější straně. Připomínat vše, co o něm řekli, se v tuto chvíli nehodí.
Už proto, že sám vždy kladl důraz na spojování lidí různých názorů, i různých vyznání. Při jedné příležitosti připomněl, že za prvního papeže nebyl Kristem vybrán věrný, energický a statečný Jan, ale nerozhodný Petr, jemuž apoštol Pavel později vytýkal, že se příliš přizpůsobuje různým proudům.
Blízké vztahy měl s prezidenty Václavem Klausem i Milošem Zemanem, svými „sousedy z Hradčan“, jak je s úsměvem nazýval. S nadhledem bral i všechny poznámky o „příteli trůnu“. V takto konkrétním znění je použil teolog Tomáš Halík, jeden z Dukových nejvýraznějších oponentů. Jejich spory často plnily média, Halík o něm třeba vykládal, že „vede katolíky do náruče populistů“.
Duka na rozdíl od Halíka vždy podporoval hodnoty rodiny a kritizoval různé snahy o její oslabení či rozvolnění. Mimo jiné stál za rozvojem každoročního „Pochodu pro rodinu“, který tradičně začínal před Arcibiskupským palácem. Sám se jej několikrát mezi kočárky a malými dětmi osobně účastnil.
Jeho dlouholetý spolupracovník z Pražského arcibiskupství Josef Nerušil vzpomíná: „Měl jsem tu čest být jeho blízkým spolupracovníkem, ktery se mu staral o sociální sítě, připravoval mu texty, překlady ale zároveň s ním vedl i přátelské rozhovory o politice, historii a kultuře. Vynikal velkým zájmem o člověka, ke každému lidskému příběhu měl hluboké porozumnění. Jeho zápal pro dobro a spravedlnost byl obdivuhodný, což dal mnohokrát osobně najevo, když se nebál tváři v tvář postavit většinovému mínění, aby bránil tradiční hodnoty a zdravý rozum“ . Odvážný hlas podle něj bude chybět bude nejenom v církvi, ale i celé české společnosti.
V dubnu 2018 dosáhl 75 let a požádal papeže o penzionování. Složité hledání jeho nástupce ale trvalo až do roku 2022. Po jmenování Jana Graubnera se stal arcibiskupem emeritním, který ale neváhal až do posledních dní být aktivní, pokud to uznal za vhodné.
Naposledy v září, když v Týnském chrámu vedl mši za zavražděného amerického konzervativního aktivistu Charlie Kirka. Pak se šel obhajovat do České televize, kde čelil naštvané redaktorce, předčítající některé Kirkovy výroky a žádající stanovisko. „Mše se slouží za každého člověka. Za to, aby tento člověk byl přijat do věčné slávy,“ vysvětloval arcibiskup.
Fotogalerie: - Mše za Kirka
Ještě předtím letos v červenci se při kázání na cyrilometodějské pouti v Nitře omluvil Slovákům za Čechy, kteří je poučují o demokracii. „Zapomněli, že demokracie, jak hovořil Masaryk, předpokládá úctu, zbožnost a toleranci. Takže odpusťte,“ požádal zástupce národa, za který jeho otec také bojoval a jehož osud sám sdílel v dobrém i ve zlém.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
