Úvodní a hlavní slovo měl samozřejmě vzácný host, který se neplánovaně zdržel přes více než dvě hodiny…

Kulturní kultura?

„Říká se, že národ, který nemá velké kulturní ikony, by neměl právo na svrchovanou existenci. Třeba Baskové nemají velkou literaturu. Ale mají přece právo na státní existenci, ale nechci tím zavrhovat jejich autonomii. To samé Katalánci, kteří zase mají dlouhé kulturní dějiny, ale proč by to dokazovali. Takže výraz ‚velké kulturní ikony‘ mi připadá jako patetické přetížení kultury. Kultura nemá úkol, aby dokazovala nějaké právo. To by někdo mohl říci – co je tam nemravných slov, která nepatří do literatury, jež je důkazem našeho práva na existenci. Tyto všechny formulace nakazily národní kulturu jakýmsi patosem. Taková rčení ‚my jsme zárukou existence národa‘. A pak to velmi často dopadlo špatně,“ uvedl na začátek profesor Bělohradský. 

„Můžeme citovat Jiřího Taufera, který v roce 1951 řekl: ‚Vyčistili jsme si dějinné horizonty naší národní existence, vyčistili jsme si také naši národní literaturu a smetí jsme odvezli do stoup…‘ A byly to statisíce knih, které se vezly do stoup. To je to patetické přecenění kultury v českém kontextu. A měli jsme také velké odpatetizující autory, jakým byl třeba Bohumil Hrabal.“

Pomýlený Kundera

„Jestliže byl spisovatel svědomím národa, tak byl špatným svědomím. Když si připomenete padesátá léta, národní obrození a celá ta netolerance, která charakterizovala tato období, jistý zaslepený fanatismus, teatrálnost, s tím úzce souvisí. Takže, jestliže byli svědomím národa, tak byli špatným svědomím národa. Mnozí z nich trpěli a umírali, často ve vězeních. I samotný Kundera byl v jisté době také zaslepený,“ překvapil mnohé Bělohradský.