„Dnes zde detailně zaznívají náměty, o nichž jsem psal již před 20 lety jako osamělý hlas v poušti. Za to mě tehdy z Lidových novin nazvali psychiatrickým případem. Sarkasticky psali: je snad ten Kuras ještě i jasnovidec?“ kvitoval s potěšením, že průkopnická práce přešla i do další generace. „Děkuji, že teď už se zase mohu věnovat taoistickému sexu,“ sklidil úvodem svého řečnění od publika potlesk.

Připojil i židovské přísloví, které by dnes bylo užitečné používat: „Když nemůžeš, co chceš – musíš chtít, co můžeš.“

A pustil se do svého tématu o západní civilizaci, kterou, podle jeho slov, „obchází strašidlo diverzity“. „Nejvíc straší v anglofonních zemích, kde po staletí platilo pravidlo, že co není výslovně zakázáno, to se smí, a že nikdo nesmí být zpětně souzen za čin, který v době vykonání nebyl protizákonný,“ pravil Kuras.

Toto zmíněné pravidlo je dnes nahrazeno pravidlem novým, podle nějž může být souzen kdokoli za cokoli, co se ze dne na den označí za hanebné. A to i zpětně – za čin vykonaný před deseti, dvaceti či třiceti lety... nebo před dvěma staletími.