Smyslem zákona, podle analýzy zveřejněné na portálu Lawyers & Business, je „umožnění oznamování protiprávních jednání bez negativních následků pro oznamovatele protiprávních jednání. Zákon má zavést opatření chránící zejména zaměstnance, ale i další osoby jako OSVČ nebo dobrovolníky, kteří oznámí protiprávní jednání, o kterém se dozví v rámci své pracovní či obdobné činnosti. Za protiprávní jednání se pak považují trestné činy či porušení specifikovaných právních předpisů, a to například v oblasti finanční, daňové, veřejných zakázek, životního prostředí, ale i ochrany spotřebitele či osobních údajů. Ochrana se kromě oznamovatele vztahuje mimo jiné i na osoby pomáhající oznamovateli a jeho rodinné příslušníky.“
Anketa
Líbí se vám kampaň, ve které SPOLU staví Babiše vedle Putina?
1%
97%
hlasovalo: 29283 lidí
Cílem zákonné úpravy je prý zamezit tzv. odvetným opatřením, tedy sankcím vůči oznamovateli či jeho znevýhodnění v další práci či v jiné činnosti. Podáním oznámení nemá být obecně porušena zákonná či smluvní povinnost mlčenlivosti, nesmí však obsahovat například utajované informace nebo porušovat advokátní, lékařské či zpovědní tajemství ani ohrožovat bezpečnostní zájmy České republiky. Za jednotlivá porušení stanovených povinností jsou navrženy pokuty až do 1 milionu korun.
Určitě není náhodou, že se whistleblowing jako předmět zákonné úpravy dostává na legislativní stůl právě v této době, která je typická bojem proti „vnitřnímu nepříteli“, fake news, dezinformacím a jejich kriminalizací. „Oznamovatelství“ může velice dobře posloužit jako pomocný právní nástroj k zesílení cenzurních tlaků vedených dnešní vládou a jí řízenými médii a soudnictvím. Onehdy jsem si na to téma psal s jedním známým, který mi jen tak žertem nadhodil esemeskou zhruba tohle: „Tak koho dneska udám za činnosti proti liberální demokracii?“ „Zkus mne“, odpověděl jsem. „A čeho ses dopustil?“ „Pustil jsem si píseň Soldat bumážnyj od ruského písničkáře Okudžavy. A navíc, protože ji dobře znám, jsem si ji prozpěvoval nahlas s ním.“ Přítel napsal: „To je vážné. Ale co se stane, když tě neudám?“ Na to já: „Pak udám já tebe, žes neoznámil tuto hroznou skutečnost, a možná se sejdeme v téže cele“. Netušili jsme při té výměně žertovných replik, jak blízko se můžeme ocitnout ke skutečnosti. Legislativní ochrana „oznamovatelů“ totiž v důsledku snadno může být vyložena jako bianko šek na cokoli, co oznamovatel oznámí. Tedy třeba i na vyloženou lež. Oznamovatel bude v ochraně a nařčený v problému. V tom je zřetelně největší nebezpečí další z totalitarizujících zákonodárných snah dnešní vrchnosti.
Připomeňme slíbený příběh svatého muže všech milovníků oznamovatelství, Libora Michálka. Napsal o něm v Reflexu 30. 12. 2010 Dušan Šrámek. Jeho článek stojí za obšírnou citaci, protože poukazuje na další z mnoha možných nebezpečí spjatých s „oznamovatelstvím“, totiž osobní zaujatost, případně až pomstu. Citujme: „Protikorupční mučedník? Svědectví Tomáše Poláka o působení Libora Michálka na FNM“
Český svět má nového hrdinu – Libora Michálka. Média ho popisují jako neohroženého státního úředníka, který statečně bojuje proti politické mafii. Odpovídá to realitě? Je měsíc před sněmovními volbami v roce 1996. V Hospodářských novinách a o dva dny později v Právu vycházejí rozhovory se zatím neznámým zaměstnancem Fondu národního majetku (FNM) Liborem Michálkem. Subalterní úředník zde jakoby jménem jedné z nejdůležitějších státních institucí ostře napadá ODS za sponzorování ze strany Investiční a poštovní banky.
POLÁK PROMLUVIL
„Michálkovy informace o vztazích mezi IPB a ODS byly v rovině pouhých spekulací, nikdy nic hodnověrného nepřinesl. Byly to ale informace, které se objevovaly v tisku již nějaký čas. Libor však – na rozdíl od novinářů – v té době jako makléř Fondu věděl, že FNM od roku 1993, kdy mu šéfoval Tomáš Ježek, ztratil možnost IPB ovlivňovat, protože neměl na valné hromadě dostatečnou většinu. Takže IPB se mohla chovat jako privátní subjekt. A tak se také chovala, ať se nám to líbilo, nebo ne,“ říká tehdejší Michálkův nadřízený na FNM Tomáš Polák.
„Bylo to Liborovo spekulativní, polopolitické prohlášení státního úředníka, o němž nikoho neinformoval. Navíc to bylo za hranicí jeho kompetence. Takovýto postup byl nepřijatelný, a pokud by se měl opakovat, byl bych zásadně proti,“ vzpomíná dále Polák, který si podle svého vyjádření z jedné strany Michálka váží. Promluvit se rozhodl poté, co se jeho bývalý podřízený dopustil v pořadu České televize Hyde Park několika nepravd.
Fotogalerie: - Podzimní schéma ČT
UŽ TO NEUDĚLÁM
Tomáš Polák jako sekční šéf na FNM po prvním článku v roce 1996 Michálka pozval na kobereček a zeptal se ho, proč o svém záměru a podezřeních neřekl nejdříve svým nadřízeným. „Libor mi odpověděl – udělal jsem chybu, a omluvil se. Pak jsem se ho zeptal: Věříš mi? Odpověděl, že ano. Věříš Češkovi? (Tehdejší šéf FNM – pozn. red.) Odpověděl, že taky ano. Tak jsem mu řekl, že pokud bude mít chuť zase něco napsat, ať klidně přijde, budeme to řešit, ale že jsem zásadně proti zveřejňování článků formálně pod hlavičkou pracovníka FNM bez vědomí vedení Fondu. Vytkl jsem mu rovněž, že pro šíření svých osobních politických názorů a provolání využil interní komunikační sít pražské burzy. To jsem považoval za fatální selhání, protože rozesílal pomocí RM systému jakýsi polopolitický apel. A to bylo za hranicí mandátu, který měl jako úředník. Libor souhlasil a slíbil, že když bude mít problém, dřív, než něco podnikne, přijde a budeme ho řešit.“
A UDĚLAL
„No a pak za pár dní přišel a řekl mi, že opět vyjde nějaký článek nebo rozhovor na stejné téma,“ říká dnes Polák. „Řekl jsem mu: Víš, co to znamená? Pak jsem mu sdělil, že je blbec, a dal mu výpověď. Dělat s někým, s kým si nedůvěřujete a kdo nerespektuje dohody, se nedá.“ Na to konto musel Michálek odejít pro ztrátu důvěry.
Anketa
Bojíte se, že kvůli globálnímu oteplení masivně vyhoří naše lesy?
4%
94%
hlasovalo: 3869 lidí
MEDIÁLNÍ OBRAZ
Podle Poláka je Michálkovým problémem omezená schopnost adekvátně naložit s posbíranými informacemi. „Pokud už je o něčem přesvědčen, že se to odehrálo přesně podle jeho představ, jeho – možná přemrštěný – cit pro spravedlnost mu bude velet, aby za tím šel bez ohledu na následky. To je správné. Co není správné, je, že to udělá i v případě, kdy to celé nemá prokazatelný základ. A to je objektivně chyba a byla to chyba, která se na FNM stala,“ tvrdí Polák. Je v tom – podle něj – i kus jakéhosi stihomamu, který Michálka také často vede k tomu, že se natolik vžije do prožívaného příběhu, že mu přizpůsobuje realitu.“
A dokládá to konkrétním příkladem: „Z nás, kteří jsme stáli tehdy v čele FNM, udělal v médiích lidi, kteří v roce 1996 bránili vyšetření korupce. Současně tvrdil doložitelné nepravdy typu, že o svých podezřeních bezvýsledně informoval ,bankovní čtyřku‘, v jejímž čele byl Václav Klaus. A opět: v čele byl ministr financí Kočárník, šéf ČNB Tošovský, ministr pro privatizaci Skalický a šéf FNM Češka. Klaus tam nebyl – to je zpětné a pozdní přibarvování skutečnosti, které je v rozporu s realitou,“ tvrdí Polák.
Z citovaného příběhu je zřejmé, že v době, která má na svém erbu (už od časů Věcí veřejných či později hnutí ANO, dnes „pětikolky“) proklamovaný „boj s korupcí“, je možné překroutit fakta s politickým záměrem, a pak je vydávat za spravedlivá oznámení. Přičemž potrestán bude nakonec vždy oznámený, nikoli oznamovatel, i kdyby stokrát neměl pravdu.
Psali jsme:
autor: Karel Výborný
