Jedno z témat rozhovoru byla pandemie covidu. Moderátorka poznamenala, že si myslela, že už všechno zažila. „A do toho pandemie. A výkřiky ‚Jsme ve válce‘. S pandemií. Dva roky sedí děti doma, dva roky prázdnin. Že jsme dopustili, aby byl na našich dětech spáchán skutečný zločin, to je jiná věc. Ale zažili jsme prostě něco neuvěřitelného,“ míní. „A když jsme se zvolna vyhrabali z pandemie, tak přijde válka. A zase, jedeme nanovo. Myslím si, že máme dost důvodů k žasnutí,“ říká. Diví se také, kam se poděla společnost od sametové revoluce.

V rozhovoru také komentovala současnou žurnalistiku. Připomenula například, jak prestižní deník Washington Post dostal Pulitzerovu cenu za reportáže o Trumpově propojení s Ruskem a jeho „psychopatickém jednání“. „My najednou vidíme, že to všechno bylo jinak. A Washington Post pak řekl: ‚Promiňte, my jsme jenom přebírali.‘ Co to je?“ ptala se Kociánová. A zmínila i kam se poděla žurnalistika v době pandemie. Například že v Dánsku se již média omlouvala, že přebírala informace od státu. „V Německu se zase noviny omlouvaly za to, jak jednostranně informovaly v době migrační krize v roce 2015,“ připomenula moderátorka a dodala, že teď už jsou to samé omluvy. Strach mínil, že je dobře, že se alespoň omlouvají. Ale Kociánová nesouhlasila, protože dotyčná média a novináři tehdy měli vliv. „Změnili životaběh. Změnili svět. Namydlili jednomu prezidentovi schody, způsobili, že z migrační krize se stane něco, co se v budoucnu ukáže nezvladatelné, a tak můžu pokračovat. Za pandemie se stalo, že děti byly dva roky doma,“ obvinila ty, kteří se teď omlouvají.

Jiří Strach se zaměřil na to, že z médií dostává především příběhy. „Když zapnu teď zpravodajství z Ukrajiny nebo vlastně odkudkoliv, tak já dostávám příběhy. To jsou příběhy. Buď olympijský příběh, nebo silný příběh nějakého člověka. Emoce. Nedostávám informace,“ popsal současné zpravodajství, které ho přivádí v úžas.