Když jsem na počátku tohoto týdne (přesně 3. listopadu 2025) pozdě večer sledoval relaci Události, komentáře na veřejnoprávní televizi, kterou si jako řádný občan poctivě (a nikoli dobrovolně) platím, nevěřil jsem vlastním uším. Vystoupení lidoveckého poslance Marka Výborného by si zasloužilo místo v učebnicích — ne však z ústavního práva, jak by se snad dalo čekat, nýbrž z rétoriky, sebevědomí a především z přesvědčení, že i omyl se dá pronášet s naprostou jistotou.

Pan Výborný se totiž v debatě pustil do výkladu poslanecké imunity s takovým zápalem, že by jeden čekal, že se právě vrátil z konzultace s předsedou Ústavního soudu. Jenže ouha – lidovecký poslanec, mimo jiné bývalý středoškolský učitel latiny a dějepisu, si zjevně spletl dva základní pojmy, které by měl znát i student prvního ročníku práv. S vážnou tváří prohlásil, že poslanecká imunita se v Česku týká jen a pouze projevů ve sněmovně. Jinými slovy – imunita se podle něj rovná indemnita.

Kdo by to byl řekl, že se něco tak elementárního bude muset v roce 2025 vysvětlovat členu vlády České republiky.

Pro neprávníky malé shrnutí: indemnita znamená neodpovědnost poslance za projevy a hlasování ve sněmovně či jejích orgánech – tedy za to, co řekne „na půdě parlamentní“. Imunita je však širší pojem. Podle článku (nikoli paragrafu, jak také bývá zvykem u některých zákonodárců) 27 Ústavy ČR se vztahuje i na přestupky a trestné činy spáchané mimo sněmovnu. Poslanec nebo senátor může být trestně stíhán výhradně se souhlasem komory, jejímž je členem. A pokud komora souhlas odepře, je stíhání po dobu mandátu vyloučeno – nikoli však navždy, jak se mylně domnívají někteří internetoví „vykladači ústavy“.