„Co můžu v Bosně udělat pro Bosnu? Nic. Odtud však ano,“ říká dnes mladá klavíristka a zpěvačka Aida Mujačić, která interpretuje písně muslimů, katolíků i židů. Hlavní obrysy jejího (po)válečného příběhu se začaly psát v jejích necelých pěti letech, kdy začala v Jugoslávii občanská válka. „Ze dne na den, nikdo to nečekal. Všichni jsme mysleli, že je to nějaký blbý vtip, který skončí za týden, dva, tři, pět… Měsíc, rok, dva, tři, čtyři. Trvalo to dlouho. Tehdy jsme žili ve sklepě naší sousedky, která tam měla uhlí, jímž topila. Všichni obyvatelé, kteří nebyli mobilizovaní, kteří nepracovali, se ubytovali ve dvou sklepech. Takže jsme byli takové dva gangy – jeden byl s dětmi a v tom druhém byli více mobilnější muži,“ ještě před dotazováním pro PL prozradila mladá žena, která se narodila v bosenské Tuzle.
Vzpomíná, že během dětství s babičkami a sourozenci v podzemí se začala vytvářet jakási zvláštní sociální kultura: různé hry, ale i empatické zážitky, když každodenně někdo o někoho přicházel nebo se dozvídal, že ten či onen zmizel, nevrátil se a podobně. „My jsme těmto každodenním tématům moc pozornosti nevěnovali, protože jsme se snažili přežít. Já jsem kličkovala mezi snajpry: Ta ‚svatá trojka‘ znamenala: snajpr prvního vidí, druhého se pokusí střelit, třetího zabije. Nikdy nechodíte ve třech,“ podotkla a dovysvětlila:
„Já jsem byla jedna z mála dětí, kterým rodiče dovolili chodit do školy, protože mamka říkala: jestli jedna bomba spadne do sklepa, tak jste všichni mrtví naráz. Tady budeš aspoň kličkovat. Tak jsem kličkovala čtyři roky.“ Její rodiče se jí snažili nasadit myšlenku, co by mohlo být tím, čím by se mohla zabývat. „Abych odvedla myšlenky od války. Byl to klavír. Chodila jsem do školy, která také sídlila ve sklepě. Už tehdy myšlenka domova ztratila smysl,“ říká emotivně a přemítá dál o tomto slově:
„Domov, který jsme měli, už nebyl. Chata, kde jsem udělala první kroky, nebyla. Protože celá byla ověšená minama. Když jsme k ní přijeli v roce 1996… A co byl domov? Lidé... Lidé byli domov, a kde si člověk najde duši, tak tam si najde i domov víceméně.“
Fotogalerie: - Terezín a Aida
Jak dlouho jste už v České republice?
Jsem tu devět let, teď desátý rok. S tím jsem začala takovou hudební vlnu – tento rok bude věnovaný koncertům k mým deseti letům pobytu v Čechách.
Jak byste zhodnotila svůj příchod do Česka – jak se vám tu žije, jak vás Češi přijali?
Spíš šlo o to, jak jsem přijala Čechy já.
No ano, to také…
Když člověk přistupuje s obavami. Když přistupuje s nejistotou, lidé to cítí. Já jsem vlastně byla absolutně – a furt jsem – totálně otevřená. A jedna krásná věc, která se mi stala, že jsem vlastně začala vnímat a uchopila jsem zdejší českou kulturu nějak (Problém byl, že jsem neuměla jazyk, takže jsem vlastně měla strašné problémy s lidmi, kterým se to nelíbilo, takže věřím, že někteří cizinci to tady mají opravdu těžké. Šlo o opravdu nepříjemné situace.)
A anglicky umíte? Nebo oni nechtějí…?
Samozřejmě, že ano, ale spousta lidí neuměla anglicky. Byla jsem například na vysoké škole a tam z dvanácti, kteří jsme tam byli, jen pár umělo anglicky natolik, abychom se mohli takto bavit.
Stalo se to, když jsem přistupovala k té kultuře, že já jsem přijela do Čech, že já se mám otevřít, a hudba byla mým slovníkem. Najednou mě lidé začali přijímat, i zprostředkovaně – i bez toho, že bych se já chtěla někam vnucovat. Pak to šlo samo.
Pak jsem zjistila, že já jsem také „infikátor“ české kultury v mojí zemi… Vždycky, když jedu do Bosny, odnesu kousek Česka. Takže vlastně to není jen jednostranný proud.
V tomto módu jsem pak mohla s více lidmi sdílet svoje myšlení, že já opravdu tady nejsem „cizinec“, ale že vlastně člověk může být cizinec ve vlastní krajině, když někdo přijede z Ostravy studovat do Prahy, také je cizinec: nezná nikoho a jde od nuly. Má však výhodu, že umí česky, což je ale občas i nevýhoda, protože ho vnímají jako lokálního.
Takže pojetí slova „cizinec“ je hodně složité a myslím, že ho člověk musí budovat zevnitř. Od sebe směrem ven, a ne přijímat zvenku dovnitř.
Znamená to tedy, že se v České republice cítíte „doma“?
Cítím se tu doma.
Fotogalerie: - Nekšeftujte s rouškami!
Jste doma na obou místech? Ptám se proto, že jste zmínila, že se do Bosny vracíte…
Samozřejmě, mám tam rodinu, kořeny.
Přišla jsem na jednu věc: Já bych řekla, že člověk, který jednou opustí hnízdo, jde opustit myšlenku, rodné místo, jde udělat první kroky… Když to jednou opustí, tak už je všude doma.
A já už můžu být doma kdekoli, protože jednou jsem opustila místo, na které jsem měla velmi silné pouto… A jinak i překlad mého jména Aida znamená „host“. Nebo „všude doma“. Takhle to cítím.
A chtěla byste v ČR zůstat? Z vaší rodiny jste zde pouze vy?
Zatím jsem tady. Z rodiny jsem tu sama. Nikoho jsem tu neznala.
Jste tady dnes v kontaktu s nějakou bosenskou komunitou, která rovněž emigrovala?
Spíš ne…
…nebo se snažíte žít, jako byste byla rodilý občan, rodilá Češka?
Já to beru takto. První divadlo, s kterým jsem se seznámila, bylo Divadlo Járy Cimrmana, což pro mě byla dobrá vsuvka do kultury, do smyslu pro humor, který je mi velmi blízký. I v Bosně jsem měla podobný typ humoru ráda. A začala jsem si přitahovat i podobné lidi. Takže jsem se s Bosňáky neměla příležitost se tu „kamarádit“ ani tehdy, protože když jsem se dostala do stipendijního programu, tak jsme byli z 27 zemí celého světa. Všichni jsme nějak hledali domov, nějakou společnou cestu a já jsem se pak vlastně rychle odpoutala. Když jsem zvládla první zkoušky a byla jsem přijata na vysokou školu, tak jsem se už hodně snažila kamarádit s Čechy, abych místní kultuře rozuměla – takže hospoda byla to nejtěžší, co mě potkalo (směje se).
Ještě štěstí, že tady ta hospodská kultura žije. Opravdu člověk v hospodě si opraví zip, koupí vajíčka, najde kadeřníka, nechá klíče u někoho a pak… Já měla štěstí na lidi. Vždycky. I tady.
|
Proč se přistěhovala právě do České republiky? „Když jsme ve sklepě jednou pálili naše knížky, našla jsem atlas světa, který mi babička předala. Postupovali jsme od těch horších knížek k lepším, protože jsme pořád doufali, že už to skončí a ty nejlepší knížky zůstanou. Když jsme ve sklepě jednou pálili naše knížky, našla jsem atlas světa, který mi babička předala. Postupovali jsme od těch horších knížek k lepším, protože jsme pořád doufali, že už to skončí a ty nejlepší knížky zůstanou. Nezůstala ani jedna, ale v tom atlase jsem viděla řadu měst, jiné kultury, spoustu jídla ve fotografiích. Na jedné stránce byly klenoty, zámek a jmenovalo se to Kouzelná Praha. Papír jsem si vytrhla a věřila od šesti let, že se tam někdy dostanu… Dneska je to realita.“
Písně, které hraji, jsou od různých kultur a lidí, kteří v Bosně našli svůj domov: bosenští muslimové, pravoslavní, katolíci, sefardští Židé – ti také byli uprchlíky, jeli ze Španělska a zůstali v Bosně. Turkové, když z Osmanské říše přišli, zůstali u nás 500 let. Katolíci, které hnali z Chorvatska. Pravoslavní, kteří šli z Ruska až k Srbsku… A všechno se to smíchalo. |
Celou dobu žijete v Praze?
Prvního půl roku jsem žila v Poděbradech.
V Poděbradech? Jak jste se dostala právě tam?
No, to jsem taky nevěděla, jak jsem se tam dostala… To bylo zajímavé, protože když jsem dostala stipendium, tak podmínkou pro stipendisty je absolvování kurzu češtiny a literatury, nostrifikovat všechny předměty – dějiny, českou logiku a podobně. Internet ještě nebyl tolik všudypřítomný jako dneska, tak jsem v papírech, když jsem přijela, měla už z Bosny nalezenou adresu, kam jedu. A tam bylo napsané Palackého, Poděbrady. Přijela jsem na letiště, rodiče mě doprovázeli na letiště v Bělehradu. Tehdy jsem měla já 54 kilo a k tomu 60 kilo v kufru a přijela jsem na metro Jiřího z Poděbrad – že přece Univerzita Karlova je v Praze, kde by jinde mohla být? Tak jsem se furt ptala, dokud mi jeden pán neřekl, že musím jít na hlavní nádraží a jet do města Poděbrady. Do Prahy jsem přijela v půl deváté ráno a už v půl jedenácté večer jsem byla v Poděbradech!
Někteří lidé, když se řekne „přistěhovalec“ nebo „migrant“, tak za poslední čtyři roky, pět let to získalo pejorativní nádech. Jak se vás dotýká, když čtete komentáře na toto téma, případně téma přijímání migrantů a hlídání „našeho národa“?
Je to strašně smutné… Je to strašně smutné, kdo jsme my, abychom někoho odsuzovali?
To byla věc, kterou mě naučila ještě moje babička v Bosně, když jsem byla ještě hodně malá. Vždycky mě posílala jak do mešity, tak do kostela. Kdo má kdy jaký svátek, jsem věděla někdy líp než ti lidé, co ho oslavovali. Babička říkala: Když nebudeš respektovat jiné lidi, nikdy nebudeš respektovat ani sebe. Ani to, čemu se klaníš, je to úplně jedno, co to je – v životním názoru, nemyslím na Boha.
Myslím, že tohle člověk nese ještě z rodiny a já jsem velmi smutná, když někdo takto odsuzuje druhého. Protože kdo jsme my, abychom soudili?
Jsem nešťastná, když vidím, že se lidi zároveň přiklánějí k různé propagandě a nejsou si toho vědomi. Ale jsem naštvaná, když jsou líní se pravdu dozvědět, protože dneska je to fakt možné.
|
Česká televize, sirotci a propaganda očima Aidy: „Viděla jsem teď na vlastní oči k tématu uprchlíků: Teď jsou v Tuzle – městě, odkud jsem. Město, které má 150 tisíc obyvatel – v tuto chvíli je tam 300 uprchlíků. Některé ubytovali tamní lidé u sebe doma, někteří čekají na nějaký vlak, někteří zůstali na nádraží, někteří mají stany. Jsou tak nějak všude po městě, vědělo se o tom, ale nikdo to neřešil. Mají tam jídlo, teplo, mají se kde vysprchovat. A české zprávy v sedm večer? „Krize uprchlická ve městě Tuzla, podívejte se na to!“ Nevím, odkud sebrali ty záběry... Fakt. To je lež. Já jsem tam byla, to je ‚moje‘ město, tak přece vím… Prostě tak vymakaná propaganda. Je to strašidelné.“
„Když byla válka v Jugoslávii, tak se přijalo několik tisíc uprchlíků a nikdo to neřešil. Teď přijmout 20 dětí? Jak to řeší média, hrozné. Je to fakt ošklivé. Mám tu kamarády z celé bývalé Jugoslávie. Když utekli z války, založili strašně zajímavou diasporu. Nejvíc intelektuální diaspora Bosňáků na celém světě je v Čechách. Proč? Protože lidé, kteří utekli z války, šli pracovat do Německa, kde byly i sociální dávky a podobně, aby se dostali do Čech: Jediná podmínka byla, aby mohli studovat nebo si koupit majetek.“ „Dávají se akcenty na špatné věci, nedávají se na dobré příběhy – to jsem já, opravdu jsem. Dobře, protestovala jsem na fakultě, byla jsem ve studentské radě proti nějakým komunistům, protože s jakýmkoliv uzavřeným názorem, i demokratickým, nesouhlasím. Prostě člověk, který nemá něco vyřešeno... Extrém je to, že situace je špatná. Nesouhlasím s tím, kvůli tomu jsem přišla o stipendium... Tohle respektuji, protože byla podmínka, že se nesmím plést do politického dění. Zapojila jsem se – jinak bych to nebyla já. Ale – nemám problém. Tady je spousta krásných možností...“ |
Kadaňské gymnázium zjišťovalo se studenty, jak na ně Aida jako imigrantka a hudebnice se svým životem působí. Zde jsou vybraná vyjádření od studentů tercie (13 až 15 let, více na stránkách gymnázia):
„Aidy vyprávění mě zaujalo. Bylo dojemné a inspirativní. Dokázala si splnit svůj zdánlivě nereálný sen, dostala se z válkou zničené země do České republiky. Aida Mujačić: Jděte si za svými sny.“
„Já jsem si z toho odnesl, že člověk, který prožil válku o hladu a strachu, tak může být veselý a šťastný člověk. Řekl bych, že je důležité, že se snaží vyprávět o věcech, které jako menší zažila.“
„Měli bychom být rádi, že nežijeme ve válce, nemusíme se bát, že nás někdo sestřelí cestou do školy, že nemáme hlad, když jdeme spát, a že nám není zima. A taky, že i když na tom člověk není nejlíp, vždycky má naději a sen, za kterým chce jít.“
„Aidino vyprávění bylo inspirativní a zábavné, i když šlo o vážné téma. Myslím si, že její životní příběh je velmi zajímavý a trochu i komický. Myslím si, že mi toto setkání dalo hodně.“
„Přednáška se mi líbila, dozvěděla jsem se věci, o kterých jsem si nemyslela, že jsou.“
„Všichni se nemají stejně dobře jako my.“
„I v dobách, kdy je zle, bychom stejně neměli ztrácet naději.“
„Odnesla jsem si poučení, že mám být ráda za to, co mám, protože z ničeho nic to každým dnem mohu ztratit. Také, že mám být sama sebou a neměnit se.“
„Když nám vyprávěla o tom, jaké to pro ně bylo za války, dozvěděla jsem se toho hodně. Už předtím jsem věděla, že to nemohlo být lehké. Nikdy předtím jsem ale nepřemýšlela nad tím, jak to bylo s jídlem a chozením do školy. Ve filmech nám ukážou všechno možné, ale tohle ne. Upřímně netuším, jak bych to já zvládala.“
Aida Mujačić:
Do Prahy přišla studovat hudební vědu na FF UK. V současné době se zaměřuje na etnomuzikologii (balkánskou lidovou hudbu, především bosenský sevdah). Působí v kapelách Korjen a Fes a v sólových projektech, učí hru na klavír a zpěv. Založila v ČR několik projektů na podporu balkánského folklóru a hudby. Spolupracuje například i s uskupením Strakův pojízdný cirkus.
„Dostala jsem v ČR stipendium. Mně můj stát, upřímně, nedal nic, dal mi válku, nedal mi ani základní jídlo, pití… Bezpečí? Ani to jsem neměla. Cestovní pas? Měla jsem, ale nebyl validní. Od české vlády jsem dostala stipendium, každý měsíc jsem dostala ubytování…“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
