„Co můžu v Bosně udělat pro Bosnu? Nic. Odtud však ano,“ říká dnes mladá klavíristka a zpěvačka Aida Mujačić, která interpretuje písně muslimů, katolíků i židů. Hlavní obrysy jejího (po)válečného příběhu se začaly psát v jejích necelých pěti letech, kdy začala v Jugoslávii občanská válka. „Ze dne na den, nikdo to nečekal. Všichni jsme mysleli, že je to nějaký blbý vtip, který skončí za týden, dva, tři, pět… Měsíc, rok, dva, tři, čtyři. Trvalo to dlouho. Tehdy jsme žili ve sklepě naší sousedky, která tam měla uhlí, jímž topila. Všichni obyvatelé, kteří nebyli mobilizovaní, kteří nepracovali, se ubytovali ve dvou sklepech. Takže jsme byli takové dva gangy – jeden byl s dětmi a v tom druhém byli více mobilnější muži,“ ještě před dotazováním pro PL prozradila mladá žena, která se narodila v bosenské Tuzle.

Vzpomíná, že během dětství s babičkami a sourozenci v podzemí se začala vytvářet jakási zvláštní sociální kultura: různé hry, ale i empatické zážitky, když každodenně někdo o někoho přicházel nebo se dozvídal, že ten či onen zmizel, nevrátil se a podobně. „My jsme těmto každodenním tématům moc pozornosti nevěnovali, protože jsme se snažili přežít. Já jsem kličkovala mezi snajpry: Ta ‚svatá trojka‘ znamenala: snajpr prvního vidí, druhého se pokusí střelit, třetího zabije. Nikdy nechodíte ve třech,“ podotkla a dovysvětlila:

„Já jsem byla jedna z mála dětí, kterým rodiče dovolili chodit do školy, protože mamka říkala: jestli jedna bomba spadne do sklepa, tak jste všichni mrtví naráz. Tady budeš aspoň kličkovat. Tak jsem kličkovala čtyři roky.“ Její rodiče se jí snažili nasadit myšlenku, co by mohlo být tím, čím by se mohla zabývat. „Abych odvedla myšlenky od války. Byl to klavír. Chodila jsem do školy, která také sídlila ve sklepě. Už tehdy myšlenka domova ztratila smysl,“ říká emotivně a přemítá dál o tomto slově:

„Domov, který jsme měli, už nebyl. Chata, kde jsem udělala první kroky, nebyla. Protože celá byla ověšená minama. Když jsme k ní přijeli v roce 1996… A co byl domov? Lidé... Lidé byli domov, a kde si člověk najde duši, tak tam si najde i domov víceméně.“